Ulceration, když Burton ve sprše zpíval U2
Inu, bylo nebylo, v roce 1989 se jeden kulatější kytarista Dino Cazares z Los Angeles rozhodl, že založí kapelu. Společně se svým kolegou, bubeníkem Raymondem Herrerou taky tak učinil. Začali tedy zkoušet. Ve vedlejší zkušebně zkoušela kapela Hateface, kde křičel výrostek, který si říkal Burton C. Bell. Dina hned jeho zpěvový projev zaujal a po tom, co ho ve sprše po zkoušce slyšel zpívat song od U2, bylo rozhodnuto, že se Burton stane členem jejich seskupení. V té době s nimi hrával ještě basák Dave Gybney a kapela si začala říkat

Ulceration.
Při jedné ze zkoušek si Burt zkoušel jen tak něco melodicky prozpěvovat a Dina napadlo, že by to mohl zkusit znovu do nějakého drsného riffu a tak v podstatě vznikl fenomén. Kombinace deathmetalového growlu prokládaného melodickým čistým vokálem společně se strojově přesnými řezavými riffy a bicími byly pevnými součástkami „Továrny na strach“. Tak se kapela také v roce 1990 přejmenovala. Kapela přispěla dvěma songy na L.A. Death Metal Compilation a nahrála několik dem.

Soudní industrializace s neznámým Rossem Robinsonem
V roce 1991 začali natáčet debutovou desku. Vzali si na pomoc tehdy ještě neznámého producenta Rosse Robinsona a začalo se natáčet ve studiu Blackieho Lawlesse. Album obsahovalo 16 krátkých, brutálních songů, kde kapela kombinovala svůj industriální death metal s prvky grindcoru. Ačkoli bylo album natočeno, kapela nebyla spokojena s produkcí nahrávek a album nakonec vůbec nevyšlo. Tedy, nevyšlo až do roku 2002, ale o tom až později.

OnDRajs: Tady je důležité zmínit jednu věc. Concrete je deska, na které si udělal Ross Robinson kariéru. Při následné soudní při totiž producent vyhrál práva na album jako takové, kapela pro změnu na své písně. A co se nestalo. Robinsonovi posloužila nahrávka ke zviditelnění a na jejím základě se dostal k produkování tehdy neznámých KoRn. To se psal rok 1994. Pak už to šlo ráz na ráz. Life is Peachy, Roots Bloody Roots, Soulfly, Slipknot, At The Drive-In, Glassjaw. Kmotr nu-metalu by mohl mít černé svědomí...
Debut: klapka podruhé a Colin Richardson
Kapela získala práva na skladby, podepsala smlouvu s Roadrunner Records a vydala tentokrát už úspěšně první album s názvem Soul of a New Machine, tentokrát s alternací Colina Richardsona. Deska obsahovala 7 songů ze zmíněného nultého demo-alba a 10 nových věcí.
Album obsahovalo podobně jako předchozí na tu dobu netradiční kombinaci industriálního death metalu a grindcoru, celé podbarvené thrashovým feelingem, a když se do toho přidaly Bellovy přechody z deathmetalového řevu na melodický čistý vokál, leckomu to popletlo hlavu. Proto možná nebylo album ve své době zas tolik pochopeno a doceněno bylo spíše později. Na albu nahrál basové party stejně jako na předchozím Dino Cazares, na živé hraní se nicméně ke kapele přidal basista Andrew Shives, který je uveden i na obalu alba.
OnDRajs: Jen krátce vlezu mezi odstavce páně Nadroma. Mnoho lidí nedá na Soul of a New Machine dopustit. První a zároveň poslední nahrávka, na níž jsou FF neučesaní, syroví, opravdu temní a hlavně v závěru desky grindcorově nesmiřitelní (však si ten samý rok Herrera odskočil nabouchat do Phobia Return to Desolation). Je fajn vidět, kam až došel vliv Napalm Death. A za připomenutí mladším posluchačům také stojí skutečnost, kam až svými pařáty dosáhl pan Broadrick... FF toho ovšem namíchali více a přišli s dosud neslyšenou metalovou fúzí.
Do éry remixů s Rhysem Fulberem
Posluchači se ještě ani nestačili oklepat z první desky a „Továrna“ jim vyrobila další šok v podobě remixů ze Soul of a New Machine. EP s názvem Fear is the Mindkiller, na kterém se podílel Rhys Fulber, člen Frontline Assembly, vyšlo v roce 1993 a obsahovalo 5 remixů (z toho 2 remixy jedné skladby).
Demanufacture a příchod Belgičana

O rok později odchází Andrew Shives a kapela se při přestávce nahrávaní nového alba setkává s belgickým Američanem Christianem Olde Wolbersem a zanedlouho ho montuje do svých soukolí jako právoplatnou součástku „Továrny na strach“. A z továrny se začalo pořádně kouřit! I Když byl Christian přijat v podstatě okamžitě, stihl nahrát jen část materiálu již roztočeného alba. O zbytek basového teroru se postaral opět Dino. Krásné červnové léto roku 1995 rychle zchladili studené prostory nové „Továrny na strach“ s názvem Demanufacture.
Obsahuje 11 neskutečně silných písní, které jasně dokazovaly, že se Fear Factory konečně našli a jejich potenciál konečně vyšel na povrch. Písně jsou atmosférické, přibylo industriálních prvků, prvotřídní kytarové riffy doprovázené výborným zpěvem a melodiemi vytvářejí nádhernou chemii této neskutečné desky. Texty pojednávají o problému člověk vs. stroj a nástupném vytrácení lidskosti, které v kombinaci se strojově přesnou hudbou vyvolává v člověku pocit odcizenosti. Dost lidí tehdy Raymondu Herrerovi nevěřila, že bicí hraje skutečně on a ne stroj.
OnDRajs: Ano, Demanufacture je zlom ohraničující jakési časové „předtím a potom“. Nutno říct, že už to není taková nepřeberná žánrová směsice jako před dvěma lety, album je jednolitější, soudržnější a...kurevsky hitové. Je navíc vidět, že inovátorem nemusí být jen člověk bořící zavedené postupy. FF se inspirovali nejen známým trhákem Terminátor (v Demanufacture je z něj několik intermezz a samplů), ale především přímočarou tepavostí tvrdšího EBM, která i ovlivnila způsob frázování Bella. Od tohoto už nebylo daleko ke „znelidštění“ techniky hry a celkový obraz FF je na světě. S jistotou se tvrdí, že tvůrcem ksichtu FF je Cazares, já to vidím více na Rhyse Fulbera. Ten kvartet nasměroval jasným směrem.
Úspěch přinesl videohry
Demanufacture katapultovala kapelu do popředí zájmu posluchačů i médií. Kapela natočila videoklip na jasnou hitovku Replica, skladba Zero Signal se objevila na soundtracku k filmu Mortal Kombat a přišlo turné s kapelami jako Black Sabbath, Megadeth či Iron Maiden. FF se hřáli na výsluní. Tehdy si také všimli kapely distributoři herního průmyslu, protože jejich strojová elektronická hudba byla pro počítačové hry to pravé ořechové. Kapela poskytla instrumentální verze svých tří songů pro jednu z nejkontroverznějších her všech dob - Carmageddon, kde jako zabijácký řidič porážíte vše od maminek s kočárky po babičky s chodítky. Toto byla iniciativa Raymonda Herrery, protože kromě muziky jsou jeho největším koníčkem videohry.
Kapela se rozhodla podobně jako u první desky, že opět natočí desku s remixy. V květnu 1997 tedy vychází Remanufacture: Cloning Technology a alespoň dle mého názoru to tentokrát na rozdíl od prvního podivného EP vyšlo na výbornou. Remixy jsou svěží, představují kombinaci metalu a techna a klidně by se mohly objevit na nějaké párty pořádného hardcore techna. Několik skladeb bylo použito opět pro videohru, tentokrát Test Drive 5.
Obsolete nejprodávanějším výrobkem
V květnu 1998 kapela ruší účast na Dynamo Open Air (stejně jako minulý rok na Brutalu – šmejdi :-)), aby dokončili práci na nové desce Obsolete, která vychází o měsíc později. Kapela zde místo toho, aby více rozvíjela futuristické industriální výlety, se zde spíše více věnuje podstatě metalu. Jinak album v podstatě vaří stejnou polívku jako Demanufacture, jak zvukově, tak hudebně, což je ale samozřejmě jen dobře. Protože už kapela měla předchozím počinem notně vyšlapanou cestičku, stalo se Obsolete nejprodávanějším výrobkem, který se vyrobil v útrobách „Továrny“. Také je tato deska první, kde se plnou měrou hráčsky i skladatelsky podílel Christian Olde Wolbers. Produkce se ujal Rhys Fulber, který se podílel na prvním remixovém EP. Jedná se o koncepční desku, která rozvíjí předchozí myšlenku Demanufacture, kdy už v podstatě vše závisí na strojích a pro lidskost už zde není místo. Kapela vyráží na turné se Slayer a Rammstein a postarala se o kompletní hudbu k další hře Messiah a pár songy přispěla i ke hře Test Drive 6. Natáčí také videoklip ke skladbě Resurrection a Cars, který se objevil na digipacku alba a je coverem Gary Numana.
OnDRajs: Obsolete je deska, na níž progres FF vygradoval a následně se i zastavil. I když si FF uchovali gró svého receptu „jak na věc“, jejich tvorba se částečně očistila od metalových ingrediencí (trvalejší dvoukopákové jízdy, rychlá tempa, thrashová řezničina). Namísto nich zaúřadovaly mocná kila, nu-metalová houpavost, melancholická atmosféra, vkusné orchestrace (viz chvost alba). Obsolete je nahrávka, jež vtahuje pomaleji než říznější a první signální atakující Demanufacture. Ocenit je třeba neuvěřitelný ocelově podladěný sound a celou desku prostupující koncepční příběh. A ten úvodní riff v Edgecrusher!!! Obsolete a Demanufacture prostě vydržely nápor času, stále svěží.
Digitální splodiny lehce voňavé a blahodárné
Nějakou dobu se až do začátku roku 2001 v „Továrně“ nic zvláštního nedělo. Až poté začala kapela opět vystřelovat do světa své jedovaté splodiny. Tedy, v tomto případě nebyly jedovaté, ale spíše lehce voňavé a blahodárné.
V dubnu 2001 totiž vychází deska Digimortal, která se nechala malinko ovlivnit dobovými trendy a na albu se to bohužel negativně podepsalo, protože nemá tak silné monety jako předchozí dvě CD. Fear Factory trochu zapomněli, kde je jejich místo. Já si ale dodnes stojím za názorem, že ta deska není úplně špatná, na rozdíl od té ohavnosti, co přišla o 4 roky později :). Stále si jí rád poslechnu. Nicméně nebyla moc vřele přijata a to se projevilo i na její poměrně slabé prodejnosti.
Začátek konce
Kapela natočila videoklip ke skladbě Linchpin a v duchu Digimortal vydali DVD Digital Connectivity, na kterém se objevily videoklipy, koncertní verze skladeb a podrobná historie kapely. DVD se dle mého názoru moc nepovedlo, protože záběry jsou sestříhané z různých koncertů a někdy je kvalita dost tristní. Hůře by to ale možná dopadlo, kdyby kapela natočila koncert k propagaci desky, protože například koncert na Bizzare Festivalu v roce 2001, který vysílala německá stanice WDR, jasně dokazoval, že kapela není ve formě. Což samozřejmě pocítila i ona sama a tak toto vše nakonec vyústilo v začátek konce.
OnDRajs: Potkalo to skoro všechny hlavní trošku více mainstreamově zaměřené metalové skupiny. Semlela je vlna nu-metalu. Ovšem... kdyby bylo celé Digimortal jako jeho prvních pět skladeb, tak byl to válec od začátku až do konce. Ale pozor, takovou Linchpin hrají FF živě doteď.
Recyklace
Management „Továrny“ propustil svého neúnavného dělníka Dina Cazarese a v březnu 2002 podal výpověď i další zaměstnanec Burton C. Bell. Jak už to tak bývá, tak firma Roadrunner s nasmlouvanými kontrakty začala parazitovat na ještě čerstvém mase a vydala bez vědomí kapely jejich nulté demo-album, které pojmenovala Concrete, jež vyšlo v červenci 2002. Vzpomínám si, že jsem na CD tehdy koukal jak z jara a myslel jsem, že jde o nové album a dozajista jsem nebyl sám. V roce 2003 pak ještě firma pokračovala další vycpávkou, a sice kompilací raritního materiálu z let 1996-2001, kde za řeč stojí snad jen titulní věc Terminate, která je posledním nahraným songem s Dinem Cazaresem - všechny ostatní skladby lze najít na singlech a digipacích, ve kterých se firma Roadrunner vyžívá (kromě jednoho remixu a dema). Jinak je Hatefiles stejně jako DVD Digital Connectivity podivná nekonzistentní spatlanina, daleko lepší by bylo zkompilovat všechny B-strany opravdových studiových songů. Mezitím si Burton odskočil k projektu Ascension Of The Watchers a Dino pokládal základy ke svým Divine Heresy. Vše tedy vypadalo na to, že prostory „Továrny“ zůstanou již navždy opuštěné.
Nádech a výdech, Belgičan úřaduje

Naštěstí pauza netrvala příliš dlouho a již na konci roku 2002 se Raymond Herrera a Christian Olde Wolbers dali opět dohromady a s myšlenkou znovuotevření opuštěné fabriky kontaktovali Burtona C. Bella. Burton souhlasil. Malá rošáda v té době proběhla na postu strunných nástrojů. Christian si zřejmě myslel, že na basu tolik holek nesbalí, tak z ní přešel na kytaru. Prázdné místo za basovým postem zaplnil s přehledem Byron Stroud ze Strapping Young Lad a tak se celá mašinérie mohla opět rozjet.
Svůj návrat odstartovali v lednu 2004 účastí na festivalu Big Day Out a o tři měsíce později obšťastnili hladovou armádu strojových terminátorů novým upgradem, a sice novou deskou. A že to nebyla ledajaká deska! Kapela vytvořila nejsilnější počin od Demanufacture a tímto skvělým výkonem podtrhla svůj velkolepý návrat.
Album plné nasraných úderných songů pochází z pera dvojice Herrera-Wolbers a dost lidí tuto placku považuje za chybějící článek mezi Demanufacture a Obsolete. K tomuto názoru se mohu jen přiklonit. Není to jen energií, ale kapela zde perfektně využila industriální prvky, které se v kombinaci s nářezovými riffy prolínají v nádherné harmonii. Album je vyvážené i po stránce vokálů a melodie se dostavují přesně v ten správných okamžik. Deska zkrátka perfektně funguje. Album dostalo název Archetype a „Továrna“ jela po světě rozsévat svůj strach po boku Slipknot a Chimairy.
OnDRajs: Archetype je sázka na jistotu. Doba největší slávy je fuč, kapela pochopila vlastní možnosti a limity, vydala desku u menšího labelu Liquid 8 Records. Dá se o Archetype říci něco, co by ji v kostce charakterizovalo? Od všeho něco. Brutální palby (Cyberwaste), postelní variace (Archetype, Human Shields), klasičtí FF (Slave Labor). Šlape to parádně, jen by to mohlo být o něco kratší a ne s tolik plechovým zvukem. A ještě něco: FF je ideální kapela na dlouhé cesty po dálnicích, cesta utíká rychleji než se zdá...
Kam nemůže čert, nastrčí...
Vše vypadalo růžově, jenže pod hezkou nablýskanou fasádou to začalo pořádně hnít a málokdo by v tu chvíli čekal, že sotva kluci zažehnali jednu malou vichřici, blíží se uragán přímo ničivých rozměrů.
Tento uragán s názvem Transgression byl předpovězen meteorology již na začátku roku 2005, ale udeřil naplno až v srpnu a začal s pomalou devastací „Továrny“. Nic se nemá uspěchat a tady se uspěchalo totálně všechno. Uragán s sebou přinesl spoustu nekonzistentního bláta, které se nepříjemně mazalo a nešlo umýt. Kolekce působila jako nepovedená kompilace B-stran singlů, písničky mezi sebou vůbec nedávají smysl a je zde patrná snaha o to, aby deska byla co nejvíce melodická, přičemž kapela působí jako nepovedený klon Linkin Park. Kdyby byly aspoň ty melodie dobré, dobře zazpívané nebo byly hranice mezi nimi a klasickými postupy Fear Factory střízlivě odhadnuté, nejednalo by se o takovou tragédii, ale kdepak – nic z toho se tady nepovedlo. Přitom album nezačíná až zas tak špatně, otvírák je vcelku slušný, pod lupou by se i pár dalších songů dalo vydýchat, ale jako celek je to prostě hromada bláta. No, nebudeme se v té špíně už rýpat, každý dělá chyby, tak to necháme být a jedeme dál.
Jenže ono už se pak moc dál nejelo. Kapela sice ještě vyjela na turné s názvem 15 Years of Fear, kde hráli hodně starých fláků (proč tedy vydali Transgression zůstává záhadou :)) a na konci roku 2006 bylo oznámeno, že kapela začíná pracovat na novém albu. Jenže. Najednou si každý začal pracovat na svých projektech a to nikdy nevěstí nic dobrého. A taky že ne!
Rok 2007 započal éru, kterou v podstatě známe ze dvou různých pohledů, protože se kapela rozkmotřila na dva tábory – na jedné straně Christian a Raymond a na druhé Burton a Dino.
...nastrčí Christiana a Raymonda
Na začátku roku začínají Raymond s Christianem makat na nových skladbách a hledají pro ně aktuální vydavatelství. Přijíždí Burton a de facto už nechce nic nového natáčet a nezajímá ho, co bude s kapelou dál. Aby tedy kluci zbytečně nestagnovali, založí si projekt Arkaea, který se po čase stává regulérní kapelou. Jako základní kostra materiálu jsou použity věci, které měly být na novém albu FF. Následně Burton potkává svého starého kamaráda Dina a rozhodne se obnovit Fear Factory a přitahují na svou stranu Byrona Strouda. Objevují se spousty nařčení, že jde Christianovi a Raymondovi jen o peníze a podobně. Kluci se pokoušejí Burtona a Dina kontaktovat, ale pokaždé neúspěšně. Mezitím vychází album Arkaey Years in the Darkness. Burton s Dinem k přetáhlému Stroudovi přibírají bubenické eso Gena Hoglana, přivlastňují si jméno Fear Factory a ohlašují nahrávaní nové desky. Rayomond se brání a začínají soudy.
...nastrčí Dina a Burtona
Podle této verze se musíme vrátit již do roku 2005, kdy se natáčelo Transgression. Manažerkou kapely se několik let předtím stala žena Christiana - Christy, která ale začala mít pletky s Raymondem. Což se projevilo i na tom, proč je deska tak špatná. Christy ale nebyla žádná dobrá manažerka a to se Burtonovi nelíbilo. Navrhl, aby Christy opustila místo manažerky, což by prospělo Christianovi a v kapele by se vyčistila atmosféra, jenže o tom nechtěl Rayomond ani slyšet. Poté, co se Burton udobřil s Dinem, navrhl obnovit Fear Factory ve staré sestavě a zbavit se Christy. To ale kluci odmítli s tím, že Dina zpátky nechtějí a Christy se vyhazovat nebude. V tom případě to Burton a Dino vzali do svých rukou, přijali Byrona a přizvali ke spolupráci Gena Hoglana. Ještě několikrát se Burton snažil se zbytkem kapely domluvit, ale pokaždé ho kluci „vyfuckovali“. Poté, co Raymond viděl, ze to myslí s reunionem Burton a Dino vážně, podává žalobu ohledně práv na používání jména a tím kapele přeruší turné. Kluky to ale nezastaví a začnou si dočasně říkat FEAR DACTORY. Po čase soudy nic nevyřeší, tak opět pod svým jménem začínají natáčet desku (a zruší vystoupení, včetně toho na Brutalu – díky kluci :)).
...nastrčí mechanické kopyto

Toto jsou obě verze. K jaké se přikloníte, je na vás. Nicméně ve prospěch Dina a Burtona mluví fakt, že jim v únoru vychází deska Mechanize, jejíž recenze zde vyšla o několik dní dříve, nebo si můžete přečíst mou minirecenzi níže. Každopádně deska je to výborná a jsou to přesně ti Fear Factory, které jsme chtěli. I oficiální zdroje jako Wikipedia a podobně staví Christiana a Raymonda mimo kapelu. Jak by asi vypadali Fear Factory Christiana a Raymonda můžeme vidět na aktuální desce Arkaey a nalejme si čistého vína, je poměrně slabá a oproti Mechanize neobstojí. Nicméně soudy nic nemusí vyřešit ještě bůhví jak dlouho a zanedlouho se třeba Arkaea může přejmenovat na Fear Factory, kdo ví. Ovšem, celé bulvární pozadí není podstatné, jde v první řadě o hudbu – takže já se stavím na stranu Burtona a Dina, protože udělali naprosto výtečnou desku. Ale názor je, jak už jsem říkal, na vás.
Fear Factory jsou jedna z nejdůležitějších metalových kapel. Ať už je žerete od začátků, nebo se o vás jen lehce otřelo nějaké album, FF zkrátka vytvořili něco nového a osobitého a už jen za to jsou hodni obdivu. Uvidíme, co bude s kapelou dál, ale doufám, že budou fungovat ještě hodně dlouho, a třeba se na stránkách Marastu uvidíme v roce 2020 s historií dalších 10 let ;)
Hodnocená diskografie:
Řadová alba >
Soul of a New Machine (1992) - 17 / 51:07
Revoluční deska v death metalu! 17 rychlých, nekompromisních, nasraných songů, kde se snoubí základní esence deathu, industriálu a grindcoru. Kapela se sice ještě trochu hledala, ale už jasně ukazuje, s kým že máme tu čest. Album bylo na svojí dobu neskutečně originální a leckdo nevěřil, že je toto vůbec možné zahrát naživo. .:. 8/10
Demanufacture (1995) - 11 / 55:12
Nepopsatelný zážitek! Fear Factory se našli a hned druhým albem dostali posluchače totálně do kolen. Agresivita zůstala, ale přibylo industriálu a co je nejdůležitější – atmosféry. Každý ze songů je originální. Když připočítáte vynikající riffy, neskutečně nádherné melodie a spoustu originálních nápadů, vyjde nám jedna z nejlepších desek devadesátých let. .:. 10/10
Obsolete (1998) . 10 / 46:53
Logické vyústění předchozí desky. Fear Factory již stojí pevně na svých nohou a přesně ví, co od hudby chtějí. Album už nemá takovou atmosféru, je naproti tomu přímočařejší, údernější a svěžejší. Kapela se více soustředí na podstatu metalu a daří se jí to sakra dobře. Zvuk a celková produkce stejně jako tři roky předtím na jedničku. .:. 9/10
Digimortal (2001) - 11 / 43:20
Kapela příklonem k mainstreamu a řekněme nu-metalu trochu ztratila svou tvář. Album nemá tak silné kompozice a riffy jako dřív a atmosféra se také ztratila kdesi v nenávratnu. Naproti tomu má deska svoje osobité kouzlo a produkce je také na výbornou. Nedosahuje kvalit předchůdců, ale alespoň pro mě stále nadprůměr. .:. 7/10
Archetype (2004) - 13 / 59:00
Návrat ve velkém stylu! Kapele pauza prospěla a předhazuje před nás agresivitou nabitou desku, která s sebou ale přináší i pořádnou porci industriálu. Wolbers a Herrera zkomponovali neuvěřitelně silný materiál a album přináší v podstatě shrnutí všech poznávacích znamení FF, každý si zde najde to své. .:. 9/10
Transgression (2005) - 13 / 56:42
Bezpochyby nejhorší deska Fear Factory. Kapela není ve formě a hlavně je to znát na Burtonově zpěvu. Písně k sobě vůbec nepasují, album jako celek nedává smysl. O nějakých riffech a atmosféře se ani nedá mluvit. Když už vás na albu alespoň na chvíli něco zaujme, vzápětí je to zabito nějakým nepěkným klišé, například neustálou snahou o melodii. .:. 4.5/10
Mechanize (2010) - 10 / 44:48
Výtečná deska! Album je nasranější než Archetype, ale zároveň má v sobě ducha Demanufacture. Vliv Dina je cítit a Gene Hoglan všemu dodává nový rozměr. Burton je ve formě a předvádí výtečně melodie. Písně opět mají tu mrazivou atmosféru a v kombinaci s totálním destrukčním efektem mi z toho vychází nejlepší počin od roku 1995. .:. 9.5/10
Remixy >
Fear is the Mindkiller (EP 1993) - 5 / 32:40
Tohle mi nic neříká, spíše je to takový přerostlý singl. Daleko lepší by bylo (jako o 4 roky později) zremixovat píseň po písni. Navíc nechápu, proč je zremixován jeden song dvakrát. Navíc mi přijde, že songům z první desky remixy moc nesvědčí. .:. 5/10
Remanufacture: Cloning Technology (1997) - 13 / 64:25
Tak tohle už dopadlo daleko lépe! Tohle je pravý techno metal! Navíc je zremixované celé album, ale písně jsou přeházené tak, aby dávaly v rámci celku smysl. Výborně odvedená práce! Stále jsou to ale jen remixy, takže pouze v rámci nich také berte mé hodnocení. .:. 9/10
Kompilace >
Concrete (2002) - 16 / 41:44
Předchůdce první desky je ještě nasranější než ona, skladby jsou ještě kratší a brutálně syrovější. Představuje i několik songů, které se na SOTNM neobjevily a jsou zde i pasáže, které byly později použity například do Demanufacture. Sice album vyšlo bez vědomí kapely, ale i tak jsem za to jako fanda FF rád. Na to, že je to v podstatě demo, zní výborně. .:. 7.5/10
Hatefiles (2003) - 16 / 75:29
Podivný výběr, který tím, jak je koncipován, mi moc neříká. Určitě si zde každý najde své rarity, ale já mam raději kompilace, které mají nějaký řád. Obsahuje v podstatě jen tři nikdy nevydané songy. Místo spousty remixů bych uvítal raději normální B-strany. .:. 5.5/10
DVD >
Digital Connectivity (2001)
Kolekce živých záznamů a videoklipů, celé zabalené do historie kapely. Některé živé skladby jsou sestříhané z více vystoupení, což mně osobně nevyhovuje. Navíc jsou některé bootlegové záznamy v dost špatné kvalitě, až na pár záznamů z televize a podobně. Pokud si ale DVD nepustíte od začátku do konce, ještě to jde. .:. 6/10
vybrané Singly >
Replica (1995)
Dog Day Sunrise (1996)
Burn (1997)
The Grabber Mixes (1997)
Resurrection (1998)
Shock (1998)
Descent (1999)
Cars (1999)
Linchpin (2001)
Invisible Wounds – Dark Bodies (2001)
Bite the Hand that Bleeds CD + DVD (2004)
Live on Sunset Strip (2005)
Dema >
Demo 1 (1991)
Demo 91 (1991)
Soundtracks >
Carmageddon (1997)
Messiah (1999)