Kdyby všichni návštěvníci koncertu Hugh Laurieho a jeho kapely Copper Bottom Band byli milovníky blues, žánr by u nás asi vzkvétal. Nicméně asi není třeba pochybovat o tom, že mnozí spíš využili možnosti osobně vidět doktora Gregoryho House, a kdo ví, zda si alespoň pustili jeho alba Let Them Talk nebo nové Didn’t It Rain.
Hugh Laurie je muž mnoha talentů. Z komika se vypracoval na seriálovou hvězdu nejvyšší kategorie, spisovatele a hudebníka. Je si však plně vědom toho, že hudba není jeho doménou. Celé vystoupení proto doprovázel skromnými prohlášeními o tom, že si velice váží možnosti hrát s tak kvalitní kapelou a pro tolik lidí. S bývalým zubařem v pilotní kabině letadla bychom se taky asi necítili nejlépe jen proto, že ho to baví, tak se do toho dal. Laurie může být hudebními odborníky nařčen z čehokoli, rozhodně však ne z 
hlouposti. Je si zjevně velice dobře vědom, že jeho osoba sice vyprodává koncertní sály, zdaleka však nedosazuje kvalit jeho kapely a zpěvaček. Chápe, že nemůže zvolit čistě intimní bluesový repertoár a udržet pozornost početného publika přes dvě hodiny. Proto začne houpavou klasikou Iko Iko, zařadí Elvise (Mystery Train) či Chucka Berryho (You Never Can Tell). Docela dost povídá, vtipkuje, doprovází songy grimasami a jeho taneční kreace dají občas vzpomenout spíše než na House na prince z třetí série Černé zmije.
Muzikantský prostor mezi starým nábytkem však chytře a (věřím, že zcela upřímně) přenechává své kapele a svým zpěvačkám. Ať již společně nebo sólo, vystoupení Gabi Moreno a Pepper Mashay dostávalo 
koncert vokálně a emocionálně tam, kam by ho sám Laurie nikdy nemohl dotlačit. Upřímně, kdyby zpíval dvě hodiny jen on, byla by to asi nuda. Zvlášť Gabi Moreno na mě udělala veliký dojem (hlavně při The Weed Smoker‘s Dream)! Při Lazy River utvořili vokální kvarteto i muzikanti, Laurie je doprovodil na kytaru a jeden z diváků jim dokonce přišel pod pódium hodit nějaké drobné. Laurie nechal svůj klavír vystoupit do popředí v podstatě jen při své milované Careless Love, kterou také odzpíval s takovými emocemi, které by možná člověk u herce čekal při více skladbách. Jinak hudební sóla patřila kapele.
Na Lauriem je však vidět jeho nadšení pro muziku, kterou hraje. Před mnoha songy mluví o jejich autorech, době jejich vzniku nebo o svém vztahu k nim. 
Musíte mu závidět, že dostal šanci dělat to, co ho tolik baví, že ho za to platí a ještě pro něj tančí vyprodaný sál, který si ho několikrát žádá zpět. To musí být pocit!
A právě nadšení a energie všech na pódiu bylo nakažlivé a udělalo z koncertu skvělý zážitek i pro někoho, kdo doufal v trochu více intimnějších, temnějších bluesových emocí. Bylo to o trochu větší show, ale ve finále to stálo za to.
Hrálo se:
Vložit komentář