Tak z Vzorkovny je Zázemí? No dobře. Po lehkých halucinacích z davů v centru Prahy a návštěvě pivovaru nastupují Fokumé, naprosto neznámé těleso čtyř nepovědomých členů pohybujících se zřejmě kolem Wakushoppu a KlangUndKrach a podobných undergroundových free improv/post-noise (chtěl jsem otevřít úvahu nad tímto popisem, ale byla moc dlouhá a pravděpodobně nikam nevedla) subjektů. Spouští poctivý špinavý krautrock s velice solidní basou a parádním zvukem synťáků, kterému chybí k extázi jen výraznější bicí či další melodická vrstva. Velice dobrý dojem se posléze bohužel rozpadá, hudebníci nepůsobí jako nováčci, ale už se jim nedaří vytvořit takto funkční celek a jejich improvizace (bicí, basa, synťáky/trubka, hluky) spíš přešlapuje, než překvapuje. Dobré momenty se místy noří, ovšem nakonec je zabíjí závěr setu ve stylu jamu československého undergroundu.

U hlavních hvězd spočívají problémy jinde. Úvodní Brittle Urchin slouží jako finální soundcheck, po němž principál Driver dlouze zaříká zvukaře, ať mu laskavě vytáhne synťáky, ovšem o efektivitě se dá pochybovat. Úvodní třetina Kayo Dot je po zvukové stránce slabší. And He Built Him a Boat sice nakládá, ale jen díky zapamatovaným riffům, to samé platí o jinak fantastické The Assassination of Adam. Prakticky vše kromě bicích potlačuje vrstva hluku. Je skvělé opět vidět Kayo, ale tyhle podmínky redukují potenciálně famózní koncert na obdobu setkání s kamarády ze střední.

Kayo Dot hrají tentokrát ve třech. Za bicími sedí opět obří Keith Abrams, doprovodnou kytaru má na starosti Ron Varod, ubyl Daniel Means, kterému prý začal školní rok. Samotný Toby si k mikrofonu přibírá střídavě basu, kytaru a trojité klávesy, vedle nichž obsluhuje ještě laptop. Značná část klávesových podkladů tedy nejde naživo, zamrzí, že v některých skladbách Driver pouští i úžasné basové linky.

Na druhou stranu právě to může stát za prudkým zlepšením ve druhé části. Na dvojici skladeb z novinky – All the Pain in the Whole Wide World (anebo Magnetism?) a Amelia’s Theme – si Toby Driver bere druhou kytaru. Nedochází k nějakému skokovému vylepšení zvuku, oproti zahuhlanému metalu jako by však vyšlo sluníčko. Kytary zní krásně měkce, ale hrají poměrně málo, klávesy jsou naživo spíš na pozadí, takže vyniká především zběsilá práce Keitha Abramse, který se z počítání potí snad ještě víc než ze hry samotné. Ve srovnání s deskou působí obě skladby ohromně energicky.

Mezitím se blíží desátá, kapela totiž přijela pozdě a celý večer nabral skluz, loučíme se tedy s představou, že i v Čechách zazní Gemini Becoming the Tripod z fantastické desky Dowsing Anemone with Copper Tongue. Pak samozřejmě Driver kývne na Varoda, vezme si opět basu a ozvou se dobře známé úvodní tóny. „Noví“ Kayo Dot jsou fantastičtí a stylově nemají obdoby, ovšem alba do Coyote stojí ještě o několik stupínků výše. Všechno jako by se tu lámalo a rozpadalo, přitom je skladba zcela bezchybná a na rozdíl od řady disharmonických klasik je tu evidentní perfektně provedený záměr. Hraje se v neustálém napětí, které není promarněno snadnou gradací, ale láme se z nejvíce vypjatých pasáží do tichých momentů. Toby Driver na osmdesátkových karaoke rozhodně nezapomněl řvát a blíží se šílené intenzitě Khanate. Vyznění je oproti desce samozřejmě opět jiné, tvrdší a brutálnější, zvuk však pro jednou spíš pomáhá a já se nejdříve nevěřícně chytám za hlavu a následně podlamuji v kolenech. Kayo Dot ve svých nejlepších momentech daleko překračují světy a možnosti metalu, klasiky i jejich mixu v podobě RIO a v zásadě mi tu potvrdili, že patří mezi jednu z nejlepších hudeb vůbec.

Po téhle náloži jdu přídavek The Mortality of Doves vydýchávat ven a vracím se až na závěrečný zlom, kde vystupuje opět živá basa a který večer pěkně uzavírá.

Od Tobyho se posléze dozvídáme, že reissue Hubardo bude, ale visí to na labelu, album balad vyjde někdy v listopadu, klasické nástroje (smyčce, celesta atd.) na albu opravdu jsou, ale zprasené, aby to celé znělo uměle, a bicí by se opravdu daly brát jako vedoucí nástroj Plastic House. Ron Varod se rozmluví o svém působení v Sabbath Assembly (hraje taky v Lookerovo Psalm Zero, ale na to jsem si v té chvíli nevzpomněl), rezervovaně o WITTR, nadšeně o Emperor a hraní ve východní Evropě. Keith Abrams shání hulení.

Otazníků a vykřičníků by se dalo nalézt nemálo, ale zásadní je ve finále pouze výborné vyznění nových skladeb a naprosto zničující návrat deset let zpět.

Fotky © Letmo Productions