Je tomu jen měsíc přes rok, co se k nám kanadští FUCK THE FACTS vrátili na klubovou scénu. A vzhledem k tomu, že dýchánek o sedmé nabízel i další zajímavé a neokoukané uskupení, Marast samozřejmě nemohl chybět.
Večírek otevřeli domácí BEAST WITHIN THE SOUND, kteří jsou na scéně sice nováčky, ale v sestavě čítají chlapíky, kteří na podiu nebyli poprvé; zmíním ex-bubeníka Disaster a (pravděpodobně) mozek kapely Juliána, kterého většina bude znát jako kytaristu Vibrathörr. A ti s BeastWTS mají částečně společné i směřování – ‘thrash‘. Ale BWTS nejsou nějaké riffující tupanice, jejich tvorba pojímá severský feeling a moderně metalový groove, který je slyšet třeba u DevilDriver. Představte si tedy soilworkovskou melodikou a jejich stavbou písní ofouklý Machine Head s prvky zmíněného groove a vyjde vám něco, co by se pod kabátek Beast dalo schovat. A i když se jednalo o, tuším, třetí vystoupení kapely, pominu-li pár malých nepřesností, vystoupení mělo drive, nasazení a kapela fungovala. Tohle si zopáknu!
Vzhledem k tomu, že následující BED SORES jeli s FTF oba tuzemské koncerty, přišlo mi divné, že byli dalšími, kdo se začal připravovat; vysvětlení proč ponechám stranou. Co říci k BS, aby se člověk neopakoval, když těm to šlape taktéž skvěle a navíc jsou poslední dobou na našich stránkách jako doma. Shrnu to jednoduše. Vystoupení mělo „koule”! Už u Beast byl hodně nadprůměrný sound, ale BS, kde je jen jedna kytara, měli zvuk překvapivě ještě hutnější. Banjo si na svém kytarovém mega-pedálu přepínal barvy zvuku, šlapal a šlapal, různě ho dobarvoval jakoby s kytarou ani na podiu nestál sám. A díky tomu, že byl čitelný, to bylo krásně slyšet a pomáhalo to zvuk kapely jemně a efektivně proměňovat. Pohybově nadaný (;-D) Rip si s basou pro sebe dokázal získat většinu prostoru, který mohl okupovat, a tak se často stával i terčem několika fotografujících. Nicméně kapela již funguje léta a je to znát, proto skladby mají téměř vzorově nacvičené a nemusí se bát jakéhokoli podiového nestandardu a užít si jej.
Po nich opět vracíme slovo Praze a na prkna si to potřetí v kariéře peláší BRUTALLY DECEASED. A kdybych nevěděl, kdo za kapelou stojí (kytaroví členové Heaving Earth, bicák Psychotic Despair Štefi a vokill Žláby z mrtvých Penisyfilis), asi bych po prvních vteřinách jejich setu u nástrojů hledal obtloustlé, zarostlé a zrzavé démony ze Švédska stojící na Grejvech pohřbených již notnou dávkou hlíny. BD hrají deathmetalový oldschool severského střihu, takže fanoušci kapel, které před dvěma dekádami plnily haly, si pošmáknou. Skvělé na jejich tvorbě je, že si i v tom množství žijící či již usmrcené konkurence dokázali najít své místečko a dávají do muziky punc svojskosti už kdyby jen tím, že zpěv je položen řádně hluboko. Opět solidní zvuk kapele zajistil slušné výrazové prostředky k tomu, aby zaujala a ukrojila svůj krajíc potlesku a ocenění.
Když mou předcházející větu několikrát znásobíte a přetransformujete se do žánru, kde vládnou kérky a circle pity, dostanete výsledek, jímž byla oceněna následující DIPHTERIA. Ta si tento večírek vybrala pro křest svého debutu Claustrophobic a bylo hodně poznat, na jakou kapelu silná část fans došla. Plnej kotel, kotel celkově, zpívající Čerw několikrát plovoucí na rukou metalových hardcoristů, pro křest prostě skvělá atmosféra a podpora. Takto nějak to má vypadat a takto by si to asi každá kapela přála. Zda toto vše strhlo i Mráze (basáka) nebo si jen přečetl nedávný report, se už nedozvím, nicméně proměna jak cyp – v pozadí u svého aparátu nestrávil ani minutu, byl pěkně v tandemu s kytarovým duem u odposlechu vpředu a v pohybu. A aby ne! Někdo by sice možná namítl, že se tvorba Diphterie lehce točí v tvrdě metalcorovém kruhu, ale těmhle klukům to prostě věříte. Čili, kapele nezbývá než popřát, ať se CD úspěšně prodává, nám samotným ať zde máme minimálně stejně kvalitní kapely jako ty, jež se před FTF chrabře představily.
Po tomto jsem se trošku obával, aby na FUCK THE FACTS zůstal dostatek maniaků, ale časově akurátní výměna části nástrojovky lidem nedala moc

velkou šanci Vopici opustit. Křehoučká a moc hezoučká Mell nechává svou rychlovarku vzadu u merche, bere mikrofon a po prvotních naklepáních paliček spouští svůj recitál. Není to žádná hecovací muskulatura jako Candace z WOJ, ale pořádek si vpředu i přes svou drobounkost sjednat umí a navíc muziku FTF perfektně doplňuje i v jednotlivých stop-timech. Ta se nejvíce pohybuje v mantinelech grind(cor)u, který se nebojí jakýchkoli žánrových přesahů ani experimentování v podobě zajímavých akordů, melodií a harmonií. Chvíli tak díky nevšedním prstokladům FTF zněli až jako atmosférická sypačka, chvíli jako nejlepší deathmetalové pokrouceniny Cryptopsy, klidně dali ujetou pasáž připomenuvší Cephalic Carnage nebo místy vyšvihli precizní mathové struktury či k nim opozitně napojili nejrovnější a nejnamakanější grindovky. Ze startu trošku překvapené publikum se ale probírá a pod vlivem Mell a diktátu skvěle (skvěle!) hrajícího bubeníka Mathieu Vilandreho s kapelou prožívá až do posledních vteřin ty nejlepší chvíle. Super večer!