Kdo by dnes neznal web Got-djent. Tahle stránka je jednoznačně hlavním propagátorem (sub)žánru djent. Koncentrace regulérních kapel a různých sólových projektů je tu až neuvěřitelná a není snad jediný den, kdy se v sekci „Releases“ neobjeví alespoň jedna nová nahrávka. Kompletně se přehrabat těmi tunami hudby je nadlidský úkol i pro toho největšího djentofila. A právě proto jsem se rozhodl napsat tento stručný článek, kde sepisuji seznam toho nejlepšího, na co jsem tu kdysi narazil. Seznam tvoří výhradně sólové projekty djentlemanů (mám k nim asi větší respekt), kteří si vše od základu na vlastní pěst dělají sami a jejich tvorba je na Bandcampu k mání buď zcela zdarma, nebo za malý peníz. Velké kapely jako TESSERACT nebo VILDHJARTA zde tedy nehledejte, ale nutně nemusí jít o „čistý“ djent, protože, jak jistě víte, hranice žánru už stránky dávno překonaly.

Ještě by stálo také dodat, že na Got-djent jsem býval pečenej vařenej zhruba dva roky zpátky a teď jej delší dobu tak intenzivně nenavštěvuji = seznam nahrávek níže není naprosto aktuální. Za tu dobu se objevila spousta nových jmen, která stojí za doporučení (některá se tu na Marastu už objevila), čili  se neváhejte o další doporučující tipy pravidelně dělit v diskuzi . Tolik na úvod, teď už můj osobní výběr toho „nejlepšího“ (bez pořadí).
 
NEMERTINES - SCD

A začnu pořádně zostra tímto šílencem. NEMERTINES alias Sabrina Scissor (aby těch pseudonymů nebylo málo) je projekt jednoho ruského workoholika, který už má na svém kontě snad tucet dlouhohrajících desek. Ten chlap snad jenom hraje nebo co. Je prakticky jedno, po které desce sáhnete, protože všechny jsou zárukou vysoké kvality. Måsstaden má opravdu silně hororovou atmosféru, ale co předvádí NEMERTINES, jde ještě o krok dál. Brutální bezcitnej hororovej psycho diktát, kterej vám spolehlivě zvedne chlupy i v rozkroku. Extrémně rozlámaná a nevyzpytatelná rytmika, pomalá tempa, nepříjemné pískačky, nervózní stopky a zasekávačky, to vše dělá z NEMERTINES unikátní záležitost, kterou poznáte na sto honů. A ty jeho typické bicí smyčky jsou prostě boží, stejně jako vyloženě optimistické artworky. Poslední deska Death, My Love (v srpnu jsme vykopávali tu z 2011) mu už vyšla na CD u labelu (Subliminal Groove Records) a jsem rád, že ji mám ve stojanu.
 
 
RETURNING WE HEAR THE LARKS - Ypres

Diskografie Jaka Nobleho je už hodně rozsáhlá, ovšem trpí velikou nevyrovnaností. Deska Ypres je ale perfektní a ve své době mě úplně rozbila. Narozdíl od ostatních djentlemanů na to jde trochu jinak a nesnaží se nacpat do jednotlivých skladeb zbytečně moc nápadů. Naopak, v počtu riffů a jednotlivých motivů je až minimalistický. Ypres se drží v zásadě jednoduchého vzorce, kdy každý riff pravidelně střídá jemná ambientní plocha, občas doprovázená zajímavými bicími. V zásadě je to nějak takhle: song začne jemnou vybrnkávačkou, která po pár minutách ukolébávání znenadání přejde v pomalý, ale hodně zničující podlazený spodek, doplněný typickými polyrytmickými bicími. Dvě tři minuty vás dokola drtí, dokud už nemáte dost, a pak najede znovu do poklidné pasáže. Občas se to ještě jednou zopakuje s novým motivem a ve výsledku z toho máte osmiminutovou hydru. Zní to hodně jednoduše, že jo? Ono to také jednoduché je, ale jako celek je to nesmírně působivé. Jenom škoda nevyváženého zvuku.
 
 
BLEEDING SKIES - I Choose To Awaken

Velmi sympatický progresivní metal, navíc zabalený do bezchybného zvukového kabátku, který by mu mohla závidět kdejaká vyhlášená parta. Zbytečně se nešlape na plyn a neonanuje, jde hlavně o celkovou vyváženost. To ovšem neznamená, že se nedočkáte pestré kytarové práce. Naopak, je tu vše, střednětempé hutné riffy, zběsilý shredding, techničtější sóla nebo jemné atmosférické podklady á la CLOUDKICKER. Vše se ale drží v rozumné míře, s citem pro detail. Velmi příjemný, kultivovaný zážitek, hodící se jak pro soustředěný poslech, tak i jako pohodová kulisa. Začátkem roku BS vyšla novinka Cartographer. Už si na ni brousím zuby.
 
 
 
 
 
 
DAVID MAXIM MICIC - Bilo

Tento Srb se dost vymyká všem žánrovým klišé a většině ostatním sólistům ukazuje záda. Líbí se mi hlavně ochota používat různé netradiční nástroje jako jsou dudy, piano nebo všelijaké ethno prvky. A v neposlední řadě ženský vokál, který poslech příjemně osvěžuje. Kdyby na Bilo nebyly sekané nepravidelné kytary, klidně bych ho zaškatulkoval jako progresivní, místy až alternativní metal/rock. K mání je už dávno následovník Bilo 2.0 a aktuálně i Bilo 3.0, ale vyzkoušet byste měli i jeho druhý projekt DESTINY POTATO, kterému by podle všeho měl vyjít debut hned u samotných Century Media.
 
 
 
 
 
 
 
SITHU AYE - Cassini

Původem ze státu Barma (Jihovýchodní Asie), patří právem k vůbec nejoblíbenějším artistům na Got-djent. Výtečný kytarista a skladatel, který na Cassini téměř dokonale trefil poměr mezi tvrdostí PERIPHERY a pidlikáním ANIMALS AS LEADERS a výsledek stojí opravdu za to. Tahle dokonale vyvážená poloha se mi opravdu velice zamlouvá a dokonce bych se nebál prohlásit, že dýchá silně na záda oběma zmiňovaným hvězdám. Vliv pana Abasiho je nepřehlédnutelný (Messier Object, Double Helix). Od Cassini už vydal další dvě desky (jednu lepší než druhou – máme recenzi Isles) a všechny nabízí i na CD. Pokud si je zakoupíte, budete je závidět sami sobě.
 
 
 
 
 
 
ENCIRCLE - Watch The Sky Fall

Tahle deska Anthonyho DiGiacomola byla tuším ta úplně první, která se mi na Got-djentu zalíbila. Přitom se paradoxně o djent vůbec nejedná. Watch the Sky Fall je hodně svižný, progresivní metal, šlapající ve vysokých otáčkách. Materiál má nekompromisní tah na bránu a kytara je někdy tak intenzivní, že zní minimálně jako trio - rozplést všechny ty riffové hradby vám zabere dost času. Podle předešlých vět se to možná nezdá, ale deska má i silnou atmosféru, na čemž mají velikou zásluhu různé samply, které tu a tam otestují vaše emoční receptory. Watch the Sky Fall vás zaručeně zvedne ze židle a především finální skladba But You Can See It From Here… je pro mě nedostižná. Na začátku roku vydal novou desku Into the Dreamstate a já se jen proklínám, že jsem ji ještě neslyšel.
 
 
 
 
DREWSIF STALIN'S MUSICAL ENDEAVORS - Excursion

Teď by měli zbystřit všichni fanatici kultu zvaného MESHUGGAH, protože klučina Andrew Reynolds ctí velmi podobné hudební kodexy jako Švédové. Rozhodně se ale nejedná jen o nějaký bezduchý plagiát, panáček si ty lichárny hraje dost po svém a navíc je kombinuje s různými mimožánrovými, někdy až nečekanými prvky. Každá skladba na desce zní jinak a každá vás něčím překvapí. Jako ochutnávku doporučuji úvodní Excursion. Tahle hydra během devíti minut několikrát téměř skončí, aby se vzápětí vrátila v plné síle s novým, ještě více zničujícím riffem. Komu se líbí pomalé vály MESHUGGAH, které předvedli na Nothing a především Catch 33, bude slintat blahem. Jenže tady nejde jen o destrukci. Demoliční pasáže často znenadání přechází v ambientní či různé alternativnější jazzové mezihry. Drewsifova diskografie podobně jako u RETURNING WE HEAR THE LARKS kvalitativně značně hapruje, ale minimálně tahle deska za to rozhodně stojí.
 
 
CLOUDKICKER - Beacons

Tak tady snad ani není co dodávat. Ben Sharp je nejen vynikající muzikant, ale i velice milý člověk, se kterým si tu a tam prohodím pár mailů. Nechápu lidi, kteří ho stále škatulkují jako djent, protože to je do uší bijící nesmysl. CLOUDKICKER je všechno, jenom ne djent. Osobně ho označuji jako extrémně atmosférický, melancholický post-metal/post-rock. Ben nepotřebuje texty, i bez nich má jeho hudba neuvěřitelný emoční náboj a proč to neříct, někdy mám až slzy na krajíčku. Rozhodně doporučuji, ať už jste vyznavači jakéhokoli žánru. I jeho desky jsou k mání na CD.
 
 
 
 
 
 
 
FORTIORI - Triton

Tak tady jsem na vážkách, zda Triton do tohoto seznamu zařadit, ale… sem s ním. Tenhle Němec se rozhodně nesnaží objevovat nová hudební území a hraje víceméně jen klasické djentové sekanice bez přidané hodnoty. Ale co naplat, má to koule a spád, ovšem jen do určitých mezí. Hlavní problém je v délce alba, které má snad 80 minut. Půl hodiny vás to ještě baví a jeden mocný groove střídá druhý, ale pak už to je vše na jedno brdo. Jako učebnice všemožných djentových rytmů je ale Triton ideální.
 
 
 
 
 
 
 
 
DEELY - Unframed

Poláci prostě jedou, o tom nemůže být pochyb. Za projektem DEELY stojí jistý Tomasz Huczek, výborný mladý kytarista. Z Unframed je cítit vyhranost a jasná skladatelská vize. Tomasz přesně dávkuje tvrdé riffy (některé jsou fakt zabijácké), citlivě je prokládá odlehčenými pasážemi a klidně zabrnká i na akustiku. Jako jeden z mála také klade veliký důraz i na baskytaru a na hudbě je to hned znát, hezky to tam zespodu probublává. Třešničkou na dortu jsou pak perfektní elektronické smyčky (Transparent). Když už je řeč o Polsku, vyzkoušejte i dalšího zajímavého polského djentlemana GRU.
 
 
 
 
 
 
 
EL SCAR - God's In His Heaven, All's Right With The World

Hodně příjemná půlhodinka. Poměr tvrdých polyrytmických hradeb a melancholických zasněných post-rockových ploch je tu tak 50:50. Jemné vybrnkávání se táhne prakticky celou hrací dobou a i v těch nejtvrdších nájezdech celý materiál příjemně odlehčuje. Inspirace japonským anime Neon Genesis Evangelion je z ní opravdu cítit. Občas mi dokonce připomíná mrazivost CULT OF LUNA. Deska byla ještě donedávna na jeho Bandcamp stránkách k mání na CD, ale poslední kousek jsem vyžral já :) Rozhodně vyzkoušejte i zbytek jeho diskografie.
 
 
 
 
 
 
 
BETWEEN THE PLANETS - Immersion Into The Unknown

Co bych to byl za vlastence, kdybych nezmínil projekt Martina Peřiny. Musím se ale přiznat, že z jeho desky mám tak trochu rozporuplné pocity. Rozhodně palec nahoru (a Marasťáci ho dávali už několikrát – v červenci, červnu a březnu) za to, že se snaží z žánrových mantinelů vymanit a daří se mu to více než úspěšně, jako djent by Immersion Into The Unknown označil snad jenom blázen (občas tam slyším ozvěny PORCUPINE TREE). Někdy mi ale tato snaha přijde až přehnaná a deska mi místy jaksi nedává smysl. Jednotlivé motivy do sebe nezapadají s takovou plynulostí, s jakou si asi Martin původně představoval a trochu nelogicky skáčou z jednoho do druhého. Doporučení si ale deska rozhodně zaslouží, a když si koupíte originál, přispějete alespoň malou částkou na Martinovu budoucí tvorbu. A samozřejmě zapomenout nesmím ani na dalšího Čecha – Tomáše Raclavského s MODERN DAY BABYLON, který už tu recenzi má.
 
 
 
MAX KARON - Will To Exist

Můj zatím poslední objev. Při prvním poslechu mě deska nijak zvlášť nezaujala, ale něco mi říkalo, ať jí dám ještě šanci. Dobře jsem udělal, protože čím víc ji poslouchám, tím víc se mi zarývá do hlavy. Will to Exist vás rozhodně nesemele hned na první poslech, protože instrumentálně není zbytečně přehrocená (no i když). Jde hlavně o celkový dojem, a ten je s přibývajícími poslechy lepší a lepší, stále objevuji nové vychytávky. Album má hlavu a patu, netradiční atmosféru (ten artwork mi k ní tak nějak sedí, z hudby mám podobné pocity), vypíchl bych pestrý programming bicích a je zvukově velmi dobře ošetřeno. Takto nějak si představuji kultivovaný progresivní zážitek. Nejlepší song: Head First Into Fear. Max je také poměrně aktivní zvukař a na kontě má mimo jiné mastering obou desek projektu SOUL CYCLE, který také stojí za pozornost, ale do úplného top se mi sem nedostal.
 
 
 
CHIMP SPANNER - At the Dream's Edge

Na závěr malá výjimka. CHIMP SPANNER alias Paul Ortiz už dávno není zelenáč z Got-djentu, místo toho se právem vyhřívá na výsluní a desky mu vychází u high-end labelu Basick Records. Rozebírat - navíc po recenzi tady - hudbu samotnou snad ani nemá cenu, doufám, že tu není nikdo, kdo by se „Šimpanzem“ ještě neměl tu čest. V propagačních materiálech Basick Records se píše, cituji: „Kompletně celé zahráno, nahráno, produkováno a mixováno samotným Paulem, At the Dream's Edge zahrnuje mnoho stylů progresivního rocku a metalu a vytváří filmovou hudební krajinu s přesnou a razantní produkcí. Představte si spojení instrumentace DREAM THEATER s TOTO, aranžované Vangelisem, produkované Devinem Townsendem, s Fredrickem Thordendalem na vedoucí a Stevem Vaiem na sólové kytaře.“ Myslím, že více netřeba dodávat. Mistr svého oboru.