Byli jste někdy v Lechovickém sklípku? Ne? Je to velmi pěkné místo hned u Hamerského rybníku (Botiče), ke kterému lze ze Spořilova dojít zhruba za pět minut. Sám o sobě za návštěvu určitě stojí, ale když v něm 11. června Genot Centre s Letmo Productions pořádali koncert, bylo o důvod k výletu více.

Vzhledem k tomu, že se v sobotu počasí vydařilo, vyrazil jsem o něco dříve, abych si mohl prohlédnout okolí a občerstvit se před začátkem hlučení. Okolí je opravdu hezké, dokonce zde ani nebylo přelidněno a většina lidí, co nepřišla na koncert, seděla v klidu venku před sklípkem. Těžko říct, zda tušili, co se uvnitř chystá, ale tvářili se nerušeně.

Vnitřní prostory sklípku moc velké nejsou, na FB eventu byla uvedena kapacita 60 lidí, což je odhad reálný. Kdyby však 60 lidí opravdu přišlo, asi by nám uvnitř moc dobře nebylo. Místnost (byť se jedná o sklípek a dalo by se čekat, že si drží příjemnou stálou teplotu) nemá žádné větrací prostory a už když se v něm sešlo pár prvních návštěvníků, vzduch se stal mnohem hůře dýchatelným než venku. Celkovou návštěvnost odhaduji tak na 40 platících.

Samotný koncert se oproti avizovanému začátku v 19:30 posunul asi o půl hodiny, což ve výsledku vůbec nevadilo, jelikož sklípek v sobotu zavírá až v jedenáct, tudíž se vše bez problému stíhalo.

Jako první vystoupil Tomáš Procházka aka Federsel – pro českou noisovou scénu relativně známý člověk, který je mimo jiné i člen Gurun Gurun a B4. Vystupuje s hromadou analogových krabiček, kterými modifikuje zvuky snímané (alespoň, co jsem zaznamenal) mikrofonem a čidlem, po nichž přejížděl jakousi destičkou a na něž pokládal další věci, ze kterých po lehčích úderech vyvozoval pulzující vlny. Jeho noise není moc agresivní, místy se sice objevily pasáže, které zaškubaly s ušními bubínky, ale převážně se jednalo o příjemné zvuky. Po dekonstrukcích ploch, které svými proměnami s trochou představivosti evokovaly nějaký příběh, vytáhl i dva snímače, s nimiž pracoval podobně jako s thereminem a vznikající pazvuky, vzhledem k tomu, že k produkci nepoužil žádných přednastavených samplů, byly pozoruhodné. Mínus by se dal najít snad jen v zbytečně dlouhém setu.

Rychle se vydýchat ven, sebrat další víno/pivo a zpátky na druhou, tentokrát již americkou, kapelu. Ještě před začátkem hraní zaujali Common Eider, King Eider několika zapálenými svícemi, kouřícím kadidlem a rozmístěním jednotlivých členů. Dva, oděni v rudých kápích, seděli vzadu u zdi nad úrovní všech přítomných, Rob Fisk (nejspíše hlavní mozek kapely) s druhým postarším pánem byli v popředí a na lavici po levé straně seděl i Gabriel Saloman, který téměř nehnutě svíral jakési větvičky. První část jejich koncertu se nesla v hodně ambientním duchu tvořená především vokálním dronem. Oproti Phrupě, kteří vsází na hrubé hrdelní zpěvy, jejichž vibrace spolu s hrou na píšťaly aj. posluchače značně pohlcují, působili CE, KE něžněji. Místo výrazného mručení do mikrofonů spíše jen dýchali a zpívali opravdu střídmě. Díky značnému echu se ovšem výsledné plochy, doplněné minimalistickými ruchy, příjemně rozlévaly. V tento moment jsem byl rád, že místo na lavici jsem si sedl/lehl na podlahu a vše si vychutnával z ještě větší blízkosti.

Set samozřejmě nebyl složen pouze z vokální performance. Po chvíli Rob Fisk vytáhl housle a další člen začal hrát na kolem sebe postavené činely. Hra s narůstajícím časem gradovala a i samotné zpěvy nabíraly na intenzitě. Vrchol však nastal v moment, kdy z lavice vstal Gabriel Saloman a připojil se k již nějakou dobu hlučícímu kvartetu. Jeho kytara přidala Common Eider, King Eider hutnost a možnost posunout se více do extrému. Klidné zpěvy se proměnily až v black metal evokující výkřiky, s nimiž dosáhli maxima. Závěrečné zaznění gongů bylo už pouze symbolickým znamením před koncem, kdy se Fisk zvedl, poděkoval všem přítomným a přizval je k debatě o tom, proč vlastně dělá hudbu, jakou dělá. Velmi působivé vystoupení. Rozhodně se těším, až budu mít ve čtvrtek možnost vidět Common Eider, King Eider znovu v Rakousku.

Třetí a zároveň poslední set patřil samotnému Gabrielu Salomanovi. Člověku, jenž tvořil jednu polovinu noisového dua Yellow Swans. Grabriel k vystoupení přistoupil přesně naopak než Common Eider, King Eider – nejdříve povídání, až poté hudba.

Prvně se představil, poděkoval za pozvání a dále hovořil o místě, odkud pochází, krajině, jež jej obklopuje a která Salomana značně inspiruje. Zmínil také, že silně vnímá přírodu, váží si jejího ducha a pokud na věci nahlížíme podobným pohledem jako on, mohli bychom si jeho hudbu užít.

Hraje jen na kytaru se samply puštěnými z laptopu a samozřejmě jistým množstvím efektů. Začal rychlými tremoly blížícími se někam k WITTR náladám. Netrvalo dlouho a zpomalil. Po několika úderech vycházejících ze samplů přešel do zajímavější zvukomalby. Vytasil smyčec, kterým pomalu přejížděl po strunách a tvořil atmosférické vlny, které doprovázel minimalistický, stupňující se klavír. Pomalu ale jistě však hru smyčcem zrychloval, vrstvil ji a klavír se proměnil v hluboké, pomalé beaty. Já jen ležel se zavřenýma očima a s úsměvem se nechal odnášet někam jinam. Noisová stěna stále gradovala do momentu, než ji začal rušit opakovanými záškuby za svou kabeláž, načež úplně utichla. Konec.

Z chladné podlahy sklípku vstávám značně vymletý a sleduji, že sám Saloman je z vlastní hudby ještě více mimo než samotní návštěvníci. My tleskáme, Gabriel děkuje a prosí o chvilku strpení, než se vrátí zpátky na zem a bude schopný si s námi opět popovídat. Rovněž výborné i přesto, že dosti krátké. Gabriel Saloman hrál necelých třicet minut, ale i během nich nám dovedl předat více, než většina interpretů za několik hodin. Zahrát krátce je také umění.

Mimochodem, zapomněl jsem zmínit, že jsem před koncertem úmyslně neposlouchal nahrávky ani jednoho z vystupujících, abych byl překvapen, jak na mě jejich hudba zapůsobí bez předchozího očekávání. Jak jste si přečetli v předchozím textu, odcházel jsem nadšený. Někdy se holt přijít nepřipraven vyplatí. Velmi příjemný koncert na netradičním místě. Díky za něj!