Tak to vypadá, že se zase jednou vyplatilo nic neplánovat a v klidu si počkat, jak se situace vyvine a pak se teprve rozhodnout, zda-li bude záhodno na koncert vyrazit. Tentokrát byla předmětem nerozhodnosti pražská/klánovická zastávka jaderné-úderné šarády Hell On Earth, které dominovala jména Heaven Shall Burn a As I Lay Dying. Ač druzí jmenovaní původně v plánu nebyli (já vím, že to teď všichni víte, ale počkejte třeba rok, někdo třeba měsíc, jak se to z hlavy vykouří, že Bizzi :-)), nakonec byly síly zodiakální poraženy a Amíci si to k nám dovalili.

Nicméně pracovní nadšení, kterému již nějaký čas úspěšně podléhám, se opět ukázalo jako silný protivník, a tak chca nechca jsem musel zvolit potupné naskočení do rozjetého vlaku na Masarykově nádraží v hodině šesté (a něco) a na místo určení jsem vpadl o nějakých 20 minut později, kdy už na pódiu své prostocviky prováděla pětice Agents Of Man, zejména pak jejich míšeneckými rysy načichlý basák Mike Couls. Kabrňáci to hrnuli více od podlahy, snažili se pokud to jenom šlo neimplementovat do tvorby nějaké velké úlety směrem k jiným stylům (vlastně vůbec), pokud tedy nebudeme počítat zpěv, který dokázal být jak tvrdý a agresivní, tak velmi melodický s klenutými pasážemi.
Malá vsuvka. Omlouvám se, že nemohu posloužit prvními dvěma kapelami Neaera a Episode, snad nikoho nenaštvu, když napíšu, že dle nejmenovaného zdroje prý nejlepší kapelou večera byli tuzemští matadoři Episode. Konec malé vsuvky.
Další kvintet, tentokrát se nazývající End Of Days se představil sice s tradičnější formou HC, ale natolik zhusta do něj zamíchával výpady to thrashe a dalo by se s přimhouřením očka napsat, že se někdy hrublo až na smrtící kov (ale opravdu jen zcela sporadicky), že výsledný živý dojem byl daleko více nasáklý právě thrashovou přímočarostí než HC houpavými riffy. Tento dojem umocňoval i vokalista, který by se jistě neztratil ani v leckteré švédské kapele, či jak je teď v Americe velmi moderní, v nějaké, ála new gothenburg model bandičce. Pokud však srovnám ohlasy, jednoznačně u publika vyhráli předchozí jmenovaní (osobně to mám naopak).
Malá vsuvka k zamyšlení: všimli jste si, kolik HC kapel dodržuje pětičlennou sestavu? Konec malé vsuvky k zamyšlení.

Návrat do tradičnějších, nikoliv však poklidnějších, vod, přinesli Floriďané s rozkošným názvem Evergreen Terrace. Blonďatý, až nezdravě vychrtlý, frontman disponující zajímavým, téměř lindbergovským, vokálem se s chutí oddával pódiovému exhibicionismu, zatímco kytarové duo jej doplňovalo jednak v melodickém zpěvu a jednak se nebálo vypouštět pořádné nervní a rozházené pasáže. Vynikající záležitost, která se lahůdkově poslouchala, jelikož se podařilo úspěšně vyladit i zvuk. Tuším, že došlo i na nějaký ten stage diving, jelikož nálada v klubu se pomalu ale jistě dostávala do vyšších obrátek.
Vsuvka s hádankou? Kolik členů mají Evergreen Terrace? Konec hádanky.
Odvolaní a znovupotvrzení As I Lay Dying válcovali. Neuvěřitelná síla a agrese, ocelová pěst obalená hebkým sametem, invence podpořená mladou dravostí, melodie propletená s výbušností, nervnost epileptika uvězněného ve svěrací kazajce. Jednoduše řečeno - řízená exploze umně manévrovaná na jeden cíl, kterým je ubohý posluchač. Není skoro slov na vyjádření pekla, které se strhlo jak na klánovickém minipódiu, tak i pod ním. Přestože Black Pes nebyl ani zdaleka blízko své maximální kapacitě, As I Lay Dying si podmanili publikum od prvních úderů do nástrojů takovým způsobem, jako se tam zatím podařilo málokomu. Když už nic z celého večera, tak tohle opravdu stálo za podívanou. A melodické pasáže Clinta Norrise? Raději no comment, to chce prostě slyšet.
Odstavec výjimečně bez vsuvky a žádná další už nebude.
Posledními adepty večera byli Heaven Shall Burn. Dá se říci, že to byl podobně agresivní, chaoticky trhavý model jako praktikovali As I Lay Dying, ale ti

jsou přeci jen trochu dále, zejména co se týká rychlejších a agresivnějších pasáží. Heaven byli zpěvově více na vlně rozmanitosti a melodičnosti, což však neznamená, že by vykročili výrazně odlišným směrem od metal-corové nadupanosti a agrese. Vystoupe-ní to nebylo vůbec špatné, ale ve srovnání s papiňákem nesoucím logo As I Lay Dying u mne prohráli.
Tož tak a ne jinak, jak jsem napsal na začátku, stálo to za to. Ač jsem byl na koncertě podobného zaměření (a hlavně rozsahu) opět po velmi dlouhé době, nedá se říci, že by mne něco vyloženě nebavilo a stejný dojem si jistě musela odnést valná většina zúčastněných. Každý si tentokrát musel jednoznačně přijít na své.