Opět po roce přijel do Prahy kočovný soustruh zvaný HELL ON EARTH. Letos s dovětkem „there is no more room in hell“. O co jde? Walls Of Jericho ukážou na pět kapel prstem a vyjedou obdarovat lidičky veselou tancovačkou. Letos dokonce podpořit nový počin The American Dream, ale nepředbíhejme.
Dva, tři týdny zpátky avizovaný domácí host v podobě Action nás nutí přijít do klubu hodně brzo. Po nezbytné odbavovačce zamíříme k merchi, teda dalo se říct k marketu, každá ze zúčastněných kapel si toho přivezla víc než moc. Market ještě pak párkrát se Šéfem navštívíme, abychom nakonec po přesvědčivých výkonech kapel něco zakoupili.
Ten, kdo přišel těsně po šesté večerní, mohl zastihnout tak akorát loučící se domácí Action, kteří nastoupili hodně brzo, leč před již vcelku slušně zaplňujícím se publikem. Na to, že byli první, měli zdařilý sound, který jim dovolil za těch cca 20 minut odprezentovat svůj pohled metal-(mosh)-core, kterého se striktně drží již nějaký ten pátek. Na Action je vidět sehranost a na české poměry udržitelný, nekolísající, standardní výkon, jenž je dovedl až k nominaci 15 minut slávy „před Slayer“.
Nezahálí se a po rychlé přestavbě pódia nastupuje první vagónek z tour vláčku, a to Stick To Your Guns. O kapelu jsem před akcí vůbec nejevil zájem a následně ani nemá smysl ji vyhledat. Zřejmě nějaká labelová spřízněnost pozvala pro mě naprosto průměrný hc s pokusem o melodické vokály. Napůl zvuk a napůl vlastní nemohoucnost tu melodiku zvládnout celý výkon kapely jen snižoval a záměr se vytratil. Nezbývá než říci „škoda“ a po půlce setu si jít pro pivko.
Opět rychlá pauza, nástrojovka a bicí připravené a ejhle, po 15-20 min nikde nikdo, takže rychle sklidit a vyměnit. Animosity nebudou? Zatím jen pokrčená ramínka a na prkna si to štrádují The Red Chord. Ti byli lahodnou změnou oproti STYG, stále více populárnější deathcore je v našich končinách víc a víc vítán, proto byli TRCh hned od prvních tonů značně podporováni nejen vytříbenými tanci zúčastněných. I když upřednostňuji dvoukytarovou hru podobných spolků, nemohl jsem vynachválit one man guitar show kytaristy Mike McKenzieho, jehož prsty lítaly po pražci sem a tam a dokonale předváděly to, co známe z desek. Neposlední deviza je samozřejmě zpěv v podání Guye Kozowyka, opravdu rodilý Američan. Velká hora masa, které můžete mohutnost řevu závidět. Technická nálož s minimem proslovů neúnavně tlačila a ničila vše přítomné. Předešlí STYG padli do zapomnění.
Animosity se zřejmě jali prozkoumávat Prahu po vzoru MJC ve Vídni, proto ten prohoz s The Red Chord, nevadí, po nejrychlejší výměně večera vůbec, hoši, kteří zřejmě čerstvě mohou legálně popíjet ve Státech alkohol, rozjíždí peklíčko hodné názvu tour. Nejnatlačenější a nejtechničtější kapela večera, tempa, riffy, zvraty, jak to tihle zajíčci stíhají střídat-hrát naprosto nechápu. Koberec střídá break, neourotičnost střídá obyčejnou sypačku, to vše plné energie a nadhledu. Hraje se vesměs půl napůl z debutu a stále aktuálního Animal. Dokonalá práce převedená na živý projev si sebou bohužel vleče i jediný neduh desek, a to krátký čas, který, navíc ještě víc snížený o jejich dlouhý nástup, ukončuje nejlepší hrot večera.
Jak The Red Chord, tak Animosity odměníme nejen potleskem, ale i nákupem jejich merche. Chvilku zakysnem u šatny s Obscurou a přicházíme tím o půlku setu jediných evropských zástupců v tomto tour – Cataract.
Na letošním Fluffu se bohužel moc neukázali, nepřála jim přízeň totálně vylidněného publika. Možná proto se chtěli zavděčit právě v Abatonu a povedlo se. Cataract spolu s Born From Pain jsou označováni za evropské Hatebreed, s čímž se dá souhlasit. Podávaný metalcore v jejich podání, spíše víc ten metal, se mi bohužel slévá v jedno, a tak ta půlka setu bohatě stačila. K domácímu poslechu budu přesto volit právě zmiňované Hatebreed. Samozřejmě se můj názor neztotožňuje s většinou přítomných. Cataract byli třetí hlavní hvězdou večera a početné hlediště přítomných si je náležitě užívalo a podporovalo např. vyžadovanými circle pity.
I když by se dalo říct, že večer byl víceméně o hc, tak každá kapela večera na to šla tak trochu jinak. To byl případ i Evergreen Terrace, které sleduji z balkónu. Příjemný mix hc-metal-punku, jak je psáno na myspace, lahodil uším a byl vítaná změna. Na rozdíl od STYG kapele vycházely melodické pasáže, o které se staral hlavně kytarista Craig. O hlavní řev a growling se staral zpěvák Andrew, do kterého by jste to možná ani neřekli. Příjemný, osvěžují set, který dokázal, že i melodičtější hc/punk se dá zahrát se ctí a nadhledem. Chválím.
Bohužel stejný postoj ale nemohu mít ke zvuku na balkóně vpravo, proto si hlavní hvězdu Walls Of Jericho vychutnávám dole. Zlatý střed. Jak volba místa, tak i výstup kapely. Narovinu, 45 minut je málo, navíc, když z toho cca 10 minut prořvala neustálýma bojovnýma pokřikama mezi jednotlivými songy – chápej tím neustálé výzvy o „amazing big circle pit“ atd. Oproti tomu, když se hrálo, tak se hrálo kvalitně, nejlepší zvuk samozřejmě jistil léty prověřený výkon kapely. Zběsilá kočička Candace lítala po pódiu sem a tam, řvala, klela, soptila, prostě hnala celý kolotoč neustále dopředu. Nové věci dle očekávání zapadly do hraného setlistu a vyzněly dobře, leč užil jsem si více hitovky starší, až z dob desek A Day and Thousand Years a The Bound Feed the Gagged. Spokojenost po vyvolaném přídavku nakonec přece jen zavládla. Plni příjemných dojmů a merche se tak vydáváme na poslední metro, defakto to byla výhoda kratšího setu WOJ.
Nezbývá než poděkovat Obscuře a s Walls Of Jericho opět za rok nashledanou… jen kdyby to pivo v Abatonu bylo lepší :-)

GhAALL-ERKhA by mART_in