Nadrom: Ani jsme se pořádně neoklepali z minulé návštěvy hardcorových matadorů Hatebreed a už jsou tu zase. Tentokrát v klubu Abaton, který přijeli zdevastovat společně s podivíny z Orange County Bleeding Through a českou partou Beautiful Cafillery. Abaton byl už od začátku celkem narvaný, takže se start ani příliš neoddaloval.
Sud: Před klubem byla asi dvacetiminutová fronta na vstup (a ošahání pořízky z ochranky), takže jsme měli dost času si na mraze zanadávat na neúčast All Shall Perish a neochotu agentury jejich výpadek řešit, stejně tak jako na spekulace o nízké návštěvě, protože neúčast ASP obrovskou spoustu lidí odradila. Když jsme se dostali dovnitř, na pódiu to už rozehřívali žatečtí Beautiful Cafillery a Abaton byl slušně zaplněn. O BC jsem věděl pouze to, že kvůli jistým zajímavým peripetiím s výměnou basáka nemohli i přes svoji původně avizovanou účast zahrát na třetím Defacingu před WFAHM. Z repráků se linulo HC/metalcore brutalismo, ovšem místy díky nabubřelému basovému zvuku se silnou drone příchutí :-) Zejména prošedivělý basák podával znamenitý instrumentální výkon, místy byl totiž zpoza hlukové stěny slyšet zajímavý výjezd jeho sedmistrunky. Energický výkon kapely podtrhl vokalista, když sestoupil na část jednoho songu přímo do kotle. Oproti mé původní skepsi tedy dokázali Obscure zajistit odpovídající českej support.
Nadrom: První nastoupili zmínění Češi Beautiful Cafillery. Z jejich vystoupení jsem toho příliš neměl, protože zvuk byl moc hlasitý a zkreslený. Kapela hraje metal s lehce složitějšími rytmy a lehce hardcorovými prvky, čemuž nepomohl již zmíněný špatný zvuk, takže se nebylo moc čeho chytit. V druhé části krátkého setu začali hrát starší fláky, které už byly více do hardcoru, tudíž jsem se v muzice začal pomalu vyznávat. Publikum nicméně kapelu přijalo s nadšením, tudíž mé rozčarování zřejmě nesdíleli. Každopádně byl jejich výstup sympatický a publikum dostatečně rozproudili, čili svou úlohu splnili.
Na následující chvíle jsem se moc netěšil. Měli totiž nastoupit Bleeding Through. Kapela, kterou jsem se snažil naposlouchat, ale prostě to nešlo, protože se mi opravdu, ale opravdu nelíbila. Vydržel jsem 5 songů a musel jsem jí vypnout. Jejich metalcore podbarvený klávesami mě z desky vůbec nevzal. Připadali mi jak hardcoroví Nightwish. Tudíž jsem se vydal na balkón a připravoval se na hodinu nudy a koukání skrze pódium.
To, co následovalo, jsem ale skutečně nečekal! Bleeding Through byli zatraceně dobří! Živě jsem skutečně nevěřil, že jde o stejnou kapelu. Stál jsem přímo nad bubeníkem Derekem Youngsmaem, jehož chirurgickou práci jsem si skutečně užíval. Také hlavně proto, že bicí měly neskutečný zvuk. Ostatní nástroje byly dost v pozadí, což mi ale vůbec nevadilo. Jejich hudba je naživo neuvěřitelně živá a energická. Z CD mi vůbec nepřipomínala hardcore, ale naživo byla plná hardcorových prvků a nespoutaného nasazení. Krasavice Marta za

klávesami podbarvovala muziku, ty byly poměrně v pozadí, ale v živém provedení mi do muziky překvapivě seděly. Sympatický Brandan Schiepatti za mikrofónem byl sice také poněkud málo slyšitelný, ale svoje drsné party kombinované s melodickými pasážemi zvládal výborně a právě ony ve skloubení s klávesami dělaly jejich muziku neskutečně zajímavou. Co bych ale rád vytáhl ještě více než jeho výkon, bylo jeho frontmanství. Sám vytahoval lidi na pódium, konverzoval s nimi, zeptal se jich vždy na jméno a nějakou dobu je nechal na pódiu, poté je pobídl ke skoku do pódia. Při hardcorových breakdownech jsem se přistihl, že skutečně poguju jak o život a jejich set jsem si opravdu užil. Zkusím si je asi ještě znovu poslechnout i z alba, ale tak jako živě mě to asi nevezme nikdy. Pro mě jednoznačně překvapení roku!
Sud: Na Bleeding Through jsem měl naprosto stejný názor jako Nadrom, pouštěl jsem si je jen z youtube a opravdu jsem nepředpokládal, že se na pódiu bude dít něco zajímavýho, a stejně jako Nadrom jsem svůj názor po živém vystoupení přehodnotil. První dva songy zněly, jako kdyby Dimmu Borgir chtěli hrát HC, vokalista Brandon místy protahoval svůj řev až do nablacklé formy a klávesy byly výrazně slyšet. Poté ovšem zvukaři Martu stáhli a její party byly většinou citelné pouze v klidnějších místech s čistým zpěvem buď samotného Brandona (mimochodem velice dobrý vokál, milé překvapení) popř. basáka. Zvuku jednoznačně dominovaly bicí, ale jelikož se jednalo o prvotřídní klepačku, bylo tak k všeobecné spokojenosti. S postupem času se setlist upínal čím dál víc k hardcoru a pod pódiem se úměrně k tomu a k živelnosti nejen hudby, ale i vokalisty, častěji objevoval circle pit a letci z pódia. O frontmanství už byla řeč, ale upřesnil bych povídání si s letci – jednalo se o nalité maníky, kteří nevěděli, kde je míra a proto si je vokalista nechal mezi songy na podiu, nechal je celým Abatonem pozdravit (vyfakovat) a s úvodním riffem je poslal do davu – buď flipem nebo kopem do řiti :-)
Nadrom: Po krátké pauze se začala vyvěšovat vlajka Hatebreed a lidi si začali pomalu hledat pozice, aby měli v narvaném Abatonu pěkný výhled. Vlajka s orlicemi byla na svém místě a Hatebreed tedy již mohli naběhnout na pódium. (Vlajka tam visela od začátku, jen byla překrytá vlajkou BT – pozn. Sud)
První představili flák I Will Be Heard z alba Perseverance. Výkon byl skvělý, ale zvuk byl šíleně přebasovaný, takže přes nabustřenou clonu šlo rozeznat jednotlivé nástroje jen velmi těžko. Naštěstí se to po pár songách zlepšilo a uši trhající basová distorze trochu ubrala na intenzitě anebo jsem si možná přivykl. Úplně však nezmizela. Kde ale ubíral kapele zvuk, tam to doháněla svým výkonem, který byl jako tradičně famózní. Po prvním fláku kapela pokračovala hned následujícím trackem z alba, tedy A Call for Blood. To publikum vítalo s nadšením. Při konečném hardcorovém breakdownu pařili snad všichni přítomní. Hodně z nich mělo na sobě povedené hadříky, které měly na zádech frázi EVERYONE FUCKING BLEEDS NOW - jakoby něco předpovídali. Kotel se

rozšířil téměř po celém place, takže nemilosrdně semlel i ty, kteří si jako já naivně stoupli někam do tří čtvrtin sálu. Krátkou zastávku na albu The Rise of Brutality obstarala Beholder of Justice a pak následoval blok nového alba. Především pak Everyone Bleeds Now, který byl vlastně takovým malým důvodem, proč k nám kapela zavítala po tak krátké době. Vybrala si totiž Abaton pro natáčení svého nového videoklipu. Vyzvali diváky, aby zpívali s kapelou ústřední frázi a zvěčnili se tak v budoucím videu. Abaton ho vyslyšel. Pařil a vřískal na výbornou. Dále jsme z nového alba slyšeli slayerovskou řež Hands of Dying Man, Mercilles Tide a hymnu In Ashes They Shall Reap. Neopomněli ale ani oldschool fandy a dali prastarý flák z prvního alba Before Dishonor, který byl následován pár dalšími. Ty měly v aktuálním provedení neskutečnou sílu a nadčasovost. Jamey Jasta si publikum naprosto získal a to doslova viselo na každém jeho pohybu. Velice sympatický mi byl zarostlý Chris Beattie, který hudbu prožíval stejně jako fanoušci v publiku. The Rise of Brutality se ješte později ozvalo v podobě Tear It Down, které s každým drtivým úderem otřásalo podlahou, jakoby se Hatebreed rozhodli Abataon srovnat se zemí. Bubeník Matt Byrne v tomto songu skvěle improvizoval a bicí od albové verze pozměnil a ozvláštnil virblovými vsuvkami. Zde se přebasovaný zvuk poněkud vyplatil, protože díky němu dostala skladba neskutečné grády. Očekával jsem, že na Tear It Down kapela napasuje následující Straight to Your Face, ale ta nakonec nezazněla. Místo toho jsme z alba slyšeli ještě velký hatebreedovský hit Live for This, které publikum přivítalo s velkými ovacemi. Stále ale kapela obcházela album Supremacy. Kdyby nic nezaznělo, byla by to velká škoda, protože toto album je velice povedené a skladby z něho jsou na koncerty jako dělané. Nastěstí si je toho vědoma i sama kapela, takže po krátkém proslovu o vzájemném respektu a dělání muziky od srdce začali drtit ústřední supremační skladbu Defeatist. Ta byla následována další koncertní tutovkou Destroy Everything, jejíž zničující efekt je patrný již z názvu skladby. Kapela se nevykašlala ani své coverové album For the Lions a thrasherům Slayer vzdala hold písní Ghosts of War. Na konci kapela zahrála znovu budoucí klipovku Everyone Bleeds Now, tentokrát hlavně pro účely natáčení a za velkých ovací se rozloučili.
Začala hrát hudba, tudíž jsem si myslel, že už nic nebude a odebíral jsem se ze sálu. Publikum s tím ale nesouhlasilo a začalo Hatebreed rázně vyvolávat. Panstvo své ovečky vyslyšelo a opět se objevili na pódiu. Jamey Jasta se ptal, co by publikum chtělo slyšet…Proven?...Straight to Your Face?...Never Let It Die?...Nakonec zvítězila poslední jmenovaná. Hatebreed jí zahráli na jedničku. Rozloučili se ve velkém stylu.
Celkově - první kapela rozehřála, Bleeding Through překvapili a Hatebreed rozsekali. Škoda jen toho zvuku, který nebyl stoprocentní. Každopádně ale hodnotím jejich vystoupení stejně jako vždycky – na výbornou!
Sud: Na Hatebreed se kvůli zvuku nechodí a citelné zlepšení jsme ten večer už stejně čekat asi nemohli, takže z ochozu jsme se přesunuli dolů na králův dvůr. Po perfektním intru naběhl král Jamey se svou družinou na stage a od úvodní pecky I Will Be Heard začala anihilace hlediště a demolice Abatonu, jehož industriální interiéry se pro akci tohoto typu navýsost hodily. Musím uznat, že i se svou nazi váhou jsem si v zástupu vysvalených pokérovaných hardcorářů připadal jako sušinka a obdivuju každýho pod osmdesát kilo, kdo se do kotle vrhnul. Druhá A Call for Blood a já už nemůžu dejchat. Beholder of Justice a ochutnávám první boty. Blok z nového alba s natáčením klipu pod režií Jameyho a s výbušným EVERYONE FUCKING BLEEDS NOW. Poprvé ztrácím botu. „Born to bleed, figting to succed, build to endure what this world throws at me!“ Klasická HC hymna a praskají mi první kosti. Mezi jednotlivým ztrátami vědomí si říkám, že publikum zná texty z nové desky výborně, na to, že je ještě poměrně nová a hraje se z ní poprvé. Kapela naprosto dominuje a kdyby Jamey přikázal, publikum by se plazilo po břiše přes

rozbité sklo s rozepnutým poklopcem. Hesla o respektu a přátelství neztrácí místo ani u kapely světového formátu a Jamey si podává s fans ruce po každém zrdcujícím válu, pokud ovšem není mezera mezi songy úplně vynechána. Potom ovšem prostor pro podobné radovánky nachází v silných hymnických refrénech, které jsou pro Hatebreed tak typické. „Defeatist, you and I will never be the same!“ (zvracím plíce). Destroy Everthing a přemejšlím o bezteniskové dietě. Slayerovská bomba Ghosts of War a letím z pódia pičou napřed. Znovu Everybody Bleeds Now a opět ztracím vědomí, abych se probudil na druhé straně circle pitu v bujném výstřihu jakési slečny. Vzchopím se ještě na vyřvaný přídavek v podobě Never Let It Die a pak můžu definitivně spokojen umřít.
Playlist byl dokonalej, došlo na všechny hitovky napříč tvorbou, nechyběla mi jediná. Výkon kapely famózní, lidi u vytržení, jen pravidla stage divingu jsou u velkých kapel trochu jiná, to je potřeba si uvědomit, jinak poletíte za asistence ochranky. Je perfektní, že Hatebreed táhnou, jen před příštím hácéčkem by měli Obscure uspořádat nějaký týdenní soustředění s fyzickou přípravou, protože necelejch 500 lidí vytvořilo v klubu absolutně masakrózní atmosféru, která k moshování strhla každýho, kdo nemá extrémně vyvinutej pud sebezáchovy.