K turné v řadách KRUPSKAYA, jsem se dostal trochu jak slepý k houslím. Někdy na podzim 2008 mi „ředitel“ slavonické hardcorové scény Balda poslal prosebný mejl, jestli bych neudělal v Ostravě koncert jakýmsi pošašeným ostrovanům. Poslech na jejich myspace odkryl chaotický, intenzivní, death metalem a noisecorem načichlý grindcore, což jsou styly, které v různém dávkování tak nějak můžu. Do Slavonic jsem tedy vyslal souhlasné přikývnutí a do Stoke on Trent odešel mejl s nabídkou kvalitního koncertu v prostorách studeného a vlhkého uhelného dolu. Ten proběhl v klidu a v pohodě a v ovzduší vzájemného porozumění. Borcům a tehdy ještě holkám z KRUPSKAYA na turné odpadly nějaké koncerty a vzhledem k tomu, že jsem se vytahoval, kolik lidí znám, požádal mě Alex, jestli bych jim nemohl pomoct s koncertem v Praze. Inu coby ne! Ovšem něco za něco!

Už staré agrární přísloví praví, že ani kuře zadarmo nehrabe. Měl jsem už delší dobu plán, vyrazit v půlce listopadu na britské ostrovy a navštívit své tamější známé. Datum návratu KRUPSKAYA z turné do rodného království kupodivu připadalo taky na půlku listopadu a jelikož v prostorném transitu bylo ještě místo, možnost vyměnit při cestě do UK vymrzlý autobus za dodávku, ve které je kosa i bez klimatizace, se přímo nabízela. Nažhavil jsem tedy číslo jednoho z jaegerbomberů a pozeptal se co a jak. No a protože Mauglí je hodnej kluk, odsouhlasil můj drzý plán o rychlo-koncertu za čtrnáct dní, bez sebemenších cavyků.

Koncert v Praze měl jedinou chybičku, a to, že se měl odehrát na Miladě. Kluci squaterský sice už týden před gigem věděli, že jim nejede generátor, ale řešit to začali až hodinu po avizovaném začátku koncertu. Kupodivu ani s pomocí internetu na vysokoškolských kolejích se jim nepodařilo v sobotu v osm večer žádný náhradní generátor sehnat, takže jsme s Anglánama před squatem sežrali dobroty, jež Mauglího družka navařila a jeli spát k bývalému bubeníku KISMET HC, jenž přesídlil do Prahy.

Den poté zrzavý Alex předvedl výkon na úrovni pilota rallye Paříž – Dakar a sfouknul 1200km mezi Prahou a Stoke prakticky nonstop. Jedinou pauzu představovaly dvě hoďky na trajektu mezi Calais a Doverem. Angličani ten čas vyplnili brutální hádkou, jenž vyvrcholila vyřazením basačky Stacey z řad KRUPSKAYA. Hluboká Orba není žádný Topstar, takže nebudu pitvat, proč se tak stalo.

Abych se náhodou nenudil, došla mi na trajekt sms od mé kámošky v Londýně, u které jsem měl pár dní pobývat, že jim změnili termín stěhování a že nadcházející dva dny bude zcela zaměstnána akcí „kulový blesk“. Už po cestě do Anglie mi Alex nabízel, že můžu na chvíli zůstat u něho, což se ve světle aktuální situace jevilo jako nejlepší možnost. Dva dny jsem tedy pobyl v jednom z nejdepresivnějších anglických měst, Stoke on Trent.

Vůbec se nedivím, že zrovna tady začali hrát DISCHARGE a HERESY, neboť hornická minulost města je jako ocelová koule, kterou Stoke vláčí za sebou a která je prapůvodem tristního stavu současného Stoke, kde se nezaměstnanost drží na pěkných 19,5% a BNP zde slaví žně. Na druhou stranu podstatnou část svého pobytu jsem strávil přehrabováním se v Alexově masivní sbírce desek a cédeček. Následující rok jsme se s Alexem potkali na velikonoce u Baldy ve Slavonicích. KRUPSKAYA tehdy zrovna vyměnila bubeníka a sháněla basáka. Alex se mě rovnou natvrdo zeptal, jestli bych neměl zájem s nimi jet na turné, coby hostující „člen“. A vzhledem k tomu, že zrovna v ten čas kulminovaly problémy mých „kmenových“ kapel SHEEVA YOGA a XDISNEYX, které spíše nehrály, než hrály, přišlo mi basování u anglického grindcore jako výborný nápad. Moc jsem neváhal a kývl.

Původně bylo ve hře jen evropské turné, ovšem během léta se z evropského turné najednou vyvinuly hned dvě turné. Na přelomu října a listopadu sedmnáct koncertů společně s HUMAN ERROR po celých britských ostrovech a hned vzápětí pět týdnů jihovýchodní Asii. Trošku mi to sice zamávalo s financemi, ale na to jsem tak moc nehleděl. Od té doby, co mi bylo třicet, mám totiž jakýsi iracionální vnitřní pocit, že toho musím stihnout co nejvíc, neb po třicítce může člověk každou chvíli umřít, že jo? O tom, jak se cestuje s Maďary, se dozvíte více v Napalmanachu, Asii vám nastíním v následujících řádcích.

Ještě bych se zmínil o tom, že tenhle toureport je psán trochu jinou „metodou“ než mé předchozí. Zatímco kdysi jsem spoléhal na svou sloní paměť a za depresivních večerů jsem přivolával šťastné vzpomínky z turné, chytal je do sítí a házel přímo do kompu, tentokrát jsem se rozhodl na turné nemrhat volným časem a místo šťourání v nose jsem pokaždé vytahoval notýsek a všechny vjemy ihned zapisoval. Samozřejmě mě po turné čekalo ono martýrium před obrazovkou, ale aspoň to nebyl takový nápor na paměť. Občas jsem něco upravil a přidal, ale v zásadě jde o přepis z jednoho ušmudlaného sešitu polepeného nálepkami asijských kapel.