Narodil ses ve Walesu, ale vyrostl jsi v Austrálii, nyní žiješ opět na Ostrovech a do toho hodně cestuješ. Kde se cítíš doma? V Austrálii, nebo v Anglii?
Tohle je docela těžké, protože v Austrálii jsem žil na hrozně moc místech. Chodil jsem do jednadvaceti škol a během sedmi let jsme se osmadvacetkrát stěhovali. Žil jsem v Adelaide, v Perthu, v Sydney, v Melbourne, taky na venkově…
 
Po celé Austrálii.
Přesně. Takže v Austrálii jsem doma, kdykoliv se tam vrátím, protože se tam nic moc nezměnilo. Ale hodně často jsem i v Praze, kde už se začínám orientovat, i když neznám jazyk. Obecně hodně rád cestuji, hraji pro různé publikum a nechci být jen lokální muzikant.
 
Dobře, ale kdybys měl přeci jen vybrat jedno místo jako tvůj domov?
To je fakt těžké. Ale žiji v Anglii, takže asi Anglie.
 
Zrovna dokončuješ českou část turné. Kde se ti hrálo nejlíp?
Je docela legrační, že když jsi na turné a hraješ každý večer, ani si nepamatuješ, kde jsi hrál předevčírem. Rád hraji v Praze, ale v menších městech taky. V Praze mají lidi opravdu z čeho vybírat, pořád tu někdo hraje. V menších městech je to jiné. Lidé si tam koncerty hodně užívají, protože druhý den už tam nikdo další hrát nebude.
 
Jsou vděčnější?
Ano, může to tak být. Ale všechny koncerty jsou skvělé, ať hraji kdekoliv. V květnu, během minulého turné, jsem hrál v Lucerna Music Baru, kde hrál Smokin’ Joe Kubeck a to byl skvělý koncert.
 
V České republice hraješ poměrně často. Máš k tomu nějaký zvláštní důvod?
Jako muzikant se vždycky snažíš hrát tam, kde lidi tvoje hudba zajímá. A tady cítím, že mě tu lidi slyší rádi. Je to jedno z míst, kam se rád vracím pravidelně. To samé platí třeba o Finsku nebo o Anglii. Austrálie je už trochu z ruky, abych tam hrál pravidelně.
 
Snažíš se tedy vybudovat skupinu fanoušků a za nimi se vracíš?
Přesně tak. A tady se mi hraje dobře. I na Slovensku, kde hraji taky často. Záleží i na tom, co mi dohodne můj agent. Není to vždycky na mě, kde budu hrát. Ale na české publikum si čas udělám rád vždycky.
 
Je nějaké místo, země, kde hraješ nejraději?
Všude je to dost různé.
 
A je nějaký rozdíl mezi českým publikem a ostatními v Evropě?
U vás je publikum hodně tiché a slušné. Opačný extrém je Nizozemsko, kde všichni chlastaj’ a pak jsou jak urvaní ze řetězu. Musí mezi tím být nějaká rovnováha. A ta je třeba v Německu, výborně se hraje i ve Francii.
 
Kdy a s kým jsi odehrál svůj nejlepší koncert? Kdybys měl vybrat jeden, na který nikdy nezapomeneš.
Tak to bylo asi ve Wembley se Status Quo v roce 1999. Odehráli jsme s nimi tenkrát s kapelou patnáct koncertů po celé Anglii a ve Wembley bylo deset tisíc lidí. To bylo úžasné.
 
Hraješ sám, jako duo i s kapelou. Co z toho tě baví nejvíc? A je nějaký rozdíl v jednotlivých přístupech?
Když hraji sám, tak hraji dvě rozdílná vystoupení - buď akusticky, nebo s kopákem jako „one man band“, což mě baví hodně. Snažím se koncerty obměňovat, aby nebyly stejné a nehrál jsem pořád ty samé písničky. Abych se nenudil já ani publikum.
 
A ty jednotlivé přístupy k vystoupením? Vnímáš rozdílné nálady a energii?
Když hraji sám, je to intimnější. A také rád improvizuji, což je s ostatními muzikanty těžší. S kapelou bývá vystoupení víc nalajnované. Takže častěji hraji sám, protože si na pódiu můžu dělat, co chci. Ale baví mě oboje, každé má své. S kapelou je ta improvizace zase trošku jiná, můžu reagovat na ostatní a hrát tak věci odlišně, než když je hraji sám. Čím pestřejší jsou má vystoupení, tím víc se vyvíjím jako muzikant.
 
Na kytaru jsi začal hrát na začátku 70. let. Kdo byl tvůj vzor?
Prvními vzory byli Chuck Berry a Buddy Holly. A také Bill Haley and His Comets. Než jsem začal hrát na kytaru, to bylo někdy kolem roku 1970, viděl jsem film Blackboard Jungle z roku 1955, kde Bill Haley and His Comets hráli. Když jsem je viděl, naprosto mě to dostalo. Bill Haley a Chuck Berry byli také moje první koncerty, na kterých jsem byl. A pak jsem začal hrát blues.
 
Začal jsi hrát v 70. letech, tedy ve zlaté éře hardrocku, a hrál jsi blues? Proč ne hardrock?
Hrál jsem rock, ale spíš ten z 50. a 60. let, a kamarád mě vzal na blues. Ani jsem nevěděl, co to je. Myslel jsem si, že to je hudba pro starý páprdy. Nakonec jsem šel a změnilo mi to život. Byla to nějaká kapela v Adelaide a hráli na takovém hippiesáckém místě. A tam jsem poprvé slyšel chicagské blues. Naprosto mě to dostalo a hned druhý den jsem si běžel koupit bluesové desky. V kapele jsme pak museli vyměnit bubeníka, protože tomu našemu se blues nelíbilo.
 
Takže láska na první poslech?
Ano, bylo to fakt neuvěřitelné.
 
Jak by vypadala tvoje kapela snů?
Těch oblíbených muzikantů by bylo asi víc. Na basu určitě Kelvin Jones nebo Keith Ferguson, na bicí by to byl… vlastně jsem se spoustou ze svých oblíbených muzikantů už hrál.
 
Ano?
Ano. Můj oblíbený bubeník byl Ted McKenna, který hrál s Rorym Gallagherem, a s ním jsem potom v Anglii nahrával desku. Hrál jsem i s Timem Bogertem, basákem z Cactus nebo Vanilla Fudge. Těch oblíbených muzikantů je vážně moc.
 A je někdo, s kým by sis rád zahrál a ještě jsi neměl příležitost?
Určitě. Třeba s Tomem Pettym, s B.B. Kingem nebo s Johnem Mayallem. S těmi bych si zahrál rád.
 
Jakou hudbu posloucháš? Posloucháš i tu současnou?
Současnou moc neposlouchám, i když je určitě spousta věcí, které by mě bavily. Ale mám rád například White Stripes nebo The Black Keys a líbí se mi taky nová deska Buddho Guye. I když to zrovna není nová hudba, co?
 
Ale je to nová deska.
To je pravda. Spíš ale poslouchám hodně starších věcí, které postupně objevuji. Freda McDowella například nebo hudbu ze 40. a 50. let.
 
A co mladá krev? Vidíš nějaké talentované mladé muzikanty?
Třeba kluk, který si říká Reignwolf. Jordan Cook ze Seattlu. Ten je výborný. Určitě si ho poslechni, to tě bude bavit. Ale nové, elektrické blues mě moc nebaví. Ti kluci hrají moc not a celé je to dost divoké.
 
Moc komplikované?
Asi ano. Chybí mi v něm duše. Všichni honí noty, snaží se znít jako Joe Satriani a přitom hrát blues.
 
Myslíš, že je v dnešní době těžké prosadit se jako bluesman?
Vždycky je to těžké. Jsem rád, že hraji hodně, snažím se hrát pořád ve větších klubech a dostat se lidem do povědomí. Takže primárně koncertuji a prosadit se vážně není lehké. Kdyby bylo, mohl by hrát každý. Ale já si nestěžuji, protože se hraním živím.
 
Blues je navíc okrajová hudba a nemá tolik příznivců. O to je to těžší.
Já bych neřekl, že hraji vyloženě blues. Protože nejsem černoch z Mississippi, z Kansas City nebo z Memphisu. Z těch skvělých bluesových míst. Jsem běloch z Austrálie, který vyrostl na pláži. Takže o sobě netvrdím, že jsem bluesman. Jasně, hraji své blues, protože mám své problémy, ale občas zním i jako AC/DC. Líbí se mi, co oni udělali s blues. AC/DC jsou vlastně zatraceně hlasitá bluesová kapela.
 
U nás se muzikanti taky snaží hrát blues, ale pořád to není ono. Je to takové upracované a chybí tomu lehkost. Co je nezbytné pro to, aby člověk hrál dobré blues?
Do jisté míry je to dané kulturou. Každý samozřejmě může vzít do ruky kytaru a začít hrát blues, ale Evropani jsou obecně výborní třeba v klasické hudbě nebo v jazzu. S blues se to má trochu jinak. Je to i o tom, co nehraješ, nejen o tom, co hraješ.
 
Aha.
Když posloucháš Muddyho Waterse, cítíš, že je to ryzí blues z ulice. Životní styl. Jako třeba chicagské blues z 50. let nebo mississippské blues. Abys blues zahrál autenticky, musíš cítit to místo a jeho často extrémní podmínky. Je i ve vodě, kterou piješ, v lidech, se kterými se stýkáš. A v českých bluesových kapelách hrají sice výborní muzikanti, ale když hrají blues, tak nakonec hrají spíš jazz, jestli mi rozumíš.
 
Ne tak docela.
Blues je v podstatě hrozně jednoduchá hudba.
 
A u nás se muzikanti moc snaží?
Spíš jsou moc vzdělaní. Bluesmani dřív nechodili do školy, neuměli číst a psát. A tak vzali kytaru a vymysleli jednoduchou hudbu, která odrážela jejich život. Byla o sbírání bavlny na plantážích nebo o otroctví. Místo vzdělání měli hudbu.
 
Takže nejde jen tak vzít kytaru a říct si, že začnu hrát blues?
Můžeš hrát blues, ale pokud netrpíš, není to opravdové blues. A dneska nevidím moc mladých lidí, kteří by trpěli. Mají zázemí v rodině. Třeba v Anglii se patnáctiletý kluk rozhodne, že bude hrát blues, ale všechno kolem kapely mu zařizují rodiče. Nikdy nestál na vlastních nohou a chce hrát blues? To nejde.
 
Blues je tedy hlavně o životních zkušenostech?
Přesně. Když jsem začínal, nechtěl jsem, aby se kolem mě motali rodiče. Sám jsem si všechno nakládal, vykládal, jezdil jsem sám. Když jsem jel z mého prvního koncertu, rozbilo se mi auto. Ve čtyři ráno.
 
První problémy, z kterých mohlo tvoje blues vycházet? (smích)
Ano, musel jsem jet domů stopem. Bylo mi šestnáct a nebyl tam táta, který by mi pomohl. A tohle jsou ty věci, které dělají blues tím, čím je.
 
Takže je víc o pocitech, které kytarou vyjadřuješ, než o tom, jak dobře hraješ.
A taky o tom, jak dovedeš hrát pomalu. To je důležité, abys zahrál ten správný groove. Je daleko těžší hrát pomalu než rychle a s tím má hodně lidí problém.
 
Kdybys mohl do konce života poslouchat jen jednu jedinou desku, která by to byla?
Jednu poslouchám opravdu často - mám ji v telefonu, poslouchám ji na cestách i během turné. Je to Muddy „Mississippi“ Waters – Live z roku 1979. To je pro mě nejlepší nahrávka všech dob. Neskutečná deska! Pokaždé, když ji slyším, říkám si, že jediné, co bych chtěl dělat, je hrát s takovými muzikanty.
 
Tak to bylo rychlé. Čekal jsem, že se u téhle otázky trochu zapotíš.
No, ale kdybych byl na pustém ostrově, asi by mi po týdnu ta deska lezla krkem (smích).
 
Jaké jsou tvé nejbližší plány?
V úterý odlítám do Anglie, kde mám taky pár koncertů. Já jsem teď vlastně na turné nepřetržitě. Od července hraji dvacet koncertů za měsíc.
 
To je pěkná porce.
Je toho dost, ale baví mě to. Taky bych chtěl nahrát novou desku. Hodně jsem teď poslouchal Chrise Whitleyho, hlavě album Dirt Floor. To by byla další z desek, kterou bych si vzal na opuštěný ostrov. Nahrál ji na jen s kytarou na jeden mikrofon a něco podobného bych chtěl zkusit.

Fotky © Darlene