Kdo nechtěl trávit Valentína sháněním pugetů, čokoládových srdcí a večeřemi při svíčkách, měl rozhodně zajímavou alternativu v podobě grindujícího večírku v pražského klubu HooDoo. A našlo se i pár po celý večer nerozlučných dvojic (nejen různého pohlaví), které zjevně pojaly obdobný nápad. Program navíc svedl dohromady pestrou a zajímavou směsici kapel, která se dala dohromady ad hoc právě pro pražskou zastávku: mezinárodní all star band, holandské potřeštěnce, jihočeské mazáky a pražské mazáky (ty ovšem v čerstvém obalu).

Posledně jmenovaní jdou na podium jako první a hned na úvod prozradíme, že právě PERFECITIZEN pro nás byli nejpříjemnějším překvapením celého večera. Jako jediní totiž očekávání nejen naplnili, ale i o hodně předčili. Zatímco z předchozího setkání s touto partou v Modré Vopici si člověk pamatuje především ohromnou energii a zběsilost v srdci i paličkách, tentokrát nám přišlo, že kapela opravdu dozrála, dokázala prodat svůj ksicht a své novátorské originální pojetí (death)grindu. Troufáme si říci, že takto by mohla vypadat budoucnost žánru. Nenásilné skloubení techniky, moderních groovy riffů a rytmických postupů s ultrarychlým a ultraenergickým výplachem. Pořád bylo co poslouchat, Mlezivovy ruce lítaly po hmatníku, jako kdyby tam byli kytaristé dva, o Hažově pověstném lunatismu za bicími nemluvě (styl „pytel střepů metodicky sypaný z desátého patra“ opravdu nikdo jiný nemá). Dokonce i Nick Barker, nesoucí si občerstvení do backstage, se na chvíli zastavil a se zájmem šponoval svou mohutnou šíji směrem k podiu. PERFECITIZEN si naprosto vystačili v tříčlenné sestavě (zdálo se mi, že basa jela v playbackové stopě, ale ruku do ohně za to nedám, kdyžtak mne někdo opravte). Zvukově jim nic nechybělo, ba naopak, s více nástroji by hrozil spíš binec. Na půl hodinky dokonale vyplnili jim svěřený prostor.

INGROWING to po takovém překvapivém úvodu neměli snadné, i když jsou to ostřílení harcovníci, kteří nikdy nejdou pod svou laťku. Přesto, když porovnáme jejich výkon a projev s posledními dvěma skvělými vystoupeními, která jsme měli možnost vidět, působilo to tentokrát spíš jako dobře odvedený standard a rutina. Přeci jen jsou asi tím druhem kapely, kterou si víc vychutnáte v komorním prostředí klubu pro sto lidí než v prostoru, kam se jich vejde trojnásobek. Těžko říci, zda své nevykonala i příliš dlouhá zvukovka, takřka přesahující čas vystoupení. Nicméně nic to nemění na faktu, že jsou dlouhodobě jednou z nejlepších koncertních položek, které můžete na české scéně a českých podiích popatřit. A navíc – závěr vystoupení měli opravdu skvostný. Poslední tři songy byly perfektně namíchané, pestré co do tempa i nálady a zahrané s tou správnou šťávou, na kterou jsme u této kapely zvyklí. Takže přeci jen nás „do hry“ vtáhnout dokázali, konec dobrý – všechno dobré.

Protože původně anoncovaní DRIPBACK na poslední chvíli svou účast z neznámých důvodů zrušili (což zas až tak nevadilo, pět kapel za večer už by bylo přeci jen na hranici výdrže), naskakují jako první zahraniční hosté na podium Nizozemci COLLISION. A opět trochu repete předchozího pocitu – kapela jedoucí na maximum, vydávající ze sebe vše, instrumentálně namakaná, se dvěma neméně namakanými vokalisty hecujícími publikum, všichni v pohybu… a přesto jako by něco nesepnulo na 100%. Přitom COLLISION jsou opravdu reprezentativními představiteli moderního pojetí evropského grindcoru mírně říznutého vkusně dávkovanými prvku metalcoru. Přesně ten typ kapely, co od prvního tónu spustí pod obrovským tlakem a hrne to tak do lidí po celou dobu, až vyplní a ucpe všechny skuliny a póry. Začínáme mít pocit, že na vině je možná prostor klubu, ne úplně vhodně řešený pro takový typ kapel a koncertů. Pokud nestojíte vyloženě pod podiem v kotli (jako na OEF 2005 – rep1/rep2), chybí přímé propojení a proudění té správné energie. COLLISION si dokážeme představit jako kapelu, která by dokázala srovnat se zemí třeba již zmíněnou Vopici – pokud tedy zase dorazí, bude stát za to zkusit je naživo znovu.

Po relativně krátké pauze je tu hlavní trhák večera, hvězdná čtveřice LOCK UP, tentokrát ve složení Lindberg, Barker, Lilker, Reisenegger. Poněkud překvapivě nastupují s velmi staženým zvukem, během prvních dvou tří skladeb hrají oproti třem předskokanům tak potichu, že člověk při hovoru ani nemusí moc zvyšovat hlas. Na jednu stranu je to sice příjemné – zvukařů, kteří se snaží utýrat ušní bubínky publika je víc než dost a výsledkem bývá stejně jen binec, hukot, tinnitus a lehký pocit nahluchlosti ještě druhý den. Na straně druhé ovšem přinejmenším začátek koncertu působil spíš jako trochu víc nahlas puštěné hi-fi (a to jsme stáli uprostřed sálu). Postupně se hladina zvuku srovnala víceméně do optimální úrovně, ale jakýsi pocit, že té energie by z podia mohlo jít víc, stejně přetrval.

Jinak to ovšem bylo klasické vystoupení LOCK UP opět ve standardní kvalitě. Tompa Lindberg je kouzelný frontman, jeden z největších gentlemanů na scéně, který nikdy neopomene prohodit pár vřelých slov k publiku, pochválit a poděkovat za účast a podporu, rozdává úsměvy a sám od sebe zdraví fanoušky, i jen když si jde pro pivko. Navíc vládne excelentním hlasem s na první poslech poznatelnou barvou a minimálně tentokrát byl opravdu hlavním tahounem vystoupení on. Záskok šlachovitého čahouna Dannyho Lilkera na basu za Shanea Emburyho byl zajímavým osvěžením sestavy, nicméně LOCK UP jsou tak roztopená mašina jedoucí v zaběhnutých kolejích, že je vlastně jedno, kdo tam stojí – vždy to bude znít dobře (ostatně totéž v prosinci potvrdila i BRUJERIA, která praktikuje podobný model). Dvojice „květáků“ Lilker – Reisenegger působila, jako by spolu hráli odjakživa, a Nick Barker si to prostě odbubnoval na pohodu.

I když dnes odpadla jedna kapela, vzhledem k průtahům a zvukovkám se blíží půlnoc a kvarteto to ještě mastí do lidí. Projevuje se však únava z dlouhého večera a vzduchu na padnutí, HooDoo začíná být trochu ospalé. A propos publikum – nakonec se sešly pěkné dvě stovky hlav, tedy optimální počet (méně by bylo smutné, více už zase trochu přelidněné). Vzhledem k sestavě bychom však čekali přeci jen trochu vřelejší přijetí a podporu kapel, ovace byly po většinu večera možná až překvapivě vlažné. Opět podezření na prapodivnou energii prostoru tohoto klubu. A ještě drobná douška – ač by se to vzhledem k velikosti klubu a výšce stropů nezdálo, postupně se vzduch vydýchal a zakouřil takovým způsobem, že v sále téměř nebylo k přežití. Jsme zvědaví, zda se s tímto nešvarem podaří v budoucnu něco systémově udělat. Pokud bylo možné ze strahovské Sedmičky vytvořit nekuřácký klub, kde si lidé odbíhají na rauch pauzu ven, není důvod, aby to nešlo i jinde. Ocenily by to jistě kapely i část publika. Když jde člověk na pivo a nechce se dusit, dnes už narazí na nabídku nekuřáckých hospod. Pokud však chce vidět svou oblíbenou kapelu, kvůli neohleduplnosti spolufandů se dusit chca nechca musí, je to k zamyšlení.