U Akropole postávám už okolo půl sedmý, ale nejdřív je čas se trošičku na ten celej koncert nažhavit. Po hodině žhavení v půl osmý procházíme branou - nutno říct, že víceméně na minutku akorát. Publikum už je zformovaný, i když ještě ne nahuštěný, takže tak akorát stíháme splnit motto večera, totiž „když Jaga, tak Jäger“ a zabrat místo na kraji vepředu. Začíná se hrát.
Hustota už je solidní, člověk bojuje skoro i o centimetry a to, že se mi začíná chtít čurat, věští jednu nepříjemnou cestu plnou pošlapanejch noh, loktů a omluv. A startuje se věcmi z novinky, která se během večera přehraje snad úplně celá, což kvituju s velkým povděkem. Od prvního okamžiku se nechávám pohltit tou hroznou barevností, rozmanitostí, prolínáním se. Navrstveno fakt líp než pravý italský lasagne; vše neposedně rozlámaný, nevím kolikrát nafázovaný. Přitom zcela přístupný, hitový, pokud se člověk na nějaký kompoziční postupy soustředit nechce, tak nemusí a odnese si i tak krásný, jemný, skoro bych řekl

až něžný pohlazení (určitě trošičku zvlhne). Ale o tom tady zas až tak moc mluvit nebudu, to se koneckonců dozvíš z recenze, která bude v brzké či lépe řečeno dohledné době následovat. Hlavní je tady živá prezentace a ta byla - že to musím říct tak silným slovem - úchvatná.
Samozřejmě civilní, náročnost hudební stránky ani žádný divadýlko nepovolí, ale ono by ho tady člověk asi ani nechtěl. Hlavní je vidět tu těžko uvěřitelnou sehranost, to, jak je souhra devíti nástrojů úplně perfektní, bez jedinýho tónu nebo akcentu vedle. Komplexní celek, kde každej nástroj má jiný frázování a přitom se všechno dohromady prolíná místo kakofonie v uhlazeňoučkej stylovej celek. Co devět nástrojů, vypomáhaj si i smyčkováním, ale bez notebooku, pěkně z toho, co se zahraje. To, jak se na novince pracuje s motivem, jak se mu dá čas nechat ho poválet na jazyku a pořádně se rozvinout do krásy, naživo funguje perfektně, postupně uvádí do varu až k závěrečnýmu nemohoucnýmu kroucení hlavou, snad nejdál dotaženým v prezentaci A Touch of Evil. Dál se snad ani jít nedá. Problém sice přichází, když se přejde na starší skladby, tam si člověk teprve uvědomí, jak jsou nový skladby barevný, kreativní a ve srovnání z toho starší tvorba vychází přece jen jako

trošku chudší příbuznej. Ale co, aspoň si odskočím na záchod a pro pivo, na což jsem předtím čas nenašel. Po cestě ještě Jäger, abych odboural nepříjemný pocity z prodírání se, a po několika „promiň“ se konečně dostávám zpátky na místo (nebo alespoň do jeho blízkosti).
Pokračuje se ve stejným duchu. Po první půlhodince natlačený celý z nový desky se ke slovu čím dál víc dostávaj i starší vály, tu a tam proložený novinkovou věcí a čas ubíhá jako voda. Lidi se dostávaj do varu, s každou písničkou mohutný ovace. Na závěr vydupaný tři (teda myslím, že tři) přídavky a čas se láme o relativitu, komprimuje dvě hodinky přes několik černejch děr do pár prchavejch chvilek. Chtěl bys víc, ale už není jak.
BíKej pořád nabitej z koncertu nonšalantně předbíhá aspoň třicetihlavou frontu na pívo, jakože omylem se opírá o bar a jakože náhodou, netuše, že ten chumel lidí okolo, je fronta, objednává a za minutu má vyhráno, piva v ruce, Jégry vevnitř. Následný peripetie s čekáním na vlak, usnutí a zázračný probuzení následovaný hektickým výstupem a zapomenutý večerní konverzace už jen dotvářej atmosféru konce hrozně příjemný akce.