Helmet byli na počátku devadesátých let bezesporu zásadní a novátorská kapela, která se (stejně jako třeba Prong, White Zombie, Pantera…) snažila hrát metal trochu jinak, než bylo do té doby běžné. V jejich případě šlo o zvláštní mix metalu a hardcoru, kterému dominovala jednoduchá, razantní rytmika a hlavně specifické sekané riffy hlavní persony Page Hamiltona, o němž se dá bez přehánění říct, že zásadním způsobem ovlivnil metalový vývoj v devadesátých letech.

Status „nové“ a inovativní formace si Helmet podrželi minimálně až do roku 1994, resp. třetího alba Betty, i když z mého pohledu bylo předrozpadové Aftertaste neméně výborné. Poté však, jak to tak bývá, nastoupili na scénu jiné koně, ovšem historický význam Helmet je (hlavně pro starší generaci) v metalu neoddiskutovatelný.

Celkem nepřekvapivě se tedy 11. 9. v LMB sešli spíše staré páky pamatující rané devadesátky, konkrétně kluby jako Staré Efko, UZI, Swap, Taz, apod., kde se podobné alternativní metaly a hardcory pouštěly. A jelikož Helmet v ČR nikdy nevystupovali (!), jak Page Hamilton sám potvrdil, není ani divu, že se publikum sešlo v tak hojném počtu.

Kapela v Praze startovala aktuální evropské turné pořádané k 20 letému výročí alba Betty a promo materiály avizovaly, že uvedené album zazní v celé své délce. To se vzápětí také stalo, na úvod tedy zazněla Wilma’s Rainbow, poté I Know následována Biscuits for Smut ad. ve stejném pořadí jako na albu. Hned v úvodu příjemně překvapil výborný zvuk a mě osobně také zpěv, kdy obojí znělo téměř identicky jako na albu, a až na drobné výpadky druhého mikrofonu (Hamilton střídal dva – zkreslený a normální) se z tohoto pohledu nedalo produkci nic vytknout.

Američané hráli se dvěma kytarami, přičemž ony zmiňované výrazné helmetovské riffy nehrál překvapivě samotný Page Hamilton, ale mladý novic Dan Beeman, který vystoupení, jak se říká, naplno odmakal. Jeho šéf, legenda, vzor mnoha kytaristů, se soustředil spíše na zpěv a sóla. I když, ehm, sóla. V jeho podání šlo spíše o experimentování s kytarovým zvukem. Ovšem nutno dodat, že to bylo výborné. Celá kapela šlapala jako dobře vyladěný stroj a díky výbornému bubeníkovi, který to poctivě řezal, seč mohl, a také pěkně nazvučené base zněl celek velmi šťavnatě, čitelně a (dle očekávání) také velmi energicky.

Hudba Helmet není složitá, naopak vyznívá velmi jednoduše ovšem banální ale není. Jsou tam tvrdé riffy a razantní bicí, ale přitom je tam i něco navíc a neustále je se čeho chytat. Úžasná kombinace, která se dá poslouchat hodiny, a kapela to v Lucerna Music Baru jen potvrdila. Helmet totiž ten večer naložili publiku neskutečnou porci více jak dvou hodin (!) hudby, přitom však po celou dobu nejenže udrželi naši pozornost, ale vyloženě bavili. Byla z nich cítit na jednu stranu profesionalita a snaha zahrát dobře, ale na druhou i živelnost a radost z hraní. Z počátku možná byla pozorovatelná mírná nervozita (přeci jen první koncert turné), ta však postupně opadávala a muzikanti byli více a více v ráži.

Po odehrání avizovaného alba Betty, což zabralo necelou hodinu, přišel na řadu průřez ostatní tvorbou. Zazněly třeba Exactly What You Wanted, Diet Aftertaste a Pure z alba Aftertaste, IronHead, In the Meantime a Unsung z alba Meantime, ale zaznělo i dost věcí z posledního (2010) Seeing Eye Dog, hlavně výborná So Long. Bylo jich mnoho a mnoho a snad bych i řekl, že možná zahráli úplně vše, protože takto dlouhý koncert pouze jedné kapely jsem asi nezažil.

Page Hamilton se v průběhu večera ukázal nejen jako sympatický frontman, ale i zkušený muzikant. Svoji kytarou skladby krásně doplňoval/vylepšoval přísnou a tvrdou rytmikou a bylo krásné pozorovat, jak přesně ví, kdy přitlačit na pilu, kdy uvolnit a jaký zvuk svého nástroje v jakém momentu nastavit. Vidět ho zkrátka takto zblízka byl pro jeho fanouška prostě splněný sen.

Publikum reagovalo nadšeně, bylo vidět, že lidé skladby znají, a to kapelu viditelně nakoplo. Na závěr došlo na velký aplaus a přídavek, při kterém zazněla mj. hitovka Just Another Victim z Judgement Night Soundrack a v tu chvíli už bylo jasné, že tento večer je opravdu výjimečný, a to pro obě strany podia. Následovala dlouhá, dlouhá děkovačka, po ní ještě dokonce druhý přídavek a nekončící nadšení. Díky D Smack U, že k nám tyto partičky z devadesátek vozí. Příště půjdu určitě znovu.