Těžké černé závěsy, funkční dřevěná židle a čistý kruh světla. Jako asketa k dialogu s Bohem vstupuje hudebník v prakticky kněžském oděvu. Naprostá jednoduchost a čistota pomáhají posluchači zcela se ponořit do rozjímání loutny, které je na těchto vlastnostech založené. Krystalické melodie sotva odkazují na liturgickou hudbu, ovšem zvuk strun jasně vyvstávající z okolního ticha vytváří velice silnou sakrální náladu. V této schopnosti navodit posluchači stav očišťujícího rozjímání spočívá Wissemova – jediná – síla.
Prostředky jsou triviální, hra přesto nepůsobí zcela suverénně, ovšem nevím, jestli jde o momentální indispozici hráče, vlastnosti historického nástroje nebo jiný problém. Prosté repetice vybrnkávané na vyšších strunách člení Wissem do frází samostatnými hlubšími údery, často používá vibrato. Skladby vlastně není lehké odlišit, Wissem klidně mohl hrát krátké úseky ze dvaceti různých, pět o běžné písničkové délce nebo jednu dlouhou. Loutnistův dar spočívá pouze ve schopnosti najít si vlastní výraz v okrajové, nesmírně úzké oblasti hudby a dokonale jej zpracovat, neumí jej dále rozvíjet. Ruku na srdce, není to potřeba.
Wissem samotný si zřejmě své nedostatky začíná uvědomovat. Základní část setu tedy následují jeho aktuální písničkářské pokusy, kdy loutnu doprovází zpěvem. Ale Wissem není zpěvák a spíše tedy zemitým hlasem deklamuje jednoduché mantry. Výsledky jsou nesmírně bizarní. Repetici „the sun turns to darkness / the moon turns to blood“ doplňuje stadionové „yeah“, ale zastřené a vlastně nesmělé. „Do you ever feel like you want to…“ nakonec vyústí v zašeptané „leave“. V jiné situaci by člověka při „love destroys all evil and frees us“ polévalo horko, ale Wissem působí tak velice niterně a tak upřímně žijící pouze pro svůj svět, že i toto má jakousi podivnou sílu.
Hudebník odchází, nechává se vytleskat a hraje poslední song ve stoje se zvednutou loutnou, takže pěkně vynikne jeho pankáčský pyramidový náramek. Póza rockstar, jen to není Jimmy Page, ale podivný chlápek ve středním věku, není na stadionu před groupies, ale v tichém divadle před padesátkou alternativců, nehraje cock rock, ale písně s názvy ze středověkých křesťanských mystiků. Wissemova osobní aura podivné křehkosti mu jaksi umožňuje ledacos nepřirozeného.
Fotka © totalySICK
Vložit komentář