Čím dál tím populárnější Kataklysm se v rámci propagace poslední řadovky In the Arms of Devastation vydávají do Česka již podruhé. Novinku představili již na No Mercy společně s Cannibal Corpse a nyní se vydávají na klubové tour v roli headlinerů. Jejich pražská zastávka byla naplánována na pondělní večer do klánovického Black Psa, což ve mě vzbudilo mírně řečeno jisté rozčarování. Tento klub mám sice velice rád a s klidným svědomím mohu prohlásit, že ho považuji (hlavně zvukově) za jeden z nejlepších v Praze, ovšem nejsem si zcela jistý, jestli je kapacitně zrovna vhodným řešením pro akci takového formátu.
No a odpověď se dostavila záhy, není! Lidí bylo snad ještě víc, než na koncertě Vader, Anorexia Nervosa a Rotting Christ, a to už je co říct. Kdo tam byl, ví o čem mluvím. V Black Psu nebyl problém jen s tím, že byla v koncertním sále tlačenice, ale lidí bylo prostě tolik, že je klub nemohl pojmout, tudíž nejeden z návštěvníků musel své oblíbence sledovat z místnosti od baru, kde to není zrovna ideální (i já jsem se o tom přesvědčil...).

Do klubu vcházím (lépe řečeno protlačuji se) akorát s úvodními tóny Silence Calls the Storm, neboli úvodní peckou poslední desky Quo Vadis Defiant Imagination. S lidmi to v tuto chvíli ještě není tak zlé, a proto se v pohodě dostávám kam chci a potřebuji. Nastává ovšem jiný problém - najít si místo, kde bude poslouchatelný zvuk, protože v blízkosti pódia a po stranách to opravdu nešlo. Naštěstí se v průběhu setu vše srovnává a ke konci je již zvuk standardní. Hudebně mě kanadský techno death válec potěšil opravdu nesmírně a hned úvodní skladba jasně ukázala v čem bude jejich síla. Zdařilá kombinace technické komplikovanosti a melodičnosti okořeněná hrubým vokálem, častými sóly (velice pěknými, Quo Vadis se s klidem pouštějí i do zasněnějších motivů a pasáží) padla do noty nejen mě, ale i početnému davu před pódiem, který byl po celou dobu kapele velice nakloněn. Quo Vadis si mě získali hlavně tím, že krom technické preciznosti a složitých, krkolomných pasáží sázeli i na melodiku a kolikrát velice chytlavé riffy, které koncertně fungovaly perfektně. Hlavně díky této velice vyvážené kombinaci působilo jejich vystoupení tak skvělým dojmem – velice technické, přesto chytlavé a melodické. Jedinou vadou na kráse mohl být zprvu nevyvážený zvuk, někomu mohla vadit vytaženější basa, která na mě působila ovšem spíše opačným dojmem, ale jinak Quo Vadis zcela jistě potěšili a očekávání, která jsem do jejich živého vystoupení vkládal, byla naplněna.

Druhá kapela dnešního večera se v Black Psu představila již v rámci Hell on Earth Tour spolu s As I Lay Dying a Heaven Shall Burn, tehdy jsem se bohužel nemohl dostavit, a tak jsem uvítal příležitost shlédnout vystoupení německých Neaera nyní. Jedná se o velice mladou kapelu, mající na kontě zatím dvě desky, jejichž hudební směřování by se dalo vymezit někde mezi melodickým thrash/death metalem a metal corem. Jejich studiové desky mám osobně docela rád a přesto, že se nejedná o žádný zázrak, od živého vystoupení jsem si sliboval velikou show a hlavně ohromnou energii, což se do puntíku potvrdilo. Jejich vystoupení bylo doslova napěchováno energií, která nutila k mosh pitu a neustálým hecováním se zpěvákovi podařilo rozvášnit dav opravdu velice solidně. Hudba Neaera je jak stvořená právě pro živé akce, obsahuje nepřeberné množství mosh corových pasáží a muzika se žene vpřed neustále pod velkým tlakem. Půl na půl se jelo mezi rychlými melo pasážemi a nátlakovým metal corem a hlavním poznávacím znamením bezesporu je projev vokalisty, který se pohybuje jak v hloubkách a téměř až v deathových murmurech, tak i v pořádných výškách a jeho nakřáplý ječák je bezpečně identifikovatelným znakem. Neaera předvedla parádní vystoupení, které bylo velice energické, živelné a hlavně oplývalo jakousi spontánností (což jsem narozdíl od živelnosti a energie u setu Kataklysm trošku postrádal).
Další německou akvizicí jsou Fear My Thoughts, na které mám bohužel smůlu a přes veškerou snahu se nedostávám na žádné vhodné místo (v tuto chvíli je již klub

natřískaný k prasknutí), a tak mi nezbývá než pokukovat z povzdálí a smířit se s tím, že z tohohle vystoupení opravdu moc mít nebudu. Ta část, kterou jsem jakž takž viděl, na mě působila velice příjemným dojmem - svižný melodický metal göteborgského střihu, který v sobě nese všechny vlivy moderního metalu, takže krom našlapaných pasáží á la Soilwork můžeme slyšet i výrazné samply a elektronické zvuky, které jsou v podobné muzice stále oblíbenější. Publikum bylo dnes velice vřelé a i Fear My Thoughs si jejich přízně užili měrou vrchovatou, hlavně při titulce z poslední desky Hell Sweet Hell.
Hlavní hvězdy Kataklysm po nezbytné pauze (časově dnes vše klape a jede se bez zbytečných průtahů) vstupují na pódium a každý si asi dovede představit, jak teď vypadá Black Pes nyní. Místa opravdu moc není, vzduchu jakbysmet a jediné mé štěstí je, že jsem si super flek u zvukaře obstaral s předstihem. A už s první skladbou Like Angels Weeping je jasné, že tohle bude koncert Kataklysm s nejpovedenějším zvukem. Krásně mohutný a ucelený zvuk měl sílu a valil se z reproduktorů s ohromnou intenzitou. Ovšem co je nejdůležitější, vše bylo krásně čitelné a nevznikal tak jeden monotónní hlukový chumel, na který jsme bohužel na koncertech Kataklysm občas narazili. Dnes je vše v nejlepším pořádků a

pro mě osobně byl zvukový kabát to nejlepší z celého vystoupení Kataklysm. Můj problém asi tkví v tom, že mě jednoduše nebaví nové věci, a tak téměř všechny pecky z novinky prozívám (Let Them Burn, Crippled and Broken, To Reign Again...). Musím uznat, že skladby měly obrovský drive a podpořeny mohutným zvukem vytvořily nálož jak se patří. Na druhou stranu jsem však postrádal výraznější hudební nápady a momenty, které by mě strhly. Působilo to na mě jako „motorkářský“ death metal, který sice v kotli vyvolá pořádnou melu, ale po hudební stránce nemá moc čím zaujmout. Poznávacím znamením Kataklysm jsou určitě „hyperblastové“ sypačky, které fanoušci zkrátka žerou a nejinak tomu bylo i zde. Nutno ovšem dodat, že u takové Resurrected bylo jasně znát, že nynější bubeník Max Duhamel nemá tak rychlé pazoury jako jeho předchůdce. Ze Serenity in Fire dále zní i titulní věc nebo The Ambassador of Pain. Moc mě potěšilo, že se Kataklysm vrátili i do minulosti a zazněla 1999-6661-2000 z Prophecy. Naopak mě zklamalo, že se téměř nehrálo z Epic (zazněla tuším jen Manipulator of Soul). No a fans by Kaťáky ukamenovali, kdyby se nedostalo na povinnou Shadows and Dust. Nebylo to špatné vystoupení, určitě jedno z nejlepších, co jsem u Kataklysm viděl, ale na druhou stranu ničím nepřekvapilo, ničím výraznějším mě nezaujalo a krom toho, že to byla dobře odvedená řemeslná práce, jsem postrádal cosi navíc, co by mě více vtáhlo. Ano, kytary a bicí měly perfektní zvuk, Mauriziovi to stále pořádně řve pěkně a Kataklysm určitě vědí jaké skladby napsat, aby dokázali své fans na koncertech dostat do varu, vše v pořádku, mě osobně ovšem zejména u novějších věcí chybí nějaké výraznější nápady, momenty, které by poslech oživily (o nějaké tvůrčí invenci ani nemluvě) a mě jejich nynější tvář zkrátka nestrhne. To ovšem nic nemění na tom, že to byla kvalitní práce a troufám si tvrdit, že nebylo jediného fanouška, který by byl z vystoupení Kataklysm zklamán (bavíme-li se čistě o hudbě, nikoli o prostředí a prostoru).

GhAALL-ERKhA by mART_in