Na koncert jsem se vůbec netěšil, původně jsem ani neměl jít, ale nakonec jsem

se v Abatonu přeci jen objevil. Netěšil jsem se hlavně kvůli koncertům Suicidal Tendencies poslední doby, které mě tedy příliš neoslovily. Půl na půl koncert a spoken word, Muirovo nezvládání zpěvu kvůli přehnanému pohybu plus ignorace pro mě nejlepších alb Art of Rebellion a Suicidal for Life. Vše zabalené v nepříliš přesvědčivém zvuku. Zkrátka jsem čekal něco podobného i u Infectious Grooves, nicméně nová sestava ve mě budila zvědavost, tak jsem nakonec neodolal; přece jen se považuji za člena Groove Family Cyco :)

Původně jsem myslel, že nebude žádná předkapela a nakonec přeci jen zahráli Dead Amp. Noo… pánové zahráli, co zahráli. V rámci jejich stylu (měkčí crossover?) asi v pořádku, kdyby to nebyla tak děsná nuda. Co se odehrávalo za mikrofonem, to už bylo podstatně horší, ale nebudu tu plýtvat místem na zbytečnou kritiku. Na druhou stranu musím pochválit bubeníka, jehož hra mi přišla velmi dobrá. Jsem ale schopen pochopit, že hrát před veličinou typu Infectious Grooves není jednoduché, takže bandě dávám bod za odvahu.

Po dlouhé a natahované pauze začali za funky muziky nastupovat na pódium Infectious Grooves. Už při prvních tónech mi ulpěl zrak na tělnatém černochu Ericu Moorovi za bicími a oči už jsem z něj nespustil. Ten člověk je magor! Celý koncert hrál v podstatě jen konečky prstů rozvalený na zdi, ale co předváděl, to se na koncertě vidí málokdy. Eric fušuje i do jazzu, což bylo na jeho hře hlavně v improvizačních částech značně vidět - při zvukové zkoušce si prý položil notebook se seriálem na bicí a při tom jen tak mimoděk předvedl neuvěřitelnou zvukovou zkoušku. A není to jen o Ericovi, ale vůbec o černé síle v kapele, Steve Brunner svou basu někdy jen tak lechtal, ale občas jsem jeho prsty ani nestíhal. Trochu mi připomínal Mikea Florese z Origin. Kytary hrají v Infectious spíše vedlejší roli, takže se rozumí, že nebudou tak výrazné jako basa. Na můj vkus mohly být o něco hlasitější, ale budiž. Každopádně, koncert měl naprosto úžasný zvuk!

Chytlavý a skočný funk metal rozdováděl všechny v sále. Mike Muir byl ve skvělé formě a všechno vyzpíval na jedničku. Asi hlavně proto, že neběhal jak splašený, ale jen tak akorát, aby se stále nezadýchával. Navíc, tentokrát to nebylo o desetiminutovém uvádění minutového songu, ale první tři skladby dokonce kapela zahrála slepené dohromady! IF vystřihli setlist hlavně z prvních tří alb. Z debutu zaznělo Punk It Up, Therapy a You Lie…and You Breath Stank. Poslední jmenovaná dostala naživo naprosto nový, až hardcorový rozměr. Z druhé desky zazněl mimo jiné Turtle Wax, který kapela předvedla naprosto s přehledem, ale třeba i cover Immigrant Song, na který byl ten večer poprvé na pódium přizván i člen ST Mike Clark. Omlouvám se fanouškům Led Zepellin, ale tohle byla zkrátka nejlepší verze, co jsem kdy slyšel. Vrcholem večera byla skladba Violent & Funky, která se protáhla snad do nějakých osmi minut, kdy všichni (samozřejmě hlavně bicman) předváděli svůj um a skladbu dohnali až někam do jazzových vod. Bomba! To ale nebylo vše! Na přídavek se na pódium vrátil opět Clark a střihnul si s klukama Sublimal od Suicidal Tendencies. Tedy, technicky vzato vlastně přídavek hráli Suicidal Tendencies, protože se sestava obou kapel liší právě jen v kytaře. Pánové Sublimal zahráli přesně, energicky a hlavně bleskově rychle! A bylo vymalováno! Tahle třešnička na dortu jen podtrhla totální triumf kapely.

Infectious Grooves předvedli jedno z nejlepších živých vystoupení, co jsem kdy měl možnost spatřit. Nešlo jen o výborné individuální výkony jednotlivých hudebníků (hlavně těch černých :)), ale i o celkovou energii z muziky, bezchybný zvuk… a i tomu největšímu skeptikovi musela zavřít hubu poslední nakládačka od ST. Borci nám zkrátka zadělali na koncertní senzaci. Opravdu se těším na příští koncert Suicidal v této sestavě, protože pokud se předvedou alespoň z poloviny tak dobře jako Infectious Grooves, bude to bomba! ST INFECTIOUS BLACK POWER!!!!