Kdo se domníval, že začátek koncertu se nedodrží, šeredně se spletl. Startovalo se přesně, byť v boudě bylo tak 30 lidí. Belgičtí BLIKSEM zaslouží velikou pochvalu z několika důvodů. Před koncertem jsem si o nich nic nezjištoval, ale o to větší zájem ve mně budí teď, když je zpětně poschlouchám – thrash/power metal s ženským zpěvem (Peggy Meeussen), který se však ve Vopici nekonal. Jak hned po první skladbě zpívající bubeník Rob Martin sdělil – nestihla letadlo. Vcelku kuriózní záležitost, když jedou s Flotsam celé turné. Spojení „zpívající bubeník“ není v tomto případě jen tak nějaké „mimochodem“. Výborně zpívající bubeník – na to, co všechno u toho stíhal hrát, opravdu výborné! I když většina 30 minut trvajícího setu byla taková „více instrumentálnější“, nenudila. Bliksem dokázali pozornost držet po celou dobu zajímavými sóly, změnami atmosféry, přidáním důrazu na groove, změnou tempa. A o tempo šlo především, jelikož thrashové pojítko bylo zapotřebí udržovat silné po celou dobu. Koneckonců, mrkněte třeba na zajímavá videa nebo Bandcamp kapely, kde je debut Face the Evil (2013). Určitě díky podstatné absenci zpěvu se v hudbě Bliksem dalo vyposlechnout více vlivů, od sabbatovskýchstoner metalových riffů až po moderní vysokorychlostní thrashové drbačky, takže dojem z poslechu desky a živého provedení není totožný, ale co převládá je pocit, že kapela přesně ví, co a jak zahrát.

Bliksem také moc dobře věděli, proč mají do svého vystoupení dát všechno. FLOTSAM AND JETSAM už dneska představují profesory staré školy a thrash jim koluje v žilách. Otřepaná fráze, ale tady to prostě je čisto čistá pravda. Už na Brutalu jsem zmiňoval, že teď tak nějak mají období desek Doomsday for the Deceiver (1986) a No Place for Disgrace (1988), a v této linii se pokračovalo v podstatě i tento večer. Což ostatně nebyla věc neznámá, nejen plakát tomu jasně napovídal. Setlist se za poslední roky tedy moc neobměnil, kultovní ataky Hammerhead, Iron Tears, Desecrator, She Took an Axe, Der Führer, I Live You Die, Dreams of Death či obě titulní No Place for Disgrace a Doomsday for the Deceiver jsou proloženy relativními novinkami z Drift (1995) - Me a Smoked Out, závěr pak patří tradiční P.A.A.B..

Je docela škoda, že se F&J některým deskám zcela vyhýbají, přitom každá má své kouzlo a nějaká ta skladba by se vždy dala vybrat. Podstatné je i to, že vlastně žádné z jejich alb není vyloženě špatné a i experimentálnější desky (prakticky všechny od Cuatro, kde to tak nějak začalo) jako High (1997) nebo Unnatural Selection (1999) by měly/mohly dostat šanci. Ale na druhou stranu zcela chápu a respektuji to, že více fanoušků přijde na poctivej old school se skvělými instrumentálními finesami, než, byť hudebně hodnotnější, experiment.

Flotsam si za dobu své existence prošli celou řadou obměn sestav, včetně epizody, kdy skončil samotný Eric A. Knutson, nejčerstvější posilou ale je Jason Bittner u bicích. Staří fotři si za sebe posadili mladou, nadupanou mašinu, která je určitě výrazně stimuluje k podávání takto pohodových výkonů. S nesmírným gustem jsem tak sledoval, jak se tenhle arizonský válec s grácií vrhá do těch nejstarších skladeb a svému obnošenému thrashovému hávu tak přidává auru brilantnosti. Dalo by se samozřejmě namítnout, a právem, že ne všechny vokální linky byly tentokrát v pořádku (Hammerhead i Iron Tears budiž příkladem), ale to jsou takové nepatrné pihy na kráse. Anebo možná právě naopak - jsou to pihy krásy.

Asi nejkontroverznější část této události je poměr cena vs klub - 450 Kč za dvě kapely v těchto prostorech mi nepřijde zcela adekvátní, ale holt legenda si asi žádá své. Každopádně pro obojí je krásný protipól a každý ať si vybere, a to když F&J tady byli v klubu naposled tak na ně za méně pěněz přišlo i méně lidí než tady (Vopice se nakonec slušně zaplnila a tipuji nějakých 60 platících?).

A jedna, snad zajímavost na závěr - v roce 2012 vystoupil v American Idol jistý Creighton Fraker. Hádejte, po kom má hlas?