Píše se sobota, 20. listopad. V Praze je zataženo, mrholí, teploty klesají k nule, všude vládne tma, tu a tam se ozve štěkot psa, uprostřed silnice nedaleko klubu Meet Factory na Smíchově parta ortodoxních ožralů rozdělává oheň... Řeklo by se, že ďábel sám v tom měl prsty; zkrátka dokonalá atmosféra ke koncertu norských black metalistů Gorgoroth.
Pokud někdy jezdíte ze Smíchovského nádraží směrem na Strakonickou či Barrandovský most, tak jste si jistě všimli podivného domu za kolejemi, na jehož zdech visí siluety dvou aut, které jakoby byly zastrčeny do červeného bakelitu. Pro ty, kteří věděli, že právě tento dům je onen klub Meet Factory, kde se konají hudební akce, palec nahoru. Já osobně to nevěděl a vlastně jsem tento prostor dosud vůbec neznal. Soudě podle dotazů dalších návštěvníků na cestu jsem nebyl sám.
S přítelkyní jsme si dali pozor, abychom na místo dorazili tak nějak načas… jistě si dovedete představit, kolik metalových koncertů skutečně začne v avizovanou hodinu. V šatně jsme poslušně odevzdali regulační poplatek 20 Kč za jeden kus oděvu, což je na můj vkus židokřesťanská cena, se kterou jsem se na blackové akci dosud nesetkal. Pro srovnání na Mater Slavorum v Ostravě 5 Kč za kus, na Chmelnici na Vulcano 20 Kč za kompletní garderóbu a v Matrixu, tuším, chtějí za kus desetikorunu. Jinde ale šatnu nemají vůbec s tím, že to „přináší pouze problémy“, takže co si stěžuju. Potit se jako prase nebo riskovat cestu domů v triku mi za čtyři pětky nestojí a kapitalisté to vědí.
Pod pódium se dostáváme v 17:42 přesně a věřte nevěřte, zřejmě se opravdu začalo načas. První kapela, spíše duo, Gorgonea Prima již drtí šestistrunky a do zatím ne příliš početného publika sype diskotékové beaty, jakoby se nechumelilo. Pánové kladou velký důraz na image a vůbec na nehudební stránku věci, oblečeny mají bílo-černé hábity, za něž by se nestyděli Škorpión a Sub-Zero z populární počítačové hry Mortal Kombat, na hlavách se jim pro změnu skví bílé masky ne nepodobné těm, jež nosili císařští pěšáci v Lucasových Hvězdných válkách. Scénu doplňují neonové zářivky, které nevoní fotoaparátům, a odporně blikající světlo nad stejdží. Chvíli jsem do něj zíral, protože to byl jediný silnější zdroj luxů v dohledu, pak se zkusil přesunout víc dopředu a k mému velkému překvapení nebyla má chůze vůbec jistá. Vzhledem k faktu, že při mém předchozím setkání s touto formací v Matrixu na jaře (viz report na Hell Militia) jsem viděl a slyšel pouze dvě skladby, nemůžu moc srovnávat. Zvuk se o něco málo vylepšil, ale kytary přesto zůstaly dost utopené pod nánosy tuc-tuc bahna (bez negativních konotací), jejich linka se ale zachytit dala a podle pohybů na hmatníku to úplně marné nebylo. Chlapci stále valí to svoje, inspirace ve švýcarských kosmometalistech DarkSpace je nepřehlédnutelná i nepřeslechnutelná, nicméně snaha o odlišení je patrná. Třeba v oněch disko beatech a rytmech. Rovněž musím pochválit pohyby. To světlo jim ale nezapomenu.

Poprvé dostávám příležitost se trochu porozhlédnout po klubíku; určité zklamání, jako již tradičně, zažívám z merčendajsu, v Praze je to skutečně marné. Ani kapely nepřivezly nic světoborného, ale aspoň jsem něco ušetřil. Na baru si zase neobjednáte ani tradiční klobásu s hořčicí, jídlo prostě nevedli… ještěže jsem neměl hlad. Příjemnějším překvapením jsou WC, kde to ze začátku i voní, akorát chybí papírové ubrousky na utření rukou.
Pomalu se začínají připravovat plzeňští Trollech, dnes už jedna ze stálic domácí scény, které jsem ale nikdy nepřišel pořádně na chuť. Pravdou ale je, že jsem skončil někde u jejich třetího alba V rachotu hromů, a tedy nemohu nijak hodnotit jejich současnou tvář. Kvůli potížím s kopákem na začátku setu (pro sety Trollech a následující Tortharry se na pódium musela kromě té stávající s logem Gorgoroth instalovat ještě jedna bicí souprava), jsem se rozhodl, že budu schválně měnit místa, abych zjistil, jak moc se liší zvuk vepředu v kotli a v blízkosti stanoviště zvukaře. Rozdíl tu bohužel byl, a tak se ani nedivím, že zvučení trvalo poměrně dlouho a celé vystoupení se tím

neúměrně natáhlo. Nestopoval jsem to, ale nabyl jsem dojmu, že Trollech okupovali pódium nejdéle ze všech zúčastněných kapel. Naživo zní jejich kytary daleko průrazněji než z desek, riffy více vyniknou a celé se to tak poslouchá daleko lépe. Přítelkyně jejich vystoupení shrnula slovy „nepřekvapí, ale ani neurazí“. Na druhou stranu jsem se ale bavil i s lidmi, kteří šli speciálně na Trollech a ostatní účinkující už je nezajímali. Morbivod a spol. následně neměli problém prohodit několik slov s jejich fanoušky a podepsat jim nějaké to cédéčko, což je v dnešní době plné hvězdných manýrů více než chvályhodné.
Opravdové probuzení mě i zbytku publika přichystala až hronovská legenda Tortharry, kterou mám zapsanou jako vůbec první deathmetalovou brusku, kterou jsem kdy v životě slyšel. Už od oznámení jmen protagonistů předskakujících Gorgorothům jsem úplně nechápal, jak na tuto akci zrovna Tortharry zapadají. Faktem je, že jim během dvou týdnů vyjde nová deska a pořadatel celé akce Metalgate jim zřejmě nějak pomáhá buď s propagací, nebo i se samotným vydáním. Aspoň tolik jsem pochopil ze slov frontmana během pauz mezi songy. (Někdo znalejší tuzemských poměrů v deathu možná upřesní?) Relevantnější ale byla řežba na jevišti, která nakopala nejednu prdel včetně té mojí. Pánové mají neskutečné charisma, ke kterému jim nenapomáhá pouze výzor – frontman, vysoký prostovlasý chlap v triku Behemoth, kytarista točící svojí impozantní hřívou – ale v nemenší míře i lehkost a preciznost, se kterou zvládají své nástroje. Prsty na hmatníku jim jen kmitají, extrémní vokální polohy nejsou problémem, bicí artilerie žene celý povoz bez zaváhání kupředu a výborný zvuk drtí lebky nebohých návštěvníků. Při takovém výdeji energie si jsem jistý, že přestávka vyplněná samplovanými melodiemi muzikantům přišla vhod, nedivil bych se, kdyby šlo i o záměr. Poprvé ten večer se také začíná pořádně pogovat, jeden týpek vyšplhá na jeviště a skáče na druhého, nemilosrdně jej sráží k zemi, div mu nerozseká hlavu o podlahu. Pravé peklo má ale teprve přijít. Ještě bych rád zmínil jednu zajímavost, Tortharry zahráli i jednu skladbu ze starého demáče, která jasně demonstrovala, jaký skladatelský a hráčský progres tito deathmetalisté prodělali (minimálně ti dva, kteří jsou v kapele od jejího založení). Celkově mají ode mne za jedna, skvělá práce.
Českým uskupením tímto odzvonilo a nadešel čas pro zahraniční akvizice. Jako první nastoupila španělská extrémní pětice Noctem se svým thrash/black/deathovým hybridem. Z mého pohledu, upřímně řečeno, jeden z těch slabších článků sobotního večera, což ale může být ovlivněno excelentním projevem Tortharry, kteří nasadili laťku velmi vysoko a má hlava byla stále plná dojmů z jejich dřevorubeckého řemesla. Noctem zkrátka nebyli ani tak drtiví, ani

tak precizní a ani tak koncertně vyhraní, ačkoliv se jim snaha upřít nedá. Zaměřil jsem se tedy spíš na nehudební aspekt jejich „šou“, protože se zde ve velkém opět sází na vizuální projev. Těla muzikantů navlečená do černých kožených oděvů, na předloktích ční hřeby, zpěvák celou dobu zahalen do kapuce, holé břicho má potřísněné krví, maniakální výraz v očích, nechybí ani olizování a okusování ovčí hlavy. Těžko říct, proč mě podobné záležitosti při koncertech některých kapel tak zahřejí u srdce a u jiných mi přijdou naprosto zbytečné. Zřejmě to bude právě o tom charismatu, uvěřitelnosti a celkovém podání. U Noctem tak půl na půl, šlo to, ale stále je na čem pracovat.
Finští Cavus pro mě byli vcelku neznámým pojmem, před koncertem jsem stihl poslech dvou skladeb na Youtube, ze kterého jsem usoudil, že půjde o vcelku klasický blackový nářez; akorát kytary zněly víc podladěně, než je tradičně zvykem. Při živém provedení se buď tolik nepodlazovalo, nebo kvalita oněch dvou tracků nebyla nijak valná. Ať tak či tak, Cavus byli dobří. Po relativně krátké zvukové zkoušce, kdy borci neměli corpsepaint a delší pauze na jeho namalování, se vyvalili na pódium a začali do publika sypat brutální přímočarý black severského střihu. Červené osvětlení dominující během vystoupení Noctem nahradilo v největší míře klasické světlo, takže veškeré dění na pódiu bylo dobře vidět. Cavus střídali ultrarychlé pasáže s těmi, kdy jezdili rukama po hmatníku kytar nahoru a dolů podobně jako Fenriz při nahrávání alba Transilvanian Hunger, a prokládali to i různými prstoklady. Vokalista ryčel vcelku obstojně, blacková klasika, a přitom aktivně pohazoval

hlavou. Nejčastěji se k němu přidával blonďatý kytarista, který chodil od jednoho konce pódia ke druhému a neustále hecoval publikum. Druhý kytarista a basák se tolik nepřipojovali a spíš si hleděli, aby vše bez problémů odehráli. Nebylo divu, oba dva měli slušný pivní pupíček, se kterým to na nějaké velké pobíhání nejspíše moc není. Při asi třetím záseku jsem se konečně rozhoupal – jelikož jsem byl pouze na cole, tak mi to trvalo o něco déle – a začal taky hrozit. Sál už byl v té době docela solidně zaplněn a pěkně to v něm vřelo.
Vystoupení legendárních Gorgoroth předcházelo varování ze strany pořadatele, aby přítomní odložili fotoaparáty, jelikož si Norové nepřáli být foceni. Netroufám si odhadnout jejich důvody a ani necítím jakoukoliv potřebu o nich spekulovat, je mi to totiž jedno. Několik jedinců se o fotku stejně snažilo, ale okamžitě k nim přistoupil jeden z crew a jejich záměr jim rozmluvil. Zároveň zazněla pohrůžka, že pokud se kdokoliv pokusí o stage-diving, koncert bude na místě ukončen. K podobnému kroku ale nebylo naštěstí nutné přistupovat.
V reportu z letošního Brutal Assaultu jsem zmiňoval, že Gorgoroth měli u nás zatím téměř pokaždé smůlu na zvuk, kvůli čemuž mnoho lidí nedokázali přesvědčit, že by si zasloužili status jedné z těch opravdu top kapel vyskytujících se na čistě blackmetalovém kolbišti. Tentokrát se ovšem urodilo; počínaje setem Tortharry našel zvukař tu pravou polohu a vše vyznělo, jak mělo. Gorgoroth svůj playlist oproti Brutalu téměř nezměnili (pokud vůbec) a já si tak mohl vychutnat své oblíbené melodie z alba Under the Sign of Hell. Při jedné takové zřejmě jeden z maniaků v první řadě vytrhl Pestovi mikrofon – nejsem si ale jistý, jelikož tam nebylo moc vidět – Pest si jej vzal zpět a snažil se do něj dále křičet, ale bez úspěchu, nic nebylo slyšet. Ostatní členové kapely se tím ale nenechali nijak rozhodit a vrchní havran tak mohl cca po půlminutě s novým mikrofonem, který mu podal jeden z crew boys, bez potíží opět naskočit do rozjetého vlaku. Zkrátka a dobře, s projevem Gorgoroth jsem velmi spokojený a evidentně jsem nebyl sám. Masy lidí do sebe pod pódiem rubaly, strkaly se a padaly na další masy lidí. Někteří jedinci to evidentně nesnesli a odešli do povzdálí, jelikož ke konci se to uprostřed trochu vylidnilo. Možná v tom ale měla prsty jedna dívčina, která nejspíš trochu přebrala a její žaludek to nevydržel. Odnesl to i kamarád Zmije 13 (spoluautor reportu z Hell Militia), který pronesl, že vše probíhalo hladce, dokud ho nepoblili. Naštěstí jde ale o ženské blitky, což se prý snese. Ale to už trochu odbočuju. Asi jediná výtka vůči Gorgoroth, kterou si neodpustím, je doba, po níž Infernova banda oblažovala moje slechy. Na festivalu, kde to musí odsýpat, nijak extra dlouho hrát nejde, ale pro klubové turné mohli zařadit i pár věcí navíc. Ale co, s přítelkyní vyzvedáváme oblečení ze šatny a posledním metrem jedeme domů.
 by Olga