Říká se jim RAMMSTEIN s folkovými nástroji, i když jejich záběr je naprosto někde jinde. Řeč je samozřejmě o německé středověké bárce IN EXTREMO, která přijela potvrdit svou domnělou oblíbenost u fanoušků do klubu Roxy. Zcela osamoceně. Zažil jsem hodně koncertů, kdy si kapela troufla naplnit sál jen svépomocí, nicméně v případě domýšlivých Němců se kalkul tak trochu zasekl při základním výpočtu. IN EXTREMO jsou sice velmi vítanou osvěžující fontánou na velkých festivalech, doma v Německu dokáží bez problémů naplnit i větší kluby, ale tady v Čechách? Tady to stále drhne. 

Pořád jsem jaksi žil v domnění, že se nakonec objeví nějaký skrytý support. Radost by mi třeba udělali krajané TANZWUT, kterým po dlouhé době vyšlo nové album a stylově jsou obdobní, ale za zvuku intra je jasné, že se dočkáme koncertu jen za přítomnosti hlavní akvizice. 

V tom by nebyl až tak velký problém, ale když teď opět narazím na pořadatelskou formulku o podobnosti právě s RAMMSTEIN, tak to, co v pražském Roxy chybělo, byla právě ona pověstná show, kterou IN EXTREMO (ne)zachraňují kolísající hudební náplní svých studiových alb. Do chatrného interiéru se zkrátka ohně nehodí a většinou ani neprojdou, a tak se pánové museli spolehnout jen sami na sebe a slušný světelný park. 

K mé nelibosti (jelikož sám jsem o ně ztratil zájem u Mein Rasend Herz, které se ještě celkem dalo poslouchat) se propagovalo hlavně poslední album Sterneneisen. Ale abych jen nehanil, dvě skladby z novinky zní celkem slibně. Kromě titulního songu pak situaci lehce zachraňuje ještě úvodní otvírák v podobě Zigeunerskat. Většinu předcházejících alb až na pár výjimek IN EXTREMO téměř ignorují, aby se po prezentaci nových fláků mohli věnovat starší tvorbě, která prostě na lidi pořád působí nejlépe. Malý dav je pak jako u vytržení a staré hity působí jako živá voda. Prezentace vystupujících muzikantů mi ale pořád přišla, jakoby se nemohli odpoutat, a tak se dočkáme jen dudáckého pochodu, ukázky ze sbírky starých, středověkých nástrojů a pár naučených hlášek v angličtině, což z úst tak dřevního Němce, jakým je pan zpěvák, zní i po letech pořád komicky. Když už jsem to nakousl a několikrát naznačil, nabízí se mi s industriálním, slavnějším bratrem i další společný prvek. A tím je právě zpěv. Obě kapely dle mého trpí na vokální přednes, ale zatímco Till Lindemann je tak nějak donucen s ním aspoň něco dělat a naživo mu to věřím, zde je vše stejně umrlčí jako v případě většiny jejich desek. Na nich se nicméně občas dostane na světlé chvilky, ale při živém setu je to ještě více umocněno nedostatečnou prací s dechem - místy to bylo opravdu zřetelné a až s lehkými obavami, zda se vokalista nesloží. To se dle mého stupňovalo čím dál více, kdy mi to v případě prvního přídavku v podobě hymny Küss Mich dojem u tak dobrého songu až zkazilo. 

Ač poslouchám IN EXTREMO dlouho a nemůžu zapřít jejich vliv na formování mého hudebního vkusu v začátcích experimentování s tvrdší-folkovou hudbou, zážitek z poprvé viděného živého vystoupení mohu zcela jistě označit za zklamání s příchutí znechucení. A přitom, když se zamyslím, stačilo tak málo. Není se tedy nakonec ani čemu divit, že za takové vstupné dorazilo tak málo lidí.