Českých hudebníků, na jejichž koncert bych šel, je hodně málo. Navíc mají jejich koncerty zpravidla nějaký háček, jakože nejsou, jsou na nezajímavých festivalech nebo v obskurních částech republiky. U Floexe se nějak stalo, že začal koncertovat, že měl koncert v Pardubicích a že byl ten koncert samostatný. Takže si po WWW, Oldřichu Janotovi a Krejcarových krotitelích květin můžu odškrtnout další položku na onom velice krátkém seznamu.

Z pardubického Divadla 29 se vyklubal velice příjemný prostor (mimochodem ve stejné budově jako Český rozhlas Pardubice), něco mezi čistším Abatonem a menší Akropolí, který navíc působí celkem moderně. Na parketách posedává odhadem osmdesát lidí, v Pardubicích se toho zjevně moc neděje, takže jsou lidé vděční za každou akci. Nebo si možná Divadlo 29 vybudovalo pověst, už delší dobu totiž sleduji, že do našeho krajského města tahá zajímavé věci.

Na pódium nastupuje Floex a ohlašuje předkapelu, manželskou dvojici jménem Occhia di Domani. Paní hraje na bicí, pán zpívá a hraje na kytaru. A z reproduktorů leze něco jako jazzové písničkářství, lehce připomínající třeba -123min. Zpěvákova angličtina sice není z nejlepších, ale tento nedostatek víc než nahrazuje celková střídmost. Možná je to jen deformace člověka, který poslouchá moc hudby, ale opravdu oceňuji, že kapela hraje naprosto jednoduše a mimo rockové/folkové vzory: bicí fungují tak, že se po půlminutě změní tón, kytara jede tak nějak lehce jinde, často ani není zkreslená, zpěv nijak neruší. Kapela se v podstatě po každé písničce omlouvá, že jsou mimo, a celkově je atmosféra příjemná (Floex si po ohlášení předkapely šel sednout pod pódium), a vůbec, palec nahoru.

Tomáš Dvořák je velice rozesmáté a hyperaktivní individuum. „My jsme Floexí band a přišli jsme vám… zahrát nějakou hudbu, no, očividně.“ Kromě mistra jsou na pódiu klarinetista a bubeník, FLOEX sám pak kromě nezbytného klarinetu obsluhuje ještě notebook a samply. Koncert je nakonec hodně nu-jazz, jazzová bicí doplňují downtempové beaty, celkem široká škála nástrojů na albu je tu nahrazena klarinety (dost zajímavě funguje basklarinet, který občas v podstatě nahrazuje beaty) a různé vedlejší zvuky samozřejmě pochází z notebooku/samplů. Zní převážně (výhradně?) skladbyz čerstvého alba Zorya, takže za prvé melancholie, za druhé rytmy, na které se v podstatě dá tančit (skupinka lidí přešla dokonce od myšlenek k činu), ale především krása. Vím, je hodně podezřelé charakterizovat koncert jako krásný, ale Floex se pohybuje dostatečně daleko od kýče, abych se toho odvážil. Hraje se lehce pod hodinu, na konci se kapela nechá vytleskat a přidává se skladba Vlastní portrét číslo 7, dost elektronická a čirou náhodou pěkně schizofrenní a nervózní. Moc příjemná hudba v dobrém prostoru podpořená jemným humorem. Víte o lepší zábavě na unavený páteční večer?

Mimo jiné se hrálo: Forget-me-not (To glitchování na začátku je zřejmě déšť: „Tuhle skladbu jsem složil v Budapešti, když pršelo.“), Casanova, Veronika’s Dream („Tohle je z vyprávění mé kamarádky… O snu… Běží lesem a honí ji vlci, ale nemůžou ji chytit. Pak doběhne na palouk a zkusí je zkrotit… a… no, to uslyšíte.“), Nel Blu („Tohle jsem udělal s dvěma Italy, naživo ale italský zpěv nahrazujem klarinetem.“), Mecholup (Skvělá věc.) + Autoportrét č. 7