Poslední srpnová sobota je termín tradičně vyhrazený pro Fekal Party, lidově řečeno Fekálku, tedy grindový svátek na rozloučenou s prázdninami a extrémní festivalovou sezónou. Letošní ročník, který nesl ve štítu pořadové číslo 14 a hrdé heslo „Přiznej barvu!“, opět potěšil širokou nabídkou kapel tuzemských i zahraničních, neznámých i provařených, tak aby si přišli na své milovníci všech odstínů hnědé. Ti se začali na místě činu, ve Vopici (kupodivu Modré), na rohu Libně a Žižkova, srocovat již v době oběda, kdy party odstartovala; většina jich pak vydržela celý maratón až do pozdních večerních či nočních hodin, byť řada z nich v různě zbědovaném stavu. Akce podobného druhu samozřejmě přitahuje pestré publikum, od intelektuálů a slušňáčků s vizáží jak z nedělní školy přes oldschoolové i newschoolové pařmeny až po výstředňáky všeho druhu. Letos ovšem krom jednoho králíčka Duracella, jednoho vojáka skandinávské armády v zimním spodním munduru a pár osob v chirurgických empírech a rouškách žádný velký karneval. Podstatné však je, že všichni bez rozdílu jsou schopni koexistovat na malém prostoru, tolerovat se a hlavně si užívat muziku. O tu jde především, tak se pojďme podívat, co letošní program uchystal, kdo nadchl a co zklamalo…

Přehlídku otevřeli CHOKED BY OWN VOMITS, které jsme bohužel kvůli skutečně brzkému začátku akce (navíc běžící po celou dobu opravdu na čas a podle plánu) nestihli. Přicházíme během zvukové zkoušky dalších pánů na holení, tria BOWEL FUCK. Zvukovka plynule přechází do samotného koncertu, jehož zvuková kvalita se bohužel od předchozí zkoušky a ladění příliš neliší. Z nahrávek jsou BOWEL FUCK mazec, na jaře uvnitř v klubu jako předskokani letošního Kinder Grinder také prima, ale tentokrát zklamání a zvuková koule od začátku do konce. Buď se na nich vyřádil zvukař (což se potvrdilo i u některých dalších dnešních kapel), nebo jim nesedl příliš časný začátek a otevřený prostor, případně všechno dohromady. Nic to však nemění na tom, že jsou příjemnou a nadějnou kapelou, takže snad příště.

Žádnou velkou díru do světa tentokrát neudělali ani další v pořadí, NUCLEAR MONSTROSITY. Rakouský kvintet hrál na půl plynu, ve středním tempu, oldschoolové tupa tupa, bez větší šťávy a nápadu. Jedna skladba jako druhá, žádné velké změny, žádná dynamika, po deseti minutách nuda k uzívání.

Nálada šla přeci jen nahoru se sympatickým slovenským triem ČAD, na které jsme se obzvlášť těšili. Přesto i na nich byla patrná únava, patrně z končícího parného léta a dlouhé sezóny, takže ani oni do toho nedali vše, co umí a mohou. Alespoň však rozdávali úsměvy na všechny strany a z jejich muziky bylo cítit, že jde fakt od srdce, i když energie tentokrát trochu chyběla. Svůj set zakončili z posledních sil odehraným a odeřvaným hitem Psia krv, který je jejich zdařilým výletem až téměř kamsi do sludgeového bahna. Jen o málo kapelách lze říci, že jejich největší pecka je zároveň nejpomalejší skladbou ze setlistu…

PSYCHOTIC DESPAIR jsou koncertní tutovka, která si odehraje to své v létě, v zimě, v klubu, pod širákem, pro třicet lidí i pro tři sta a vždy máte zaručenu jistou laťku. Typická koncertní kapela, na které je vidět sehranost, vyhranost a chuť hrát pro lidi. V rámci dnešního programu rozhodně nadprůměr, který potěšil.

Nezklamali ani Poláci NUCLEAR VOMIT. Oproti techničtějším „Psychotikům“ do toho vnesli zase přeci jen víc oldschoolové kombinace grindu a deathu, na rozdíl od rakouských „Nukleárů“ tak ovšem učinili s mnohem větším nadhledem a hlavně nenudili, na podiu se pořád něco dělo, v hudbě se střídala tempa a nápady, kapela dobře komunikovala s publikem a set si všichni celkem užili. Milovníci chrochtajících prasátek dvojnásob, za vše hovoří nejen zpěv a obaly desek, ale i jejich názvy jako Koryto a Obora.

Na modernější notečku pak zahráli Řekové SLAVEBREED, pro nás dosud spíš méně známé jméno, které ale mile překvapilo. Hutný a svižný současný death/grind evropského střihu v profesionálním provedení, není co dodat ani co namítat. Laťka jde stále vzhůru, zvuk se rovněž vylepšil, mimo jiné proto, že SLAVEBREED podle všeho měli vlastního zvukaře.

„Nejvýše nasazeným“ dnešním českým zástupcem jsou JIG-AI, o kterých lze říci prakticky totéž co o PSYCHOTIC DESPAIR. Staří mazáci, kteří prošli řadou kapel, na pódiu jsou jako doma a ještě to umí s publikem. A tak tu máme vedle tradiční japonské stylizace i roztomilou a celkem vtipnou talk show, vedle toho samozřejmě dobrou muziku, která jako vždy odsejpala a nenudila. Přinejmenším zmínění dva čeští zástupci opět ukázali, že v zahraniční konkurenci se naživo nejen neztratí, ale část pelotonu s klidem nechají za zády. A to i navzdory opět ne zcela optimálnímu zvuku.

Akce pro nás vrcholí s nástupem anglických pořízků THE ROTTED. Čtveřice vystajlovaných týpků z Londýna naprosto dostála svému jménu a očekávání. Milí, bezprostřední, naprosto profesionální. Nemuseli řešit zvuk, prostě to do lidí nasypali, jak nejlépe umí, navzdory tomu, že smolař kapely kytarista Tim Carley hrál se zlomenými žebry (a loni na OEF prý zase se zlomeným malíčkem). Frontman Ben McCrow hodně komunikoval, zářil jak sluníčko na Sahaře a být tam ještě o deset minut déle, snad by se dobrou náladou roztekl. Z celého vystoupení vyzařovala neskutečně pozitivní energie, a tak se nakonec podařilo rozhýbat i již poněkud zlenivělé a malátné publikum. Oproti své předchozí inkarnaci GOREROTTED nyní pánové svou hudbu zjednodušili a učinili přímočařejší, aniž by slevili z technicky precizní hry. THE ROTTED jsou zkrátka takovými death/grindovými MOTÖRHEAD (Lemmymu a jeho úderce ostatně jedním coverem složili poctu). Kdo jiný než Britové by měl vědět, že „je to jenom rock’n’roll“. A že kvalitní hudba se nemusí vylučovat se zábavou. Obojího se nám dostalo vrchovatě.

Jestliže THE ROTTED patřili k „best of“ letošní Fekal Party, titul „worst of“ (anebo ještě případněji „průser akce“) si jednoznačně vysloužili Holanďané ROMPEPROP. To, co předvedli, snad muselo znechutit i část jejich fanatických a takřka nekritických obdivovatelů, kterých mají v českých zemích víc než dost. Nepomohlo ani to, že frontman Dennis Claus hýřil úsměvy na všechny strany a povídal si s publikem, jako kdyby polovina návštěvníků Fekal Party byli jeho kamarádi z mokré čtvrti, se kterými chodí každý týden na pivo. Vzápětí se kapela ještě pochlubila, že v Praze paří už od včerejška a že pivo za jedno euro je fakt úlet… čímž lze vysvětlit obraz zmaru, který následoval. Ta třičtvrtěhodinka musela být utrpením pro všechny, kdo mají uši a mozek. Vyšeptalý grind hraný v dechovkovém tempu a rytmu, ovšem Moravanka Jana Slabáka je proti tomu nátěr. Snad jen výrazný chorobný, efekty zkreslený a podladěný kvíkot, chrochtot a chropot napovídal, že posloucháme holandský kult a ne partu přiopilých teenagerů, kteří se včera poprvé sešli ve zkušebně. Pauzy delší než skladby, každých pět minut „technický“ problém, Dennis upírající oči kamsi k nebi a čekající vysvětlení „shůry“, proč se dnes nic nedaří… Škoda dalších slov.

Konec dobrý, všechno dobré. Nezničitelná belgická úderka AGATHOCLES v čele s charismatickým čtyřicátníkem Janem Frederickxem má diskografii dlouhou jak telefonní seznam, ale dech jim ani po více než čtvrtstoletí pořád ještě zdaleka nedochází. Stačí zkombinovat mazáckost s mladou krví a vsadit na spontaneitu. Podobně jako jejich vrstevníci a styloví souputníci NAPALM DEATH i AGATHOCLES přijdou, vidí, zničí a zvítězí. Nástup ve velkém stylu, desetivteřinové fláky, překotná rytmika, krásně uječený a lety vybroušený Janův vokál. Na nudu není čas ani místo. Vystoupení AGATHOCLES na závěr hlavního programu prostě nemělo chybu a hodně předčilo naše očekávání.

Jestliže loni festivalu počasí příliš nepřálo, letos si nebylo na co stěžovat – vlna tropických veder naštěstí pominula a ohlášené bouřky či lijáky také nedorazily; před slunečními paprsky se šlo schovat pod řadu slunečníků a přístřešků, píp bylo dostatek, a tak areálem (provoněným místo fekálií česnekem a krkovičkami) zavládla pravá festivalová pohoda. Stará pravda však praví, že v nejlepším je dobré přestat. A protože se kolem desáté, se závěrem venkovního programu, tradičně začaly vršit prázdné tácky, kelímky a nakonec i linout ten nezbytný zápach, přiblížil se správný čas odchodu. Kdo však ještě stále neměl dost, mohl se v deset přesunout dovnitř a jako zákusek si dát trio PULMONARY FIBROSIS, ONANIZER a BBYB. A pokud měl štěstí, včas unikl slejváku, který nakonec v noci přeci jen přišel, aby učinil tečku za letošní Fekal Party a definitivně spláchl všechny splašky.