Na úvod recenze sobotního koncertu Into Eternity, Kataklysm, Mystic Circle, Melancholy Pessimism a Graveworm (pořadí kapel je zvoleno záměrně, dále jistě pochopíte proč) asi jenom tolik, že poslední čtyři zmiňované kapely mne zajímaly naživo asi stejně, jako by vás zajímala zpráva o tom, jak jsme do Uherského Hradiště jeli, jak nám cesta pěkně ubíhala a jak jsme se následně vraceli domů. Jedním dechem k tomu musím ještě dodat, že Graveworm mne z aktuálního CD Engraved in Black zaujali méně než více, na Melacholy jsme se akorát prodírali do vestibulu klubu Mír a Mystic Circle jsem viděl (bohužel) již třikrát: 18/04/00 před Cannibal Corpse v Roxy, 08/04/01 v Paláci Akropolis před Marduk a 21/11/02 před Deicide v brněnském Babylonu. Zde jsem je jedním okem zahlédl na 10 vteřin a ušima registroval umca umca pokus o rádoby černotu asi o tři minuty navíc. Po předchozích zkušenostech raději také už opravdu ne.

Výkon Kataklysm na loňském Brutal Assaultu vol. 8 považuji za kvalitně odvedený, kterému však dominoval nový bubeník Martin Maurais. Tento koncert nebyl o ničem jiném, než exhibici sypaček a ultrarychlých kopáků. Zbytek hudebního bloku mi přišel poněkud plytký, občas to zadrhávalo a ani mistr bubeník nebyl, zejména v pomalejších pasážích, z nejpřesnějších. Zpěv a basa v pořádku, kytara se však na několika místech také marně snažila najít ten správný tón. Nicméně jedním dechem musím dodat, že se, na rozdíl od Graveworm a Mystic Circle, na Kataklysm kdykoliv rád podívám a poslechnu si je, i přes výhrady, které mám k poslednímu albu Serenity In Fire, a to zejména kvůli bicím, které začaly tvořit alfu a omegu tvorby kapely a odvrátily ji od kořenů, ze kterých vyšla.

Koho nezajímají Into Eternity, může klidně přestat číst, protože teď už to bude jenom o nich. Prvním, nemilým, překvapením pro mě bylo, že byť krajané Kataklysm, hráli již jako druzí v pořadí za domácími Melancholy. Překvapením číslo dvě byl plný sál a docela příznivé reakce na tvorbu pětice, která se rozhodně nedá označit za jednoduchou k poslouchání. Pravda, svou úlohu možná sehrál i výběr skladeb, který se točil okolo tvrdších, spíše k deathové tváři skupiny inklinujících skladeb – Selling God, Beginning of the End a Three Dimensional Aperture. Zastoupena však byla i melodičtější stránka Kanaďanů – Splintered Visions, Point of Uncertainty či Distant Pale Future. Otázka, která ale neustále probíhala po mozkových závitech, byla: „jak se podaří vše uzpívat naživo?“. Přeci jen sbory, ve kterých zpívá celá kapela (dříve i s bubeníkem Jimem Autinem, kterého však v Uherském Hradišti nahradil novic Adam, který se věnoval pouze své hlavní činnosti) a každý ze členů má jinou hlasovou polohu od čistého vypjatého zpěvu, přes deklamování, deathový chropot po blackmetalový skřehot, je oříškem, se kterým si dokáže poradit málokdo. Vše většinou stojí na zvukaři a jeho kvalitách. Želbohu místní borec se s touto překážkou popral po svém, a tak se sólový zpěvák Dean evidentně místy (i dost) neslyšel. Naštěstí kytarista Tim Roth měl nazvučení perfektní, takže de facto odzpíval čisté pasáže téměř sám, v dvojhlasech mu ale Dean vcelku slušně sekundoval. Bicí se daly považovat za standard, basa Scotta Kralle byla slyšet pomálu, nicméně byla. Ale ani tyto nepříjemné (pro někoho jistě zásadní) okolnosti mě nedokázaly rozhodit a vystoupení Into Eternity jsem si opravdu užil a mohu klidně prohlásit, že výlet na jejich koncert rozhodně stál zato!

A potvrdil se ještě jeden fakt, že pokud je hudba složena dobře a hudebníci ví, jak ji podat posluchačům, byť je sebevíc ortodoxní, lze s ní komerčně (v rámci možností žánru) prorazit a mít úspěch i u návštěvníků, kteří jaksi asi nevěděli „o co tady jde“.