Jejda! A je tu jeden z nejočekávanějších deathmetalových koncertů tohoto roku a hned takto z jeho kraje. Čekání na něj se ale i po jeho prvotním zrušení, kdy Hate Eternal odjeli tuším s HateBreed, však vyplatilo, protože celý koncert měl vysokou úroveň a myslím, že každý si přišel na své.

Celý večer otevřeli Destroying Divinity a sděluji, že jsou opět ve čtveřici s bubeníkem Zdenálem. Nasolili do nás jejich klasickou porci blasfémií a rouhaním prosyceného death metalu, jen jejich vystoupení scházela ta zvuková stěna, kterou by každá kapela potřebovala. DD ale zahráli v klidu a bez větších problémů a odpálili i novou skladbu, která zněla hódně dobře!

Pak pokračují belgičtí Prejudice, kteří tu u nás své barvy již několikrát hájili, ale k mému zklamání upustili od svého původního progresivnějšího směru a do muziky napasovali dle amerického vzorníku plno sypaček a podobných věcí. Vůči kapele to asi nebylo fér, ale odradilo mě to tak, že jsem sál za chvíli opustil a věnoval se části těm mnoha, kteří večer přišli.

Po nich bez milosti přebírají slovo klasici Deeds Of Flesh. Co by od nich člověk čekal? Koberečky, sypačky, dva vokály… zkrátka trio Eric, Jacoby a Mike jsou dobře fungující strojovna. Pro ty, co Deeds neznají stačí říci, že jde o americký death metal, v kterém se vyskytuje plno vlivů z naší evropské domoviny, takže nejde jen o „džn džn“. V každém případě myslím, že jako důkaz o jejich kvalitách postačí výrok Godlessáckého Shimiho „Dobrý to bylo ty Deeds, pyt-cho, ne?“

I těm, kteří na akci nebyli pravděpodobně dle titulky monočlánku dojde, že dalšími tyranizátory byli Dying Fetus. Kapela, která svou nekompromisností a nákrokem vpřed kdysi rozbouřila nejen hladinu amerického brutal deathu. V globálu se teď již jedná o mix tohoto žánru s groovy HC, přičemž ono brutální déčko hodně odstavila nekompromisní thrashovina, z kterého death jako styl vlastně vzešel.
Oproti jejich minulému vystoupení byli DF již energičtí jak je známe a vše výborně fungovalo. Čili, personální změny jsou ta tam a band má zase slušně nakročíno vstříc budoucnosti. Určitě jen nutné říci, že již playí i s druhou kytarou a bubeník Erik Sayenga to konečně dostal pod kůži (i když na Kevina nemá ani v nejmenším), takže se nejednalo jen o bohapusté Johnovo doplňování. DF zaslouženě sklidili úspěch – ten největší a odebrali se uvolnit prostor Hate Eternal.

Peklo tedy přichází! To ale však většina z nás ani netušila, co se vlastně bude ve skutečnosti dít! Já tedy určitě ne! Možná jen ti (a jestli vůbec), kteří viděli jejich loňský loňský kill v Německu (viz starší report na MJC).

A co tedy k Hate Eternal říci? Abych pravdu děl, mám absolutně vysráno! Co to vlastně bylo?! Smrt?! Apokalypsa?! Detonace?! Nechci hrotit, ale mistr Derek Roddy byl tím nej na drummer-sesli, co se k nám zatím dostalo. Všechnu čest Pete Sandovalovi, ale již může sbalit fidlátka (tedy tlučítka) a jít do důchodu. Nejšílenější technika v ještě šílenější rychlosti… hyperrychlosti. Až příliš nelidsky přesné v dokonalé dynamice stejně jako pan Erik Rutan. Ten, údajně ne plně fit, nechal všechno soptění o démonech na baskytaristovi, který se prý celý materiál na turné naučil za tři dny. Sice to nebylo vončo a ke konci již nedodýchával, ale něco v hrdle měl, takže to vyloženě průser nebyl, ale… stejně tam to “ale“ je! Kvůli zpěvu jsme tu však nebyli, že? Živě Hate Eternal zněli daleko více progresivně než z nahrávek, a tak jejich elitní a přesypaný death metal plný výborných Rutanových sól překvapil a demoloval. Milióny temp, tisíce riffů, intra. Daly by se tak skladby charakterizovat? Asi ne, ale daleko to od toho nemá. Nejdůležitější však bylo si najít správné místečko ku poslechu, protože jinak mohli HE znít zahuhlaně či nečistě, a to se mi podařilo! Paráda!