Od posledního zastavení Kinga Diamonda v Praze (tenkrát v Akropoli tuším s předkapelami Einherjer a Konkhra) uteklo už zase 5 let. Nikdo by nečekal, že se chlapík, který letos vstupuje mezi padesátníky, za dobu, kdy stačil vydat dvě studiovky a jeden živák, změní, ale zvědavost a touha po změnách není tím, co by zrovna jeho příznivce charakterizovalo a přitahovalo na koncerty. Ti vědí, co očekávat a v jaké kvalitě to dostanou. I dnes tedy přišli všichni.

Při mém vnoření do hlubin klubu úderem čtvrt na sedm byli už první rozehřívači Thunderbolt v plné ráži. Velmi brzy se dostavil dojem, že nebylo o co přijít, a víc než na půldruhé skladby soustředěného poslechu jejich tvorby to opravdu nebylo. Takovýhle hevík/hard rock se běžně hrával i v našich sokolovnách snad ještě v dobách, kdy byly bedlivě střeženy vojsky varšavského paktu. Typizovaný Kiskodickinson za mikrofónem, skladby o nichž je rozhodnuto již při prvních taktech a asi nejbumčvachtovatější bubeník, jakého mi kdy bylo dáno spatřit, jsou tak jedinými dojmy z jejich nekonečně se vlekoucího předskoku.

Griffin, s nimiž je produkčně svázán sám Andy La Rocque, začali sirénami, hukotem a ústředním motivem z Terminátora II… Oproti jejich norským krajanům Thunderbolt se hrálo svižněji a trochu více do power vod, nicméně moment překvapení veškerý opět žádný, ale kdopak by ho od skupiny loučící se coverem Hell Bent for Leather očekával? Stejně jako v předchozím případě tedy opět brzy následovalo ukrajování času bloumáním po prostorách klubu, které bylo buď kratší než v předchozím případě, anebo přece jen rychleji uteklo.

Podtrženo sečteno, skoro dvě a půl hodiny drahocenného života prožité s Thunderbolt, Griffin a v pauzách neodbytně pochodujícími Rammstein nebyly časem stráveným nejideálněji. Na druhou stranu, hodnocení předkapel se opírá čistě o koncertní dojem a vzhledem ke kvalitě zvuku (viz níže) se mohlo stát, že určité alespoň trochu zajímavější momenty byly jednoduše zazděny. Ti, kteří zakoupili nosiče, už vědí, já v tomto případě přesto klidně setrvám ve sladké nevědomosti.

Němečtí zarputilci konečně ustoupili předlouhému abigailovskému intru asi ve 20:40, vzhledem k předepsanému konci v policejních 22 tedy čekalo na příznivce nejen Kinga, ale pro někoho možná překvapivě i Mercyful Fate, hezkých pár minut diamantového divadla. Povedená světla, vcelku vychytaná dramaturgie a síla hudebního náboje stály na pevné půdě. Horší to už bylo se soundem, kdy napřed třeba King působil jako že by si ve výškách mohl klidně vystřihnout reklamu na Halls, dokud ale člověku nedošlo, že nikoli Kingovy hlasivky, ale jeho bubínky jsou tím, co rezonančně nestíhá nebývale přebuzený zvuk, a tudíž nikoli laryngolog pro Kinga, ale pořádný ušař pro pána za pultíkem by zde dnes byl velmi žádoucí. Kapela působila poněkud unaveně (hlavně kytaristé si to tentokrát patrně přišli chvílemi víceméně jenom odehrát), jen asi nejlepší z Kingových basáků Hal Patino, naditý v osmdesátkových pruhovaných elasťácích, si to velmi dával a bylo ho plné pódium. Chudinka doprovodná zpěvačka, která s Kingem odmakala všechny dvojhlasé výšky a pařila při tom jak o život, byla nepochopitelně odstrčena až na kraji pódia za reprosoustavou, ač z hlediska živé prezentace kapely by jí člověk přikládal minimálně stejnou váhu jako pódiové performérce Jody. Dalším rušivým elementem se stal jakýsi stodvacetikilový a v kožené motorkářské vestě narvaný pohůnek, rekvizitář, snad bodyguard a kdovíco ještě navíc v jedné osobě, který na vše "dohlížel", občas s patřičnou dávkou důležitosti přeběhl přes pódium nebo posvítil někomu v hledišti baterkou do fotoaparátu a snaze o hororovou stylizaci vystoupení opticky rozhodně nepřidával. I tak si to všechno ale Roxy pěkně užívala a nikdo by snad nepředpokládal, že tomu bude jinak. Těleso formátu King Diamond asi špatně zahrát neumí a být při koncertní prezentaci kultovních klenotů heavymetalové pokladnice jako Arrival, Sleepless Nights, Eye of the Witch a dalších je malým svátkem snad za všech okolností. Akorát se to prostě někdy sejde tak, že výsledek je „jenom“ na pětasedmdesát procent.