Náhoda, přestože nesmyslná, vládne světu. Díky poměrně dlouhému řetězci náhod jsem se dostal na akci zvanou „Festival poesie Potulný dělník“. Chtěl jsem vidět, jak vyzní naživo Tamers Of Flowers (underground říznutý industrialem? Plastic People, Vanessa a WWW?).
Osud mi zabránil dorazit na místo včas, ale naprosto to nevadilo. Poeticky rozvolněný program nabral více než dvouhodinové zpoždění, tudíž mám spoustu času na prohlížení místa a lidí. V pomenším sklepním klubu Boru chlastá tak nějak každý s každým, starší dlouhovlasí dlouhovousí pánové, normální lidi, pár punks, pár indíků a velice příjemné procento krásných dívek (místy se objímajících s až dvěma staršími dlouhovlasými dlouhovousými pány), mezi nimi se potácejí velké postavy českého undergroundu - například řádně opilý Magor. Libor Krejcar z Tamers rovněž budí svou chůzí obavy o zdárný průběh koncertu. Zatím vedle hraje Dáša Vokatá & Band. Rock, prostě rock. Dobře, takový písničkářský, trochu inspirovaný třeba Janis Joplin. „Do prdele, rozsvitťe, nevidím na tečky, já totiž neznám akordy a hraju podle teček.“ Někdo tančí, lidem se to líbí a ani nevypadají, že by to bylo kvůli třicetileté nostalgii. „Šedesátková euforie“ končí, pár kapel prostě vypadává a začíná „sedmdesátková kocovina“ (beztak vyvolaná zákazem LSD) Tamers Of Flowers. Roky jsou úplně jiné, ale to je jedno, prostě už nebude tak příjemně.
„Ona hroby, ty urny, já rozptýlen větrem.“
Kapela připravuje pódium: vedle bicích tu jsou jakési barely, elektroniky je

překvapivě málo, jen klávesy se samply a notebook s projekcí. Sochař Krejcar si k mikrofonu přistavuje jakousi plastiku – torzo anděla, okřídlené tělo bez rukou. Později vychází najevo, že v tomto výtvoru schovává texty a během vystoupení anděl pelichá. Projekce je konečně jakžtakž funkční a může se začít. Pod mraky a stíny hlav na stěně se rozjíždí parádní nářez: TOF zní syrověji a především naprosto zabíjejí bicí. Důrazné, přesné, vcelku jednoduché, spolu s basou tvoří většinu zvuku, samply jsou během skladeb slyšet málo, kytara přechází od konvenčního zvuku k parádní špíně, dvojhlasná deklamace (asi otec a dcera; trochu se nabízí srovnání s WWW, ale u TOF je suverénnější žena) surrealistických textů, které mě na desce místy iritují, je upozaděna. Takže jen zbývá, než se nechat unést rytmem a dívat se na zpěvačku/houslistku a občas na ten kousek promítaného obrazu, který je vidět. Vedle mraků ovce, zrůdnosti, abstraktní objekty, vše většinou v černobílém. Hrají se songy z jediného alba

Lesní hřbitovy (2004) trochu obohacené o vynikající improvizace se saxofonem. Naživo je vidět pořádný rozdíl mezi tanečnějšími a industriálnějšími kusy a dá se jen litovat, že kapela nejde ještě více směrem ke špíně. Vrcholnými momenty jsou pasáže s barely, u kterých se střídá zpěvačka a bubeník. Set netrvá nijak dlouho, zvlášť oproti předcházející zbytečnosti, působí vcelku profesionálně, za což jsem vzhledem k mrazivosti hudby vděčný. Vystoupení ve mně zanechává pocit: Dobré, ale máte na ještě lepší hudbu.
Mimochodem: Kolik je v ČR kapel, které hrají na kytaru smyčcem?