Na cestě do O2 Areny potkávám desítky lidí v tričku koncertující kapely, jsou různého věku i různých národností. Samozřejmě se najde i několik jedinců, kteří textilem vyjadřují stesk po Nirvaně. Aby ne, koncert Foo Fighters v pětičlenné sestavě byl jedinečnou příležitostí vidět dva členy pozdní sestavy Nirvany, víc už se nejspíš nikdy nikomu nepoštěstí. A hlavně ani parta Davea Grohla k nám příliš často nejezdí.
Dave Grohl má takové postavení, že předskokana mu může dělat jeden z jeho muzikantských idolů. Bohužel, Boba Moulda známe málokdo. Sice jsme slyšeli o Hüsker Dü a poslouchali Bobův hlas v Dear Rosemary, ale jeho songy prostě nikdo neznáme. Podle toho také vypadá naplněnost haly a její ohlas při jeho setu. Pak se půl hodinky zvučí a v devět na svůj „chodníček“ mezi diváky vybíhá Dave Grohl. Hlavní a vlastně jediná hvězda večera. Co si budeme povídat, Foo Fighters jsou kapela s jasným rozdělením rolí při skládání, ve studiu i na pódiu. Podaří-li se odtrhnout oči od neunavitelného, zábavného, běhajícího, tančícího, komunikujícího frontmana, člověka poněkud zarazí, že ostatní členové si jedou to svoje na místě bez většího pohybu a výraznějších emocí. Dave s nimi začne komunikovat s výjimkou bubeníka Taylora Hawkinse až v druhé polovině setu, mezi sebou muzikanti nekomunikují prakticky vůbec. Hawkins má jako Grohlův nejlepší přítel přece jen lepší postavení, zazpívá si dva songy, ačkoli nedopřejí s Grohlem vyprodané aréně to, aby se prohodili u nástrojů a mikrofonu...přece jen, kdo by nechtěl vidět Grohla za bicími?! Jenže buď jak buď, Dave Grohl je pan frontman. Pod tímto označením by se ocitl v rock'n'rollových učebnicích, kdyby nějaké byly.
Akustika O2 Arény je jak známo všelijaká. Sedím na druhém konci haly skoro u země a set Boba Moulda mi téměř trhá uši...a děsím se toho, že FF mají v sestavě tři kytary! Zvukař naštěstí trochu ubere. Nicméně ve starších skladbách (kromě třeba Monkey Wrench, u které je zvuk vlastně šumák), které nebyly složeny pro tři kytary, zabíjí elektrický val zpěv (ku příkladu v New Way Home) a já lituju, že mě nenapadlo vzít si do O2 Arény na sezení špunty. Ve skladbách z posledních dvou alb je to znatelně lepší, ale třeba These Days zase vůbec nekope. Nicméně FF nejsou o dokonalých výkonech nebo zvuku. Jsou o energii, zábavě (Grohl je bavič i na pódiu, nejen v klipech) a radosti z hudby.
Čeho se však dočkáte na málokterém rockovém koncertu, to jsou děti muzikantů s megasluchátky na uších. FF si na krátké evropské turné přivezli i rodiny, v O2 Aréně si objednali dětský koutek a ačkoli je to samotné zjevně překvapuje, děti se začínají na podium trousit už při Learn to Fly, bedňáci je občas odnesou (při Monkey Wrench si Dave poklepal na imaginární hodinky, že je čas jít na kutě), ale celý koncert se děti vracejí a bivakují kolem Hawkinsových bicích. Přístup kapely budiž shrnut citací: „I know what you're thinking: 'Are you a fucking rock star?!' I'm a fucking dad!“ Taťka si maličko odpočinul při My Hero, kterou za něj částečně odzpívala hala, a při závěru základního setu v podobě Best of You už by nemusel zpívat vůbec.
Návštěva koncertu Foo Fighters rozhodně stála za to. Pánové předvedli dvě a čtvrt hodinu dlouhou show, ve které vybalancovali skladby z posledního alba Wasting Light se staršími hity a zatraceně starými kusy (Winnebago je 20 let stará). Nešlo o dokonalý výkon, dokonalý zvuk nebo image. Slovy klasika: Je to jen rock'n'roll, ale mně se to líbí! Na konci večera byla z celé party, ale především jejího šéfa, cítit vděčnost za možnost hrát před vyprodanými halami. Málokoho asi jeho práce baví tolik jako Davea Grohla. A jeho příjmy nejsou na jeho koncertním výkonu absolutně znát. Ať mu to ještě dlouho vydrží.
Setlist:
Vložit komentář