16.9.2013
Už dlouhou dobu vídám na last.fm tag „incubate“, případně „incubatexy“, kde se „xy“ je jedním z roků tohoto tisíciletí. Zpravidla se vyskytuje napříč žánry u prakticky neznámých interpretů tvořících vysoce kvalitní hudbu. Tak vznikla má představa o Incubate jako o vizionářském a objevitelském festivalu zaměřeném na malé kapely, ale vzhledem k vzdálenosti a ceně jsem o účasti ani neuvažoval. Ovšem někdy v létě jsem si hledal, kde hrají Supersilent, narazil jsem na letošní line-up Incubate a začal slinit.
Ironické je, že jsem Supersilent neviděl, hráli v úterý. V pondělí Jesu, ve čtvrtek Jozef Van Wissem, ale v čas jeho setu jsme teprve někde u Drážďan. Už někdy od Ústí (překvapilo mě, jak hezké má okolí) se jede velice příjemně, v Německu vlastně ani nesjedeme z dálnice, spíme na bídném odpočívadle a ráno pokračujeme nejdřív směrem Amsterdam. Východ Holandska je neuvěřitelně malebný, všechny obligátní statky, krávy, pole a louky jsou tu, právě tak neuvěřitelné je, že to nepůsobí až příliš úpravně. U Amsterdamu přichází zjištění, že cestu víme jen dost přibližně, ovšem díky rozumnému značení a celkově pohodové situaci na silnicích to není takový problém.
Amsterdam je fajn, všude lidi na kolech, kanály, historické domy ze zlatého věku holandské moci (17. století); město pořád vypadá koloniálně, třeba díky divokému mixu rostlin na zahrádkách, ale i díky jakési jen cítěné pohodě, suverénnosti, která vyzařuje z nikterak bombastických uliček. Míříme na Museumplein do Van Goghova muzea, které je celkem super, až na množství (fotících) turistů. Jakoby na netu nebylo dost materiálu – fotit originál ve chvíli, kdy si jej člověk může konečně vychutnat v opravdové velikosti a plasticitě (což u Van Gogha není nedůležité), je zvrácené. Bohužel máme málo času, což, jak jinak, odnesou pozdní (a nejlepší) obrazy, které jsou až v závěru prohlídky. Ty noční oblohy, slunce, stromy jsou totální magie a hypnóza; pokud se tam ještě někdy dostanu, asi si vyberu pár obrazů a po vzoru Limits of Control na ně prostě budu deset minut zírat. Mimochodem, v téhle sbírce jsou snad všechny z těch nejznámějších obrazů, geniální i průměrnější, ale najde se tu i pár skvělých překvapení.
Pětiproudovou dálnicí míříme na Tilburg. Tam samozřejmě začínají problémy, protože nevíme přesně, kam máme jet, a následně nevíme, kam máme jít. Díky bloudění nicméně narážíme na pár architektonických zajímavostí a velice pohodových domorodců. Takže jsme nenašli kemp; infocentrum, kde bychom si měli vyzvednout pásky, hledáme hodinu. Incubate má totiž poměrně intenzivní, ale jen minimálně cílenou reklamu, takže občas prostě zahlédneme v okně hračkářství plakát, který je úplně bez spojitosti s organizací, neřkuli umístěním venues.
V infocentru zjišťujeme, že jsme měli celou dobu mapu (i s vyznačenými cestami) na e-ticketech. Je po šesté, jdeme na jídlo a KHOLD. Jíme u Turků, kteří jsou velice friendly a na prosbu o tap water odesílají do kuchyně, kde nikdo není – prostě si tam někde najdete skleničku a napijete se. Khold jsou v prostoru 013, kde se odehrává i Roadburn, dokonce na hlavní stage. Nikdy jsem netoužil tyhle Nory zkoumat nějak blíž, nicméně první skladba je dost slušná, řezavý, „chladný“ zvuk kytar (připomene Satyricon přibližně na Volcano), lehké rokenrolovo a vizuální bonus – zpěvákův typický warpaint v určitém osvětlení dělá krásný efekt, kdy bíle namalovaná horní půlka lebky zničehonic vystupuje z temnoty. Další skladby však sklouznou do thrashe, nuda, odchod.
VERBUM VERUS vůbec neznám, má jít o nějaký špinavý BM. Čtveřice na pódiu opravdu vypadá na praktikování programu „Total Hatred of Mankind“; zpěvák na úvod plive umělou krev do lidí a rozjíždí se peklo, v jehož průběhu se vytrácí jakákoli identita kapely a zůstává anonymní apokalypsa. V prvním songu ještě melodii drží basa, která je posléze ztlumena ve prospěch nemelodických bzučících kytar. Kapela vypadá, že jede úplně na doraz, co nejrychleji, co nejtvrději, což přebíjí lehkou pubertálnost toho všeho; velice zlá čtvrthodinka.
V ukrytém prostoru Stage01 nad Kleine Saalem má hrát „akademický BM“ jménem TERZIJ DE HORDE. Nezklamou, jde o jakýsi emo-black ve stylu Deafheaven. Náladové vybrnkávání či hrátky bicích v pomalejších chvílích nejsou vůbec špatné, akademici si rovněž dali práci se zvukem svých nástrojů, ale blackové pasáže jsou silně předvídatelné. Nakonec odcházím rychleji než z předchozí kapely, která pořád hraje a teď z balkónu zní velice atmosféricky, přestože to kompozičně pořád není žádný zázrak.
Přecházím na Staer a cestou se stavuji na Heirs. Pro vysvětlení: Incubate probíhá v centru dvousettisícového Tilburgu na asi dvaceti různých místech. Z toho je relevantní především 013 na SV myšleného obdélníku a Theaters Tilburg na JZ, asi patnáct minut od Třináctky. Dále je tu řada malých (pro pár desítek lidí) klubů rozprostřených mezi nimi. HEIRS si pamatuji jako dobrý post-metal, který naživo nebavil, ani nevím, proč tam vlastně jdu. Na pódiu jsou překvapivě jen dva lidé, kytarista a basák, kteří tvoří neidentifikovatelné zvuky, jakousi hipster „avantgardu“ synth rytmů a decentního hluku, ovšem pořád ještě neodcházím, načež to začne dávat smysl. Basa hraje (jednoduchou repetitivní) melodickou linku, kytara hučí, hlučí a vazbí, rytmus udávají upozaděné beaty. Celé to zní, jakoby někdo obrátil post-rock naruby a smíchal ho s noisem a synthpopem. Basa přece nemůže dělat srdcervoucí post-rockové vybrnkávání. Proč se masivní abstraktní hluk mísí se zvukově obyčejnou hipsterskou elektronikou? Velice podivně nazvučená basa opravdu ničí to ohrané post-rockové brnkání, kytara opravdu ignoruje post-metalové riffy. Ve výsledku jde o hypnotickou, nenápadně gradující masu, na níž je nejlepší, že vůbec netlačí na pilu, není to nijak hlasité, nijak masivní, dokonce i závěrečný výbuch trvá jen pár vteřin. Vůbec nechápu, co se to v nich vzalo, ale snad je v plánu nějaká deska, Heirs v této poloze jsou vynikající a originální.
STAER jsou jednou z norských fúzí jazzu a noise rocku, ovšem kvalit řekněme Ultralyd nedosahují. Tady hrají v Little Devil, což je, překvapivě, malý metalový klub poměrně daleko od centra dění. Přicházím v půlce velice kvalitního nářezu, kde se kytara a bicí omotávají okolo mocné basové linky. Další skladby ve většině jedou podle podobného principu, basa nebo bicí drží rovnou linku, zbytek generuje zběsilý hluk, zejména kytara dělá výborné hlukové plachty. Respekt k bubeníkovi, když si na kopák jede rovnou rychtu a rukama láme rytmy do řádných zvěrstev. Přepálený zvuk a titěrnost klubu bohužel dělají z koncertu o poznání větší noise, než by se slušelo, zvuk kytary celkem ztratil svou poměrně distinktivní barvu a slévá se v jedno se zbytkem. Přesto palec nahoru, poctivý masakr.
V mezičase se jdu mrknout na DATE PALMS, takový lehounce najazzlý, převážně akustický chillout. Lehce to houpe, je to klidné, pěkné, zároveň ale i poměrně vkusné – možná, že takhle by měla vypadat hudbu pro děti místo současně praktikovaných zvěrstev, říkám si při odchodu.
Vedle začínají hrát STARE CASE, vedlejší projekt hypeovaných a nenáviděných Wolf Eyes. Respektive jeden z projektů, je jich spousta a dramaturgové Incubate se letos rozhodli dělat věci pořádně, takže spolu s hlavní kapelou pozvali hned čtyři bokovky. Stare Case představují pohled Wolf Eyes na blues. Celé je to samozřejmě bizarní až hrůza, trojice na pódiu sice vypadá jako zkrachovalí bluesmani od Mississippi, ale už od začátku je kytara temně neurčitá, zpěv obskurní a basa podivná; a cože tam dělá ten třetí člověk s krabicí připomínající autobaterii? Především dělá, právě tak jako basák a kytarista, noise, což se ukazuje ve druhé části setu, kdy blues s magickou divností Scotta Walkera pozvolna přibírá hluk.
V těchto chvílích to začíná být komplikované. Na Incubate je nějakých 250 kapel, čili jich večer musí hrát třeba pět najednou, a protože dramaturgové festivalu mají celkem dobrý vkus, je občas problematické to zvládat.
Na MAYHEM jsem původně, nalákán řečmi o tom, že zlepšili zvuk a snad i svůj celkový přístup ke koncertům, chtěl vyrazit dřív, kvůli skvělým Stare Case zvládám až poslední čtvrthodinku. Velký sál 013 je vyzdobený poměrně ošklivými „zlými“ kulisami, Attila již tradičně slouží černou mši, vedle něj se klátí Necrobutcher, ze stran blýskají lebkami kytaristé a na Hellhammera opět skoro není vidět. Klasika, překvapivější je, že Illuminate Elliminate tentokrát nezní jen jako bicí doprovázené turbínou. Dobré, ale na to, jak moc mám rád Ordo, je to trochu málo. Následující Symbols of Bloodswords už ovšem využívá čitelného a masivního zvuku naplno; Hellhammerovy bicí mají intenzitu náletu na Tokio, Attila supluje Maniaca velice slušně a kytary dotváří atmosféru majestátní destrukce. Na závěr perfektně provedený Freezing Moon a prchám na Cut Hands, kteří jsou naneštěstí přesunuti na půlnoc neznámo kam. V klidu pochodujeme na Vatican Shadow.
Fakt, že Dominick Fernow bude vystupovat hned dvakrát, byl samozřejmě jedním z hlavních lákadel festivalu. VATICAN SHADOW hraje stranou od ostatních klubů v jakési přebudované továrně s jemu sedící atmosférou hodně dekadentní párty. Bezprostředně po našem příchodu se spouští rychta jak hovado, rovné techno s beaty odsekávanými břitvou, diktát svou totalitární přísností až industriální. Přítomné hipsterky začínají pařit, ti obeznámenější taktéž, Fernow za kufříkem a hromadou drátů a efektů přidává vrstvy a fanaticky mává pěstí do rytmu. Pod čistými beaty čím dál víc vystupují podkladové plochy – religiózní chorály i vyloženě džihádistické hymny, které chvílemi přebírají hlavní roli, aby opět zmizely a jejich místo zaujal hluk. Asi po půlhodině zjišťuji, že Vatican Shadow má vyhrazeno 75 minut a jdu si sednout, ten tlak nemůže vydržet takhle dlouho. Škoda, že to bylo pojato spíš jako standardní DJ set než jako likvidující noisová performance na půl hodiny. Takhle jsou dojmy poněkud roztříštěné, ovšem můžu zodpovědně prohlásit, že první půlka byla dobrá likvidace a že i při unaveném posedávání u baru jsem chtě nechtě vyklepával nohou rytmus.
Tady pro mě končí první den Incubate, překvapivě o půlnoci. Od včerejšího odpoledne jsem řídil, běhal po Amsterdamu, hledal cestu do kempu, do infocentra a do venues a poslouchal spoustu hudby. Nechávám si utéct Wolf Eyes (údajně byli geniální), Vessel a, jak se dozvídám následující den, také Cut Hands. Cesta k autu nám trvá asi hodinu, protože si úžasným způsobem zacházíme. Hledání kempu necháváme na ráno a usínáme – na hodinu, než přijde třetí člen výpravy, který si bere stan a jde spát kamsi do lesů a luk Tilburgu.
17.9.2013
Po časném, ale celkem svěžím probuzení definitivně určuji naši polohu v Tilburgu. Stojíme v klidné vedlejší uličce a naproti nám je park. V parku je plot, za nímž se nachází kemp. Mezi kempem a autem je stan, kde spí třetí člen expedice. Po kompletním probuzení se přesouváme za plot, kam nás pouští sympatická dredařka se psem (chrto-vořech) nalezeným ve Španělsku na ulici. Je tu všemožný luxus, stín pod stromy, nezdupaná tráva, sprchy s teplou vodou a velice málo lidí, z nichž všichni působí přátelsky. Pobyt zde zahajujeme několikahodinovým mocným zevlením. První kapely nám dnes hrají až kolem čtvrté, není kam spěchat, radši občerstvím mysl i tělo. V tom pomáhá zejména kafe bratru za éčko, samozřejmě neuvěřitelně hnusné.
Díky velice klidnému odchodu a cestě nám utíká Urpf Lanze, ale nevadí, nedávno jsem ho viděl v Praze. Daleko důležitější je, že stíháme GRUMBLING FUR. Původně šlo o bizarní nápad Daniela O'Sullivana, který po pár letech odkládání realizoval za angažování velice zajímavé sestavy jako dodatečně upravovanou improvizaci. Velice rychle se však Grumbling Fur mění na společný projekt O'Sullivana a talentovaného, ehm, písničkáře Alexandera Tuckera a posléze i na živou kapelu. Momentálně sedí dvojice v příjemném Paradoxu a v klidu zvučí. Mají zpoždění, přesto přidávají pár lehkých vtipů - perfektní britský přízvuk. Samotný set začíná rytmickou synth pasáží, z níž se postupně noří sborový hymnus - Protogenesis, taková new age diskotéka, následují Dancing Light a famózní The Ballad of Roy Batty, kde onen monolog z Blade Runnera dostává formu anglického folkového popěvku se vší jeho rozverností (mimochodem, tuhle pasáž využil i Zomby, ale jeho podání je náladově mnohem konzervativnější). Paradoxně právě tady je vliv Vangelise/new age upozaděn. Tyhle songy jsou z letošní Glynnaestry, mixu synthpopu, space rocku, new age a folku, kde jsou ovšem tyto často pokleslé žánry transformovány O'Sullivanovou inspirací spolu s nadhledem a skladatelskými schopnostmi obou pánů. Naživo také vynikne, že oba ovládají řadu nástrojů - kromě laptopu/elektroniky/synťáků zní housle, cello, kytara a dva jisté, melodické hlasy. Po silném písničkovém bloku přichází intermezzo polní nahrávky, údajně jde o místního folkaře jménem Mr. Witty. Je to krátké, divné a celkem o ničem, ovšem nechápání publika se Grumbling Fur zasmějí a jedou dál s jinou podobně divnou ambientností. Na závěr dají opět písničku, tentokrát jakousi nevydanou. Také díky charizmatu obou vystupujících šlo o velice příjemné, pozitivní vystoupení, jedno z nejlepších na Incubate. I watched C-beams glitter in the dark near Tannhauser Gate…
V Theaters Tilburg hraje Biosphere, ale současně probíhá set HEAD OF WANASTIQUET. Volba je jasná, jde se do kostela na psychedelický folk. Po příchodu se ukazuje, že to je trochu jinak, protestantský chrám v sobě moc sakrální nálady nemá, což však supluje vystupující, Paul LaBrecque, jinak z mnohem známějších Sunburned Hand of the Man, který protentokrát vyměnil banjo za kytaru. Na tu hraje jednoduché melodie, které smyčkuje na sebe a postupně zvyšuje intenzitu, přičemž ke konci hlasitost roste až ke katarzi vysokofrekvenčním hlukem. Tenhle postup jako celek není nikterak výjimečný, ovšem je provedený neprvoplánově a skvěle, člověk se bez jakýchkoli námitek nechá unášet vlnami krásného a decentního kytarového ambientu, směrovat brnkáním na povrchu a přemýšlí, kdy naposled zažil tenhle kostel něco tak silně duchovního.
Není nám dáno vychutnat si dozvuky hudební svatosti, po úhlopříčce pomyslného obdélníku spěcháme do 013 na smrtící dvojblok PETE SWANSON/Prurient. Swanson dlouho fungoval v Yellow Swans, ovšem ti se rozpadli, což bylo přijato, řekněme, hlasitě, a v posledních letech vydává sólovky a objíždí snad všechny zajímavější festivaly v Evropě. Zatímco Yellow Swans byli v rámci drone/noisu dost umírnění, jejich osamostatněná polovička směřuje velice přímočaře k destrukci. To, co rozjíždí v Kleine Saalu, se nedá popsat jinak než jako noise techno. V základu je tedy neúprosný rovný tep a mohutnějící hluková koule, ale nedá se mluvit o nějakém primitivismu či čistém minimalismu, Swanson tvoří dost zajímavých vedlejších linek i na klidný, soustředěný poslech. Tenhle přístup je však davu obklopujícímu hudebníka (není na pódiu, ale odvážně pod ním) úplně cizí, ty vedlejší linky jen zvyšují efektivitu tohohle totálního výmazu.
Přesto nečekám do úplného konce. PRURIENT, momentálně snad nejznámější hlukař, má totiž hrát v sále o patro výš, na který je už padesát lidí moc, a já chci být v první řadě. Swanson dole končí, přicházejí lidé, mačkají se dovnitř, pak vychází malý pořízek Fernow, otáčí se zády k lidem a začíná víceméně dark ambientem, temné basové pulsování a synťáky nahoře. Negativní hudbě odpovídá projekce, koláž ztrát, ničení, ale také vznešena a majestátnosti (viz anglické "the sublime" a s ním spojená estetika). Klid, byť mrtvolný, postupně ruší hluk a Fernowův řev. Když dělá Dominick Fernow noise, dělá ho celou svou osobou, dovádí do extrému svá fanatická gesta, maniakální řev, hoblování mikrofonu o jakýkoli povrch, násilí na vlastních generátorech hluku. Zvolnění v podobě vaticanshadowovského hymnu následuje ještě intenzivnější noise, Fernow už se po pódiu potácí, bere druhý mikrofon a plive do něj hlasivky. Prurient nijak nehrozí lidem, nesnaží se v nich vyvolat děs ze sebe, jen se plně soustředí na co největší zběsilost, čímž naprosto fascinuje dav. Ve chvílích největšího hluku Fernow zničehonic sáhne do svého kufříku a pustí zprasený black metal smísený s hlukem v tak výbušném poměru, že se do tří vteřin rozjíždí kotel, který čistí místo před stage. Následujícím minutám vládne apokalyptická pařba předních řad, kde hluk vymazal veškerý rozum a jakékoli myšlenky. Tak náhle jako začal, black metal končí a Prurient odchází. Respektive: vleče se a při cestě do backstage se musí regulérně opírat o stěnu. S pocitem naprosté extáze se plazím opačným směrem, ale ještě u dveří mě zastaví první tóny úžasné You Show Great Spirit z letošní Through the Window. Zpět do první řady, synthy úvod přechází do nekompromisní rychty, která jednoduše mává s lidmi a ze mě dělá neartikulovaně řvoucí zvíře. Konec a východ na ulici znamenají přechod do úplně jiného světa a vnímání. Koncert roku?
Přecházíme, stále ještě někde mimo po Prurientovi, opět do opačného rohu obdélníku. Theaters Tilburg je další z mnoha architektonických a interiérových pecek tohoto města, velkoryse řešená moderní stavba s patřičně prostorným hlavním sálem. TIMa HECKERa jsem považoval za jednu z jistot Incubate; ačkoli jeho předchozí desky zas tak velké nejsou, poslední Ravedeath 1972 přijde skvělá i mně. Naživo bohužel Hecker až moc spoléhá na mohutnost svých mas a opomíná vedlejší detaily, které by z nátlaku udělaly hudbu. Není to vyloženě špatné, ale rychle mizíme kvůli Orthodox.
Tito španělští doomaři poskytli další dobrý důvod k návštěvě festivalu. Od svého vzniku směřovali ORTHODOX od původního doomu stále víc k jakémusi religióznímu najazzlému folku se sloušnou dávkou drone, až se to, pro mě nepochopitelně, zvrtlo na Baal zpět na víceméně tradiční doom. Naživo se samozřejmě naplňuje nejhorší možný scénář a Španěláci hrají právě ty obyčejné doomovky. Ovšem ta kapela pořád umí skládat, zvuk je masivní a čitelný a s tou obyčejností to taky není tak hrozné, jakmile ji začneme posuzovat nikoli v kontextu tvorby kapely, ale v porovnání s žánrovou produkcí. Orthodox nemají ani patos typického devadesátkového doomu, ani lehkou vlezlost stoneru, není to ani čiré uctívání Sabbathů; snad je relevantní přirovnání k Burning Witch. Jejich doom totiž řeže a drtí, je surový, někdy primitivní, někdy si vzpomene na jazzové zlomy předchozích alb, není unavený a zpravidla ani únavný. Vzhledem k čiré intenzitě setu si nakonec ani nestěžuji.
Naslepo vybraní „western rockoví“ LOLA COLT ničím nepřekvapí, (přiznaná) inspirace Morriconem prostupuje vše kromě instrumentálního obsazení, oni totiž zřejmě poslouchali také Earth. Vzhledem k naprosté předvídatelnosti mizíme.
JON PORRAS je známý především jako polovina Barn Owl. Tady vystupuje se svým sólovým ambientem. Připomene jak Thomase Könera, byť je daleko povrchnější a méně čistý zvukově, tak současné energičtější, zvukově bohaté variace na ambient v podání Tima Heckera nebo Bena Frosta, zejména díky rytmickým zhuštěním zvuku hraničícím s beaty. Porras používá klasické krabičky a klávesy, jejichž zvuk je naštěstí prohnaný tolika efekty, že nepůsobí lacině synteticky. Vyznění je snové, měkké, jako sen o Könerových ledových krajinách, kam nepronikl jejich chlad, jakoby je autor znal jen jako krásné obrázky bez jakýchkoli těžkostí. Odcházíme v pravou chvíli, začíná hrát cosi podezřele newageového.
A PLACE TO BURY STRANGERS je jeden z velkých post-punkových hype posledních let. Na koncert lákají zvěsti o mocné (shoegazové) kytarové hradbě i vyhlídka na tancovačku snad podobnou Soft Moon. Přicházíme však pozdě, takže stojím ve dveřích, odkud mě prostě jejich hudba nedokáže zaujmout na víc než pět minut, jakoby se všechny riffy trapně opakovaly, rytmika nijak nestrhávala, hluk byl spíš otravný. Je dost možné, že být blíž centru dění, hodnotil bych jinak, ale stejně: The Soft Moon na OFFu mě sejmuli na větší dálku – a také jsem stál na kraji prostoru (stanu).
Pozdní večer a časné ráno jsou věnovány housu, takže pro nás dnešek končí koncertem druhého člena Barn Owl, EVANa CAMINITIho. Nejdřív si asi deset minut šteluje své dvě krabice s dráty, čímž upomene na stavebnici Malý elektrikář (možná neexistuje, ale srozumitelné to snad je), neustálé přepínání drátků působí komicky. Z koncertu rychle odcházím zklamaný, Caminiti navazuje tam, kde jsme z Porrase odešli, a dále upadá, jeho syntetický ambient s neobratnými a zbytečnými beaty poslouchat opravdu nemusím. Cestou ještě vzdáváme shoegazové Beliefs, protože na ně čeká asi stovka hipsterů.
18.9.2013
Poslední den Incubate začíná časně, už v jednu totiž začínají hrát MAAN, belgické duo, jemuž letos na Kraaku (tedy labelu kolem psychedelických Sylvester Anfang) vyšel debut Manifold, podivná záležitost přesahující z cold wave do jakési experimentální psychedelie. Hrají v Sounds, sympatickém hudebním obchodě, kde se, říkám si, budou pod všemi těmi Hendrixy a Cobainy vyjímat dost zvláštně. Dvojice kluků sotva starších než já přichází jednoduše dveřmi, jeden si bere kytaru, druhý pověsí na krk jakési staromódní modulátory zvuku, stoupnou si k mikrofonům a začnou. Ovšem místo písničkové tvorby tvoří jakýsi analogový drone či strukturovaný měkký noise, záhadné zvuky s velice jednoduchou skladbou a krásně čistou barvou. Polovina vzniká vazbením kytary, vibracemi šroubováku o struny, trubkou, druhá snad jen úpravami hlasu. Krátký set graduje v pasáži, kde kytarista odkládá nástroj a jen krátce křičí do rytmického hluku. Konec je náhlý a efektní, dvojice položí nástroje a uteče do dodávky. Slušný underground, hodně podivné, zábavné a kvalitní vystoupení.
Následující UNHAPPY BIRTHDAY hrají coldwave i v praxi, ovšem ohavně generický, všemu dominuje sladkobolný zpěv, takže utíkáme.
Vzniklý volný čas využíváme k další obdivné procházce tilburgskými ulicemi, přičemž se pomalu přibližujeme k náměstí, kde má hrát MAN FOREVER. Šestice bubeníků - pět malých sestav a jeden osamocený rytmičák na dirigentském místě - tvoří kvalitní řeku zvuku s věčnými přelivy, zpomaleními, změnami, na delší poslech sice chybí nějaká vyšší koncepce, ale jako pozoruhodnost uprostřed trhu víc než fajn.
Synthpop TERROR BIRD se drží těsně nad hranicí kýče, respektive synťáky jsou sympaticky temné, melancholické, místy i úderné, poměrně minimalistické pojetí jí také přidává body, zpěv je podbízivější, ale to je můj problém s žánrem. Příjemných patnáct minut, po nichž set klouže za hranici kýče do jakéhosi diska.
Následuje řada krátkých zklamání. PETRELS hrají ohavně kýčovitý ambient, jakési mořské synths. DOOM dávají zpočátku naději, že by mě mohl crust bavit, abych po čtvrté písničce s minimální variací zmizel. RESIDUAL ECHOES jsou průměrný psych rock. GGU:LL hrají slušný post-metal zabíhající do drone/noise, mohutný zvuk celkem kompenzuje slabší nápady. ED SCHRADER'S MUSIC BEAT ničí odporný uvřískaný zpěv, jinak by to mohl být slušný strohý punk.
Laťku opět zvedá až CRAZY JIM, sóloprojekt člena Wolf Eyes, tentokrát folkový, hraný na elektrickou kytaru, zasmyčkovaný, ale v podstatě jednoduchý až naivní. Oproti Head of Wanastiquest je Crazy Jim silně poplatný klasickému americkému folku, obyčejnější, ale vcelku podobný. Z čistého, krásného začátku set nevyhnutelně směřuje k hlukovým výjezdům, nadšeně přijatých vedoucí persónou domovské kapely Nate Youngem, které svými výškami protáhnou uši přesně podle očekávání pojících se se jménem Wolf Eyes.
Hned vedle v synagoze, před níž jezdí na koloběžce třetí člověk z Wolf Eyes, hraje NICK MILLEVOI, kytarista popsaný programem jako ambient/noise. Naživo je velice těžké vylovit známky ambientu, jde o takový průnik mohutnosti hradeb Skullflower a sól kombinujících zběsilost Keiji Haina a epiku Micka Barra (známý hlavně z Krallice). Ingredience dobré, výsledný efekt jen slušný, protože chybí pocit cíle, smyslu, nějakého vyhranění, ať už směrem k abstrakci nebo skladbě.
Působení Wolf Eyes uzavírá sólově Nate Young pod jménem REGRESSION. Opět jde o hodně obskurní záležitost, spíš šumovou než hlukovou, decentní až na hranici ambientu. Jako všechny věci pod touto hlavičkou působí i Regression povalečsky, outsidersky, až neumětelsky, ovšem díky očividné lásce k hluku a podivným až jedinečným barvám šumů ho člověk musí mít rád. Regression znamená zamyšlené malování šedou, ovšem štětec drží pestrobarevná postavička.
Dlouhý noisový blok přerušuje až výlet na BALMORHEA, jejíž název se údajně nerýmuje s diarrhoeou. Popravdě si nikdo z nás není jistý, že to k něčemu bude, ale já připouštím možnost, že jsem je slyšel a že to byl slušný post-rock velice silně ovlivněný klasikou. V divadle se bohužel ukáže, že je to jen přehlídka neškodnosti, velice lidská a příjemná instrumentální záležitost, sluníčka z Colours by z ní určitě byla nadšená, ale neurazila by ani na českém folkovém festiválku, zkrátka dokonale nijaké. Vlastně to není přímo špatné, kupříkladu to absentuje vlezlost a sladkost. Po pěti minutách mizíme. Spletl jsem si je s Mutyumu.
V poklidu se vracíme k bordelům. Na projekty Wolf Eyes navazují v Paradoxu free jazzy, prvním z nich je NOHOME, klasické trio vedené Casparem Brötzmannem, synem slavnějšího Petera. Set se de facto skládá ze dvou částí. První zcela ovládá kytara, podobně jako saxofon ve Fire!, basa a bicí hrají spíš rovné rytmy, drží masu pohromadě. Zpočátku to vypadá jako příliš tradiční jazz podle vzoru utlačení rytmici, onanující sólo kytara, pak vychází najevo, že basák toho hraje opravdu hodně, takže vytváří mocné textury, které zároveň tvoří dojem celku a podrývají jej, že bubeník diktuje velice přísně, a že když se do toho kytara opře, zní to jako zemětřesení; a přesně tak to znělo po většinu setu. Bylo docela vtipné pozorovat Wolf Eyes rozeseté po sále, jak extaticky nasávají hluk. Druhá část více odpovídá standardu free jazzu, kdy se na posluchače sype obrovské množství neuspořádaných zvuků, takže je nucen odpadnout nebo podlehnout a nechat se strhnout, což je případ většiny sálu. Nohome vytváří nádherně bouřlivou, nevypočitatelnou hudbu, která má zvukově – díky zběsilým basovým texturám i poměrně špinavému zvuku kytary velice blízko k noise. Nakopávají obrovskou energií a patří mezi nejpříjemnější překvapení Incubate.
S poněkud křivými úsměvy míříme na COCOROSIE. Jejich poslední alba mě baví, jednotlivé songy mají často skvělé, ovšem panuje jistá skepse vůči headlinerům, dlouhým hracím časům a podobně. CocoRosie plní roli největší kapely festivalu dokonale. Na obrovském jevišti tilburgského divadla vyrostl jakýsi dívčí pokojíček se zrcadlem, šňůrou na prádlo a řadou dalších propriet. Za kapelou – sestry Biancu a Sierru podporuje beatboxer a neidentifikovaná osoba u kláves, samplů, klavíru – je obrovské plátno, kam se promítají členové kapely ověnčení listím a venkovem. Na letošní desce Tales of the Grasswidow se totiž CocoRosie zhlédly v environmentální tematice, takže tu v hypermoderním provedení máme popěvek „nature, nature, nature“. Ehm. Mladší Bianca se stylizuje do rozmarného dítěte, starší (a hezčí) Sierra je normálně ženská až na nezbytný knírek. Obě zpívají a střídají nástroje (nejvýraznější je harfa, kterou vládne Sierra), na pódiu je vše naprosto v pořádku, kromě koncertu je to také infantilní divadlo, ve kterém se pořád někdo převléká, líčí, tančí, taková noční můra Barbie. Problém nastává při přenosu dění z pódia k publiku: zpěvy lehce rvou uši. Na druhou stranu, hlubší a mohutnější zvuky vydávané beatboxerem člověkem opravdu otřásají. Hudebně to bylo příjemné, hraje se především z přímočařejší, tanečnější novinky, kterou prokládají starší folkovější písně. Mě baví víc ty, kde zpívá Sierra, infantilní Biančin hlas zní spíš v pomalejších skladbách. Vrcholem je suverénně nejsilnější skladba novinky Villain, slabší songy z desek jsou jednoduše slabší i naživo, žádný velký přerod se nekoná, přestože více vyniká rytmika – beatbox, jehož tvůrce dokonce dostává v půlce setu prostor na sólo exhibici, dobrou, i když bez nějaké celkové koncepce. Povinnost byla splněna, Villain zazněl, show poměrně zábavná, zkrátka není na co si stěžovat.
FIRE! stíhám jen letmo, divočejší část setu vnímám na půl ucha z dálky, ovšem na poslední skladbu se vracím pod pódium. Trojice zní prakticky stejně jako v Polsku, už zazněl divoký free jazz i klidnější pasáž s Fender Rhodes varhanami, teď Gustafson opět bere saxofon. Následuje desetiminutový diktát s typickou minimal basou a neklidnými bicími, ovšem saxofon netypicky drží hypnózu do rytmu (asi se pan G. poučil od Stetsona, s nímž loni spolupracoval) a výsledek je nadmíru uspokojivý.
Na BARN OWL jdu se strachem, bohužel oprávněným. Dvojice Porras-Caminiti nepřenesla zvuk z povedených desek na pódia, ale opakuje chyby včerejších sólových setů. Otravně syntetický zvuk tvoří ambientní masu, do níž by se snad dalo s jistým sebezapřením zaposlouchat, ovšem rytmický úder říká co tři vteřiny jasné ne. Tahle berličková metoda beatů v abstraktní hudbě mě právě teď nesmírně vytáčí, pryč.
Kvůli Barn Owl mi utekl údajně výborný klavírista Lubomyr Melnyk. Čekám na WORSHIP, kteří festival de facto uzavírají. Ovšem jejich doom mě nebaví, asi jsem z tohoto jeho typu prostě vyrostl, tahání za srdíčko, klávesy, lehce toporné pózy zabíjí i ty lepší riffy.
V poklidu se odebíráme do kempu na pár hodin spánku, abychom ve tři ráno po dalším pekelném kafi vyrazili na tisícikilometrovou cestu domů. Fascinující průjezd essenskou konurbací, kde jsou plné silnice i v pět ráno, německé kafe a ColaBull, předlouhé čekání na benzínku ve středním Německu, úžasný sjezd z Klínovce zakončený skokánkem do lesů, dojezd po sólovém řízení v pět odpoledne a šílený zaseklý stav poté.
Povedený výlet.
Prurient!
Vložit komentář