Středa, Vodičkova ulice, sedmá večer. Před pasáží Lucerna se táhne několik desítek metrů dlouhý had lidí, téměř všichni na sobě mají mikinu, nebo triko Gojira. Ano, Lucerna Music Bar hlásil už pár týdnů před akcí vyprodáno. Dalo se to čekat, klub je na kapelu podobného formátu už malý. Francouzská čtveřice totiž neustále roste a díky poslední desce Magma si jí začaly všímat i mainstreamová (tzn. nemetalová) média.

Koncert má dvacetiminutový skluz, krátce před půl devátou se na pódium dere první a zároveň poslední předkapela večera – pražští Atari Terror. Tuzemský sextet bych si dokázal představit spíše jako předskokana Limp Bizkit, nebo Korn. Jejich jednoduchá houpavá hudba po několika skladbách začala dost splývat; skupina sice ve svém crossoverovém mixu spojuje nu-metal, hardcore, ale i tvrdý rock, nicméně vše se odehrává v dost podobném 4/4 rytmu. Broňovi, který má na starosti v Atari Terror melodické vokální linky, to navíc v úvodu vystoupení dost ujíždí a jeho falešný zpěv tahá za uši. Pak se to naštěstí srovnává, nicméně ve finálním mixu (co se hlasitosti týče) duo zpěváků zbytek kapely přeřvává. Škoda, že je hudba AT rytmicky i tempově tak polopatická a málo variabilní, navíc nenabízí osobitější pohled na žánr, který tu existuje přes dvacet let. Dojem z vystoupení vylepšují oba kytaristé (tvůrci zatěžkaných pomalých riffů), kteří spolu dokážou aranžérsky vcelku zajímavě komunikovat. Suma sumárum, pořadatelé rozhodně mohli vybrat hodnotnějšího předskokana.

Následuje krátké uklízení pódia a já řeším, kam se vrtnout, kde stát, abych měl nejlepší výhled a zároveň nejlepší zvuk. Lucerna Music Bar je pro konání metalových akcí přinejmenším prostor problematický. Sice pojme dost lidí, nicméně spíš na mě působí jako labyrint, kde se dá hlavně dobře schovat. Dole pod pódiem brání kontaktu se skupinou všudypřítomné široké sloupy a tak nakonec volím první patro a pohled shora. Gojira přichází, vítá ji ohlušující řev fanoušků, na vyvýšené bubenické plató sedá Mario Duplantier a spouští rytmus, kterým startuje píseň Only Pain. Nástup umocňuje dynamické použití natlakované kouřové clony, která se do klubu valí z několika trubek umístěných v půlkruhu po celém pódiu. Vypadá to jako zážeh rakety. Zvuk je čitelný, ostrý, všemu je rozumět, jen mu chybí příslovečné „koule“. Kytary sice řežou, ale podstatně jim chybí hutnost, takže výsledný efekt je nakonec poloviční, což je velká škoda.

Gojira působí semknutě a ostatně jako pokaždé velmi soustředěně, okázalých gest a metalového pódiového herectví tu moc nenajdeme. Joe Duplantier je frontman spíš introvertní, jakoby mu jeho role příliš neseděla. Komunikace s fanoušky se tak nese v duchu metalového klišé non plus ultra: „Řeknu vám, existují dva typy show – dobré a špatné. Tahle je dobrá.“ Následuje, jak jinak, souhlasný řev osazenstva. Nu, proč ne, ale od Duplantiera bych čekal něco s větším přesahem než jen obligátní „make some fucking noise“, což ostatně ani není zapotřebí, protože celý sál je sám od sebe ve varu a zobe kvartetu z ruky. „Pokud si dobře vybavuju, v Praze hrajeme poprvé, což je neuvěřitelný,“ říká Joe, leč mýlí se. Klubové vystoupení je to v ČR pro Gojiru sice první, nicméně v Praze hrála před pěti lety jako předskokan Metallicy. Třikrát také zavítala na Brutal Assault, já viděl jen to úplně první před 11 lety ve Svojšicích, kde svým brutálním atakem a tahem na bránu zapůsobila jako naprosté zjevení. Ale to jsou staré časy, na něž kapela jakoby skoro zapomněla. Debut je vyjma instrumentální melancholické vložky Terra Inc. opomenut, z desky The Link zazní jen úplně poslední technický riff Remembrance. Klepačky, reminiscence na Morbid Angel, brutální panterovské riffy, to už je téměř minulost. Dnešní Gojira plně sází na desku Magma, kterou přehraje prakticky celou. Na začátku koncertu ji obrazově doplňuje gejzíry řinoucí se lávy, jinak je projekce spíš chudší. Nejpůsobivěji vypadají černo-bílé obrazy kouřících továren, nebo majestátních horských velikánů (byl to Matterhorn?), přes které se valí oblaky.

Písně z novinky Gojira prokládá staršími kusy, mezi nimiž slaví úspěch zejména věci z desky From Mars to Sirius (The Heaviest Matter of the Universe, Backbone, Flying Whales). Právě kvůli sázce na osvědčené hity koncert postrádá moment překvapení. Písně z Magmy vedle těch starších působí monotónně, odehrané v jednom, svým vyzněním až pochodovém tempu. Situace se mění až v druhé polovině setu, kdy Francouzi dávají větší důraz na procítěnou emocionalitu, zřejmou třeba v The Shooting Star, kterou Joe zvládl pěvecky hravě, nebo v krátkém kytarovém Duplantierově sólu, které zafungovalo mezi skladbami jako intermezzo. Sólo si vystřihl i Mario, který se tak stal opravdovým leaderem Gojiry. Nešlo však o dvojšlapákové inferno, spíš o muzikantsky vyzrálou hru na (krásně plně znějící) tomy opentlenou paradiddly, průšlapy kombinované s důrazy na ride činel a hlasitým zvukem bellu. Však se také v distru prodávalo triko s podobiznou Maria a graficky pěkně ztvárněné blány na bicí. Ovšem za nemalé peníze.

Gojira po Pray sice odchází do zákulisí, fanoušci ji však rychle vyženou zpět na prkna a v přídavku zazní ještě dvě skladby – Oroborus a Vacuity. Nadšený dav by chtěl víc, skupina se ovšem loučí, dál už prostě nic nebude a Joe pozitivně komentuje nadšené reakce publika. Na kapele je sympatické to, že jí úspěch nepřerostl přes hlavu a působí stále skromně. A to i přes fakt, že to zásadní už v minulosti řekla. Nebo ještě řekne?

Fotky © Jan Nožička / Fakker