Když jsem trávil nespočetný čas ve společnosti hudby potemníků Isis a hlukových emařů Jesu, ani ve snu by mě nenapadlo, že je co nevidět uvidím (uslyším) na vlastní orgán oční (ušní) a ještě k tomu na jednom podiu ve stejný den. Když probleskovaly zprávičky, že by tito inženýři časoprostorového stroje měli uvrhnout české posluchače do dimenze plné barev odstínů černé a bílé, dimenze, kde linearita je pohádka pro zlobivé děti, dimenze, kde není rovnováha mezi radostí a bolestí, zdály se až neuvěřitelné. Avšak i zázraky se dějí a vše se do puntíku splnilo. Dozajista zaslouží organizátoři velký dík (asi tááááááááááááááááááááááááááákhle a kousek k tomu).
Američtí Isis (doom core?) k nám zavítali po úspěšné desce Panopticon v rámci Panopticon Europen Tour 2005 a na cestu si přibalili (ne ne, babiččino Monte to nebude) anglické Jesu (industrial doom?) pod vedením Justina Broadricka (Godflesh) a německé Monno (noise HC?) (ty však jen pro zastávku v Akropoli a blízkého okolí – Něměcko, Rakousko, Slovinsko, Chorvatsko).

I když připadla na stejný den hokejová mánie, která dokonce vrcholila finálovým utkáním, s potěšením musím konstatovat, že kvalitní hudba dokáže přitáhnout a Palác Akropolis nezel prázdnotou. Poměrně slušně zaplněný sál byl přivítán kapelou Monno, která byla představována jako post HC. Je zajímavé, že jsem očekával všechno možný, ale jen ne to, co kapela předváděla. Když se ozvaly první tóny, byl jsem ještě v předsálí, doléhal k mým ušiskám docela slušný „hluk“, říkám si tedy, to bude nějaké to intro a pak rozbalí nějakou tu „písničku“. Leč, po přesunu do těch správných míst, byla k vidění čtyřka v sestavě bicí, saxofon, basa a klávesy (syntetizátor), která neustále hrnula vcelku slušnej bordel nois. Zajímavé bylo spojení saxofonu a kytarového efektu, který vytvářel blíže neidentifikovatelné zvuky, kolikrát jsem přemýšlel, co je produktem jazzové ikony a co elektronických hejblátek. K němcům jsem zaujal dosti schizofrenní postoj, mnohdy jsem spokojeně pokyvoval hlavou, někdy si přál ať skončí. Když už to rozjeli natolik, že to bylo poslouchatelný, museli své vystoupení přerušit.

Celkově lze čas považovat za jediný zápor koncertu, hlavně u následujících Jesu (samozřejmě i u Isis) jeho nedostatek zamrzel. Během příprav na výlet těžkých riffů, které podporuje pomalý rytmus bicích, prolétávaly prostorem tóny, jež specifikují Jesu v jejich nejobnaženější kráse. První ze třech zahraných byla Your Path to Divinity, kterou maestro Broadrick (kytara, zpěv, obsluha bedýnky na všemožné (pa)zvuky) zasněně odpřednášel v tandemu s basákem a automatickým bubeníkem. Elektronické smyčky byly pouštěny z čertovy bedýnky (až příliš nahlas), kterou obsluhoval již zmíněný principál. Při následující Friends are Evil dochází ke změně na postu tlučmistra, kdy je křemík nahrazen kostmi a masem (nutno říci, že k lepšímu), dle všeho zbylé dvě pecky odbubnoval bubeník Isis. Těžkotonážní sdělení o tom, jak umí být přátelé zlí, bylo přehlídkou skloubení hudby až industriálního nádechu s prosebným zpěvem. Třetím žalmem došlo k loučení s hluboko ponořenými (v sobě) muzikanty, kteří byli odměněni skvělými reakcemi publika. Jesu super, škoda, škoda, že toho nebylo povícero. Když už se člověk naladil a začal plně vnímat, tím pádem užívat … endešlus.

Přichází vrchol večera, očekávaní Isis – pětice hudebníku kázající o temnotě životů (svých, vašich, těch posmrtných). Totální symbióza nástrojů, dvě kytárky rozrůstající se na tři v případě osiření kláves, basa, bicí a již zmíněný klapkostroj, a zpěvu (čistý a zastřený hlubokým křikem), nechala vzniknout jedinečnému zážitku. Velkým kladem byl průzračný a nepřeřvaný zvuk (snad jak z hudebního nosiče),

zpočátku snad až příliš potichu. Maličko se ztrácel zpěv, leč to lze přičíst pozici, na které jsem se nacházel. Jak napovídá pojmenování turné, Isis vytvářeli převážně hudební orgie skrze aktuální album Panopticon, připomněli však také starší, víc špinavou tvorbu za pomoci dvou pecek z Oceanic (The Beginning and the End…). Totální blaho zalilo vše (snad) v blízkém okruhu podia díky So Did We, Backlit, In Fiction (klipovka a megavražda), Wills Dissolve, Grinning Mouths, Altered Course. Každá skladba byla zahrána s přehledem a přesností, svou lehkostí zajala vše, mozek zvláště. Absolutní štěstí způsobila poslední (před přídavková) Altered Cours, kdy klávesák opouští svůj nástroj a vypomáhá kytarovému motoru, sakra, mazec, mazec, extáze.
Jeden z nejnádhernějších koncertních zážitků za x-let, nechci být neuctiv, ale kdo toto promeškal přišel o moc (ve všech směrech). Chtěl bych poděkovat panu K-lxm (plzeňské skřípání, vrzání, smyčkování, bušení, chgrrrrrrrrr) za poskytnuté fotografie. Jaký(pa) mistřííííííííí, Isiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiis!!!