Do klubu přicházím na půl devátou, začátek je avizovanej na osmou, tak si říkám, že by to mohlo být tak akorát na první tóny Jeremiah Cymerman aneb sólo projektu klarinetisty z Kayo Dot. Nikdy předtím jsem od něj neslyšel ani notu, tak jen doufám, že to nebude příliš intelektuální. Na pódiu už se kluci připravujou, ladění, zkoušení, testování, takže mám akorát čas se skočit svlažit na bar. Pivo, kamarádi a jedno ouško nastražený u dveří, jestli už se náhodou nezačalo, nezačíná, nezačne. Nezačne a nezačne, pozornost otupuje, pomalu mě začínaj bolet nohy a tak se musím jít posadit, táhne na půl desátou a je jasný, že se někde něco zašmodrchalo. Přesněji řečeno, zašmodrchala se technika; ještě přesněji řečeno, někdo strčil americkej jack, kam neměl a spálil si část svýho vybavení. Zneklidňující zpráva, ale nakonec bez žádnejch tragickejch vyústění. Dozvídáme se, že bohužel ani Jeremiah, ani Tartar Lamb nebudou, ale že si Kayo Dot za to na oplátku střihnou dvouhodinovej set. No a vzhledem k tomu, že většina lidí stejně asi právě na ně přišla, tak se ani žádná vlna nevole nezvedá. Žádný házení flašek, žádný nadávání, žádný vehementní žádání o vrácení vstupnýho, publikum zůstává ve svém stoickém intelektuálním poklidu a čeká na hvězdy. Mě teda trošičku ty Tartar Lamb mrzej, ale co, někdy příště.

S dvěma hodinama Kayo Dot mi nezbejvá než doufat, že si přivezli správnej playlist a já správnou náladu. S touhle kapelou jsem totiž nikdy neměl jednoduchej vztah, vždycky mě některý momenty dost bavily a jiný naopak podněcovaly k zívání. Jejich vyměknutí na posledních nahrávkách spolu s akademičtějším přístupem k hudbě znamenaj, že na poslouchání jejich tvorby zdaleka nemám náladu pořád. Navíc, jak se tak koukám kolem sebe, dneska se i šeptání bude trestat smrtí a pokud si polohlasem něco prohodíš s kamarádem, bude tě někdo ještě měsíc pranýřovat na internetovejch fórech, jakej jsi kokot. No, mám prostě trošičku strach, aby mi to dneska sedlo, ale to už začínají první tóny…

Dvě skladby z novinky na úvod, jedna z nich moje zamilovaná Canolyction Girl a obavy se rozplývají. Krásně snivá hudba, propadnout se do atmosféry a nechat se unášet. A kapela sází dál, projíždí se víceméně celá tvorba, což ti názorně ukáže, jak širokej maj kluci rozptyl a kolik různejch přístupů k hudbě už si během kariéry vyzkoušeli. Mě baví spíš jejich zabíhání do ostřejších rovin, katarze, hluk, naopak třeba takový Blue Lambency Downward už na chuť asi nikdy nepřijdu. Takže se postupně dostávám tam, kam jsem očekával. Z nadšenýho začátku k poměru půl na půl, zábava střídá znuděný poklepávání nohou a naopak. Dvě hodiny v kuse teda neustojím, právě na titulku z Blue Lambency se skočím trošku vydejchat na dvorek, páč ve sklepě je překvapivě až dusivý horko. I v triku utíráš pot z čela, a to není nijak narváno, tak kolem padesáti lidí. Teplotní šok, cigáro, dokudse příliš neklepou prsty a zpátky dovnitř, kde se opět dostávám na stejnou vlnu, super momenty střídaný nudou. Ovšem jen dosud, než přijde závěrečná písnička.. teda písnička je takový docela milý slovo pro ten útvar, kterej ti vnitřnosti obrátí na pár minut vzhůru nohama. On Limpid Form je přesně to, čím mě Kayo Dot oslovujou nejvíc, nevolnost, svíravý pocity, celkovej neklid a nejistota gradující do hlučně obrovskýho finále, kdy už pomalu ani nevnímáš svět okolo sebe. Tohle mi minule Kayo udělali s Gemini Becoming the Tripod na Sedmičce a s podobným očekáváním jsem dorazil i do K4. Splnilo se a já jsem spokojenej.