Kanadská EBM legenda Front Line Assembly je na českých pódiích celkem častým a oblíbeným hostem, přesto měla i uprostřed prázdnin a bez kdovíjaké propagace zase narváno. Dobří holubi se prostě vracejí, ať už jde o hudebníky, nebo jejich fanoušky. Front Line s sebou tentokrát přivezli i zbrusu nové album Improvised Electronic Device a předcházely je zvěsti, že hrají v životní formě.

Nejprve ale přenechali pódium k rozehřátí publika tuzemskému triu AKIMBO. To ve mně následně vzbudilo smíšené pocity. Na jedné straně poměrně dobře naprogramované základy, řada pěkných motivů, aranží a použitých zvuků, na druhé straně jaksi roztříštěný celek a pocit nedotaženosti. AKIMBO se podle všeho snaží být v rámci elektro/industriálu true a pracovat s old school prvky, ale někdy to působilo tak trochu samoúčelně a nadbytečně. Mlácení kovovou tyčí do zavěšených traverz (pohříchu mimo rytmus), kladivem do plechu, ruční siréna, megafon a podobné rekvizity z mého pohledu produkci narušovaly, než že by nějak umocňovaly dojem a atmosféru. To, co funguje, dejme tomu, u EINSTÜRZENDE NEUBAUTEN, nemusí fungovat jinde. Škoda, protože to, co jelo vespod, bylo ve svém žánru na české scéně určitě nadprůměrné.

To FRONT LINE ASSEMBLY na to šli jinak a byli dobří, i když orgasmus se nedostavil. Ale nepředbíhejme. Nevím, zda zrovna hrají v životní formě, každopádně předvedli živé a dynamické vystoupení. Na elektronickou kapelu živé až až, ve všech smyslech slova. Solidně odehrané a perfektně nazvučené bicí, výrazná a hutná metalová kytara (zdálo by se to jako samozřejmost, ale řada elektronických kapel se pořád nedovede dostat přes tenký bzíkavý zvuk), víceré klávesy a perkuse, pobíhající padesátník Bill Leeb s mikrofonem... Dohromady bezvadně sehraná čtveřice zněla spíš jako klasické živé rockové či metalové kombo, žádní chladní odlidštění panáci hrající strojovou hudbu. Celkový dojem – výborný moderní zvuk, valilo se to, valilo... přesto...

Přesto jsem si po celou dobu vystoupení (aniž bych tím chtěl dávat znaménko plus či minus) kladl otázky: Je tohle ještě pořád žánr electronic body music? Jsou to ještě pořád Front Line Assembly... nebo už něco úplně jiného? Navíc připočtěme fakt, že kromě Leeba už zde nefiguruje nikdo z klasické sestavy, otec zakladatel se obklopil zbrusu novou partou o generaci mladších hochů, kteří sice hrají skvěle, jsou sehraní, ale už to holt cítí jinak. Když byl žánr EBM na vrcholu, mohlo jim být tak deset let. Je tedy otázkou, zda jsou schopni docílit autentického ducha a kouzla, jež v sobě tato muzika nese či spíše nesla někdy na počátku 90. let. To vše samozřejmě logicky vede k obecnější úvaze, zda je tento styl vůbec ještě živý či se jeho přeživší protagonisté (SKINNY PUPPY, FLA, FRONT 242) stali spíš živoucím skanzenem, revivalem sebe sama (v horším případě parodií na sebe sama). Fakt je ten, že duch tehdejší doby se již nevrátí a EBM je natolik specifický, dobově podmíněný styl, že už zřejmě vyčerpal potenciál svého vývoje a zůstane v zakonzervované podobě navždy svázán s určitou érou, stejně jako NWOBHM, art rock nebo swing...

Ale zpět od úvah k reportu. FLA předvedli dobře odehranou electronic body music show, s neodmyslitelnými stroboskopy, mlhou a hlavně s dnešní aparaturou a zvukovými možnostmi. Ty ovšem zároveň „napomáhaly“ k tomu, že kapela zněla občas až ulízaně, ne-li mainstreamově (čekal jsem možná něco rozervanějšího, abstraktnějšího, obtížněji uchopitelného, co si mne tak snadno nepustí přes práh). Samozřejmě záleželo, do kterého alba zrovna sáhli, ale těch hladivějších nebo ‘easy listening‘ věcí nebylo zas tak málo (na můj vkus možná až dosti), zejména z novější tvorby, která převažovala. Chvílemi rozjímavé momenty byly zpravidla vzápětí vystřídány rychlými, de facto tanečními kousky, někdy ne až tak vzdálenými třeba od THE PRODIGY (i když – co ti by za to možná dali, kdyby teď zněli aspoň takhle). Nicméně fanoušci samozřejmě čekali především na klasiku – Resist, Circuitry či nezbytnou Millenium. Koncert vygradoval až do vydupaného dvojitého přídavku, kde skvěle vynikl Mindphaser...

A zpět ty smíšené pocity. Užil jsem si to, ale přesto jsem stále čekal, kdy mne to stoprocentně nasaje a vcucne dovnitř... kdy přijde to intenzivní mrazení v zádech... nevcuclo a nepřišlo. Jako bych stál za sklem a jen zpovzdálí sledoval formálně dokonalý, v zásadě „vřelý“, živý koncertní projev (včetně dobrého kontaktu s publikem atd.), přesto v něčem odtažitý. Těžko říct, zda proto, že už jde o styl, který se sám o sobě přežil a vyprchala z něj ta zásadní jiskra, která z něj dělala cosi kontroverzního, dechberoucího, bizarního, mrazivého..., nebo jsem jen já sám někde jinde (i když to v dobách gymnaziálních byly těžké srdcovky), nebo by se to jen muselo trefit do správné nálady. Nic to ovšem samozřejmě nemění na tom, že jsem FLA viděl rád a že Bill and his melody boys stále umí.