Godspeed You! Black Emperor zdaleka nejsou tak nevypočitatelní jako Swans; na jejich koncerty se dá chodit s velice jasnou představou utvořenou čistě poslechem desek. Tentokrát se však objevily dvě docela zásadní neznámé: zvuk v Lucerně a kvalita nového songu s poněkud velikášským názvem Behemoth a ještě megalomanštější stopáží tři čtvrtě hodiny. Obrovské očekávání se pojilo s obavami.

Veček začínají němečtí Air Cushion Finish. Dvojice (kytarista, efektové + mnozí efektové) podporovaná naživo různými hosty (tentokrát bubeníkem) do sebe míchá ledacos, naživo vyniká především krautrock v rytmech a samozřejmě zvukové stěny z decentního hluku, v pozadí stojí
divnofolkový nepřirozeně vysoký zpěv. Vyhýbají se věcem, které mi často vadí na folktronice, avant-rocku, mimožánrových undergroundových abstrakcích, ale to dobré si z nich berou; jejich hudba drží pohromadě, přičemž zní dostatečně zvláštně na to, aby zaujala. Za čtyřicet minut nestihli nudit, milé překvapení.

V Lucerně je pódium posazené uprostřed té špatné strany obdélníku, což strach o zvuk rozhodně nezahání, na druhou stranu to posouvá kapelu opravdu blízko divákům, kteří nejsou jen před ní, ale zčásti i kolem ní, což je u GODSPEED YOU! BLACK EMPEROR s jejich rozmístěním ignorujícím publikum obzvlášť příjemné. Za dvě minuty půl desáté se spouští drone a na pódium nastupuje kapela: housle, dvě basy, tři kytary, dvoje bicí. Členové kapely se neobrací čelem k lidu, ale do půlkruhu k sobě navzájem a nad sebou mají projekci, která ze tmy dělá jen šero, světla téměř nejsou. Hope Drone postupně nabaluje na čistý hukot všechny nástroje a s mocným zvukem GY!BE přichází husí kůže, kterou doplňuje knedlík v krku a mokré oči, protože blikající nápis HOPE spojený s takovou dávkou smutku a krásy v hudbě a vlastně symbolizující jednu z mých nejmilejších kapel jednoduše posílá někam dál.

Mladice jsem v posledních týdnech poslouchal třeba třikrát denně a na jeho živé provedení se neskutečně těšil. Cesta do nebe není klikatá, cesta do nebe je Mladic, tedy rovná. Kytary tvořící plochy, kytary tvořící melodii, tepající basy, zrychlující bicí, dokonalá kontrola a strmé stoupání. Zabijácký zvuk. Pod pódiem je nacpáno k prasknutí, není k hnutí, o půlku hmotnější člověk přede mnou mě mačká na sloup. Don’t Bend! Ascend!, nic jiného dělat nejde. Zlom do fanfárovité spolupráce kytary a houslí mě naráží na zeď; jsou koncerty, kde má člověk husí kůži, ale GY!BE jsou dál.

Pokračuje se Life Your Skinny Fists, Like Antennas to Heaven + Gathering Storm, tedy prvními dvěma částmi Storm. Poetické vyprávění se postupně mění v melancholii, což odráží i ubíhající koleje na projekci, až naléhavý smutek. Na Lift Your Skinny Fists Like Antennas to Heaven stvořili Godspeed své nejpropracovanější skladby, tady sice místy chybí trubka, ale pořád úžasné. Tlak davu sílí, už si ani nemůžu založit ruce.

Po klamném intru z We Drift Like Trembling Fire se rozjíždí novinka Behemoth. Celá první část skladby zní, jakoby Godspeed smíchali Swans a Earth, navíc z toho občas vylezou Grails z Doomsdayer’s Holiday nebo i Father Murphy, ale to hlavně díky italsky vypadajícímu bubeníkovi Timothymu, který letos nahradil Bruce Cawdrona a hraje dost silově. GY!BE tahle riffovačka (na jejich poměry) rozhodně baví, ovšem takhle zásadní kapela by měla být originálnější, tohle vypadá skoro jako provokace. Asi po čtvrthodině přechází Behemoth do jeskynních dronů, které se nesmírně pomalu posouvají až do klasického zvuku GY!BE. Vypadá to jako rozpracovaná evoluce songu. Smysl mu však dává až jeho závěr, kdy se ze zvukových vln vynoří kolosální masa, která jakoby s sebou pořád nesla předchozí půlhodinu zvuku. V lednu 2011 znamenal koncert Godspeed velice příjemné přenesení o deset let zpět. Teď kapela žije. Nostalgie je pryč a s masivním zvukem přichází nová její tvář. Behemoth je naprosto odpovídající název pro tuhle gigantickou sonickou bestii. Pohlcující. Asi dvacet minut už stojím na špičkách, jinak to nejde.

Začátek Chart #3 + World Police and Friendly Fire, čili dvou částí Static, opět posílá za pocit husí kůže. Na pozadí továrna v kouři a plamenech, pod ní kdosi deklamuje o Bohu. Static je nejzákeřnější skladba GY!BE; úžasné gradace vedou ke chvilkám obrovské intenzity, které se téměř okamžitě rozplývají. Poprvé není zvuk úplně dokonalý, ale efekt je pořád obrovský, přichází poslední extatická gradace a pak už jen hluk, drone a kapela odchází.

Můžeme jen spekulovat, jestli bychom to přežili, kdyby přidali ještě Moyu.

Nová deska Godspeed asi bude prvoplánovější, méně propracovaná, neskutečně působivá a masivní.

Je sympatické, že si to své megalomanské nádobíčko balí sami a baví se přitom s lidmi.

Nebyl to náhodou nejlepší koncert, jaký jsem kdy zažil?