Díky svému naprosto rozházenému cestování tramvají dorážím na místo ještě později, než jsem měl v úmyslu, tzn. někdy v půlce setu NO PAVAROTTI. Tenhle projekt pravděpodobně kdokoli v pražském undergroundu viděl desetkrát, nicméně já nejsem pražský underground a tohle bylo mé poprvé. A palec zvedám nahoru, jejich drone/noise mě prostě bavil. Dvojice momentálně používá kytaru a klávesy, přičemž klávesy jedou především varhanové dronové stěny a kytara doplňuje hluk. Obojí je samozřejmě prohnáno přes spoustu efektů, ke kterým se občas přidává ještě nezřetelný zpěv, který nepřidává nějaké poselství, ale prostě další vrstvu zvuku. Trochu mi to připomínalo Skullflower, místy (díky zvuku varhan) Asvu. Asi takhle, kdybych měl problémy někomu vysvětlit, že noise není jen čirá (Merzbow) destrukce, ale dá se využít i kreativněji, bez výčitek svědomí bych ho poslal na koncert No Pavarotti.

FATHER MURPHY tu hráli asi před měsícem, ale buď jsem nebyl v Praze, nebo byla nějaká jiná akce, už si přesně nepamatuji – zkrátka jsem je neviděl, přestože mě i při letmém poslechu velice zaujali. Cože je na nich tak zajímavého? Moc se mi líbí jeden komentář na last.fm: (Swans + This Heat)^avant-folk = Father Murphy. To by mohlo stačit. Anebo ne: Father Murphy staví někdy na surové primitivní rytmice (typické právě pro Swans či This Heat, případně pro noise rock a post-punk), jindy spíš na špinavém psychedelickém folku typickém spíš pro Ameriku – ovšem v Americe to bývá spíš pohoda a hulení a náboženské zpěvy tam jsou jen pro zábavu nebo ze stoner tradice, zatímco tady to páchne nepříjemným sarkasmem či rouháním, což je jen podpořeno stylizací do reverendů a otců.

Kapelu tvoří tři lidé: občas zpívající bubeník, zpívající kytarista a zpívající klávesačka, mimochodem (a nebo taky ne) dost pohledná a trochu připomínající Chelsea Wolfe. Není toho zpěvu nějak moc? Není a rozhodně nebylo, ale k tomu až později. Koncert se rozjíždí výborně, jednou z relativně hitových věcí, kterou jsem už slyšel – a okamžitě zaznamenávám, že naživo se folk dost ztrácí a naopak vyniká inspirace mocnými Swans a všudypřítomná špína. Asi patnáctičlenný dav celkem nadšeně pokyvuje do rytmu a já, s vědomím momentální atmosféry, upřímně lituji absence jistých substancí v mé krvi. Nevadí, i tak – skvělé, nemálo husí kůže – v těchhle chvílích převážně díky surové rytmice kytary. No. Father Murphy jsou zvukově dost rozplizlá špína, takže různé nedokonalosti (trochu roztřesené bicí?) vnímám celkem pozitivně, což se však mění poté, co místy úplně vynechává zpěv. A to naléhavé kázání je dost důležitou složkou hudby Italů; vzpomněl jsem si na neskutečnou sílu vcelku monotónního hlasu Genevieve z Menace Ruine. Ve Finalu bohužel z některých dvojhlasů zbyla jen sóla a z některých trojhlasů dokonce pouhý šum v hluku kytary. Zvuk byl jediným problémem téhle akce. Kapela musela dokonce někdy za půlkou přerušit song, protože jí vypadl mikrofon, a pak už se nějak nepovedlo nastolit úvodní atmosféru. S výjimkou posledního songu, kdy bicí, které se celou dobu soustředily spíš na činely, začaly pořádně využívat klasické bubny a kopák – takže opět síla Swans. Konečný potlesk je opravdu nadšený, bohužel už kvůli zvuku a desáté hodině není možné přidat, ale rozhodně to nebylo nechutí kapely nebo nezájmem lidu. Takže doufám, že se u nás Father Murphy ještě někdy ukážou, a to s pořádně nazvučenými zpěvy. Myslím, že mají potenciál mě naprosto rozložit.