Po dlouhých třech letech se vrací hard corová legenda Hatebreed do České republiky. Bezesporu jedna z největších hc/metalových koncertních událostí roku. A o tom, že popularita Hatebreed a (metal) hard coru obecně ohromně stoupla, svědčila i předprodejní čísla, která mluvila naprosto prokazatelně: zrekonstruované Rock Café bude vyprodané. Ostatně není se čemu divit, Hatebreed jsou dnes již nezpochybnitelný kult a stejná modla pro HáCéčkáře jako Slayer pro trashery. Když navíc mají po boku jednu z možná nejlepších současných metal corových band As I Lay Dying, začínal jsem mít obavy, že prostory Rock Cafe budou na podobnou akci opravdu nedostačující. Exkluzivita pražského vystoupení navíc spočívá v tom, že obě kapely jedou své samostatné tour jako headlineři a pouze na pražském vystoupení, jako jediném v Evropě, zahrají spolu.
Nově zrekonstruované Rock Café navštěvuji vůbec poprvé a musím říct, že nový prostor je parádní. Nejen že poskytne azyl zhruba 700 posluchačům, což je kapacita, která byla i na tomto koncertě naplněna, navíc je koncertní sál perfektně klimatizován, takže se dá existovat, i když je vyprodáno. Organizační stránka věci dnes také šlape bez chyby, a tak přesně úderem 20:00 začínají američtí As I Lay Dying.
Je vidět, že mnozí z přítomných přišli právě na AILD, a tak se jim dostává náležité podpory. Mohutný kotel se rozjíždí ihned s tóny úvodní Confined a co zdobí AILD od začátku, je perfektní zvuk, který vydrží v průběhu celého koncertu. Mám tu čest vidět AILD, jednu z nejpopulárnějších moderních metal corových kapel současnosti, vůbec poprvé, a tak si náramně užívám jejich kombinaci právě moderních metal corových postupů s prvky skandinávského melodického (death) metalu, která je zdobí na deskách. Výběr skladeb je výtečný, jedna hitovka střídá druhou, hraje se jak z Shadows are Security: Empty Hearts, The Darkest Nights, Reflection, tak i z Frail Words Collapse: 94 hours, Distance is Darkness, Forever. Jelikož nové album As I Lay Dying je již na spadnutí, došlo i na nějakou tu ukázku, a u hymny Meaning in Tragedy je již velká část sálu definitivně na straně těchto sympatických Amíků. Čekal jsem, že obě kapely budou hrát jako rovnocenní headlineři, proto mě trošku zklamalo, že zhruba po tři čtvrtě hodince se AILD loučí a ani přídavek se bohužel nekoná. Celkově musím říct, že jsem byl velice spokojený, AILD předvedli profesionální výkon, je vidět, že jsou otrkaní velkými koncerty, ale přesto nepůsobili jako nějaké namachrované hvězdičky, naopak jejich usměvavá a přátelská image působila nesmírně sympaticky. Tento typ metal coru je jak stvořený pro živá vystoupení, a když se ještě podaří vytvořit adekvátní zvukovou kulisu, je efekt dvojnásobný a všechny důležité hudební akvizice pak krásně vynikají. V tomto případě hlavně monstrózní moshové pasáže (bicí byly nazvučeny parádně) a typické kytarové melodie, které celému vystoupení dominovaly. Jedinou výtku bych směřoval směrem k vokálům, Tim Lambesis si sice se svými party poradil výtečně, ovšem čisté melo vokály kytarista živě evidentně příliš nezvládal, a kdyby se nemaskovalo sborovými zpěvy publika, vyšel by tento fakt najevo ještě více.
Před Hatebreed se už tak plný sál ještě více naplňuje a je jasně vidět, že nyní bude mnohem těžší najít nějaký dobrý flek. Nakonec se daří a přesto, že si říkám, že budu v klidu stát a hlídat si své bezvadné pozorovací stanoviště, vydržím jen působivé intro, ale úvodní tóny pecky To the Treshold mě okamžitě katapultují o pár řad vpřed a i já pořádně protahuji své ztuhlé kosti. Od prvních tónu neuvěřitelně energií nabušený koncert, s perfektním zvukem, drivem jak blázen, Jamey Jasta je frontman jak má být, a tak člověk překousne i ty ustálené hecovaní fráze, jelikož charisma tohohle člověka je neuvěřitelné a během chvíle strhne na svou stranu celé Rock Café (což na druhou stranu vzhledem k „nadrženosti“ publika nebyl takový problém). Úvod koncertu je skutečně mocný a skvěle vybrané pecky z Supremacy a The Rise of Brutality fungují živě ještě lépe, než jsem doufal. Při parádní Never Let It Die Jamey nejprve celé Rock Café rozskáče, poté rozezpívá, následně není problém ohlásit staré kusy z debutu Satisfaction is the Death of Desire a poručit circle pity. O co si řekne, to se mu okamžitě dostává, s takovýmhle publikem jedna radost spolupracovat. Bez sebemenšího oddychu se hrne jedna hitovka za druhou, As Diehard As They Come krásně ukazuje sílu Hatebreed spočívající v kombinaci ostrých metal corových pasáží s řezajícími melo kytarami, které plynně přechází do sborových hard corových refrénů jak je známe třeba od Sick Of It All. Destroy Everything si Hatebreed dokonce zvolili i jako název svého tour, takže je jasné, že takhle pecka musí zaznít, a dle očekávání se opět skáče, řve, zpívá, zkrátka publikum je u vytržení a Hatebreed si vystoupení také velice užívají, hrají naprosto v pohodě (ona ta hudba také není z nejsložitějších, přesto naprosto válcuje), a krom již zmíněného povinného hecování publika, které k podobným koncertům zkrátka patří, nezaznamenávám žádné hvězdné manýry. Jasně, Hatebreed již nejsou lokální klubovkou, je třeba je vnímat jako jednu z největších hard corových kapel vůbec, přesto si myslím, že pořád nezapomínají, o čem podobná hudba je, a tak jim naprosto nevadí kontakt s publikem, neustále si podávají s fanoušky ruce, stage diving jede v plném proudu, sem tam si někdo zařve do mikrofonu, pohoda. Hraje se ze všech desek, nejvíce samozřejmě z posledních dvou The Rise of Brutality a Supremacy, ale došlo i na debut nebo Perseverance (I will be Heard). Ještě jednou musím vyzdvihnout skvělý výběr skladeb, hlavně z The Rise of Brutality zní skutečné skvosty – Facing What Consumes You zní živě opravdu mocně, povinná Beholder of Justice opět rozpoutává pod pódiem pravé peklo, Live for This je tím pravým vrcholem koncertu, opět zpívá velká část Rock Café a dlouho jsem nezažil takhle parádní atmosféru. Jen trochu nechápu úplný závěr koncertu, kdy se ani nepřidávalo, jelikož ihned po odehrání poslední skladby, se lidé rozutekli (ano, já si myslím, že by jinak Hatebreed přidávali, čemuž nasvědčoval i odehraný čas – takhle trvalo jejich vystoupení něco málo přes hodinku).
Koncert Hatebreed byl skutečně výtečný, od parádního zvuku, přes spolehlivé hudební výkony, kterým vévodil suverénní Jasta, jehož řev zněl stejně výborně jako z desky, výtečný playlist, až po mohutné odezvy ze strany publika. Hudba Hatebreed může dělit hudební posluchače na zastánce a odpůrce, můžeme jim dokola vyčítat, že se hudebně nevyvíjí (upřímně, kdo o to zrovna u téhle bandy stojí?), ovšem to jakým způsobem zničili Prahu, zaslouží obdiv. Tohle bylo skutečně peklo, zlo, stoprocentní koncentrace agrese. „Destroy Everything“.
P.S.: I v souvislosti s loňským vystoupením Sick Of It All na Brutal Assaultu mě napadá, že mnozí nabubřelí metloši by se mohli zajít podívat, jak umí staří hard coroví bastardi srovnat do latě.

GhAALL-ERKhA by mART_in