To, že se onoho posledního únorového večera letošního roku budou v Praze dít věci prapodivné, předznamenávalo už zjevování se prvních „upírů“ a podivínů vůbec po cestě k pražskému Rock Café (pro mě vlastně docela symbolicky zvolené místo, protože právě v něm se konaly první EBM / dark electro apod. akce, kterých jsem se před lety zúčastnil, šlo tenkrát o Immunology, myslím).
Už po příchodu do klubu a hlavně pak v průběhu večera seznávám, že se původní obavy organizátorů ze Sanctuary ohledně návštěvnosti rozhodně nenaplnily. Klub byl slušně (téměř?) zaplněn, naštěstí ještě tak nějak únosně, abychom si při skotačení nešlapali po hlavách a člověk si koncert mohl užít, trošku jen škoda těch nešťastných sloupů uvnitř sálu, bylo by tam bez nich lépe, ale s tím se nedá nic dělat, že.
Po zdravici se známými se dostáváme do sálu zhruba na poslední dvě skladby pána, který je prý Too Dead To Die, který byl k line-upu na poslední chvíli přidán a ehm… i to málo, co jsem stačil zaznamenat, naznačovalo, že nebylo o co stát. Hodně nevýrazně a hloupě působící electro-kdovíco-pokus, se stejně špatnou (hroznou) vokální stránkou - nejzajímavější byly asi ty baterky, co mu svítily na bundě.
To následující „tuzemák“ mulpHia na tom už byl o dost lépe. Jméno a něco málo z tvorby tohoto projektu jsem už dříve zaslechl, i tak se ale jednalo o (převážně) příjemné překvapení večera. Teda teď myslím tu instrumentální stránku jeho tvorby. Zvukově poměrně nápaditý a členitý mix temného electro / EBM / industrialu, někdy možná s prvky IDM a dubstepu (?), prošpikovaný různými ruchy a hluky, zaujala mě i slušně propracovaná rytmická složka jeho tvorby, mělo to fajn nápady a atmosféru. Vlastně muzika parádní, dokud… nezapojil vokál. Ten celý zážitek dost strhával, působil na mě amatérsky a jalově, k atmosféře instrumentální části se vůbec nehodil, stejně tak texty, které jsem zachytil, tristní. Vybavily se mi i úsměvné pokusy naivních vesnických hiphoperů. Škoda, protože instrumentálně určitě palec nahoru a rád se někdy v budoucnu podívám znova (nejraději bez/s jiným vokálem - něco s ním prostě udělat).
Další v řadě, němečtí Digital Factor (už ten název, to je jako bych rockovou kapelu pojmenoval třeba „Drsnej Riff“) mi už z ukázek přišli jako něco, co bych nejradši vynechal, ale i tak jsem se přišel na druhou půlku setu podívat. No, a bylo to možná ještě horší, než jsem čekal. Bez nápadu, bez náboje, unyle působící „tucárna“, + „sem tam, aby se neřeklo, hrábnu do kytary“. Všechny údery na jednotlivé elektro-perkuse zněly stejně (možná na vině i zvuk?) a nevýrazné „deklamace“ zpěváků. Jo vlastně taneční kreace jednoho z nich byly na tom setu celkem zábavné, teda spíš dost směšné, tak jsme se zasmáli a šli na „pivo“ (taky pamatujete doby, kdy býval Budvar docela pitelný, nebo se mi to jenom zdálo?).
Dlouho ale neotálíme, skupenství lidské hmoty a atmosféra v sále začíná houstnout, tak podnikáme útok na přednější pozice, abychom z těch „Mayů“ taky něco viděli. Podiu dominuje (sám) rohatý - pajdulák-maskot-stojan na mikrofon. Publikum evidentně řádně natěšené (přece jen, jsou tu poprvé), mohutně se huláká už před začátkem první skladby. HOCICO se prodírají davem a brzy odpalují svůj set s Intruder, pokračují s útočnou T.O.S. of Reality z poslední desky, vzápětí nás koušou s Bite Me! První skladby, jak to tak bývá, trpěly trochu nevyváženým zvukem, který se ale postupem doby stále zlepšoval. Celé vystoupení táhne zpěvák Erk - frontman jak se patří, který umí show rozjet, lidi strhnout, ve správný okamžik vyhecovat. Zároveň to s tím nijak nepřeháněl a působilo to stále nenásilně (a to jsem na to většinou už háklivý). Je vidět, že si to sám užívá, paří, lítá a skáče po podiu jako čertík z krabičky a svým vzteklým vokálem lil do muziky pořádnou dávku energie a nasranosti. Jo, to je možná u Hocico stěžejní, de facto je to s malými změnami pořád to samé dokola, oni to ale dokáží 
podat tak nějak přirozeně nasraně a energicky, vymyslet dobrou (byť často triviální) nosnou linku, pracovat s dynamikou skladby. Erkovo vystupování tvoří naprostý protipól jeho statickému kolegovi Racsovi androidního vzezření, který se soustředěně stará o instrumentální složku živé prezentace. Vystoupení (po počátečním výpadku) doplňovala vhodně zvolená videoprojekce, pamatuju si na (k tomuto účelu oblíbený) Begotten, pavouky a jinou havěť, oči, hrátky se symboly a obrazy, i různá psycho-abstrakta - i po této stránce prostě vydařené. Volnější kusy se střídají s těmi agresivnějšími nářezy, fanoušci neustávají v líté pařbě, zpětná vazba mezi podiem a parketem fungovala perfektně. Poměrně brzo zaznívá i letitá hitovka Untold Blasphemies, ze starších dali ještě Poltergeist a v přídavku na konec i Forgotten Tears. Z novějších věcí jsem poznal třeba Tiempos de Furia, When Words Fail, Hate Speaks a Polarity, prostě ty nejvýraznější věci zazněly (jen Toxic mi tam chyběla), zbytkem si nejsem jist, takže to přenechám povolanějším. Co dodat, po všech stránkách parádní koncert, Hocico dostáli své pověsti legend žánru se ctí.
Fotky © JiSe, Sanctuary.cz
Vložit komentář