V sobotu 6.8.2011 se v malebné středočeské vesničce Krhanice konal již dvanáctý ročník Krhanice Open Air, což je festiválek zaměřený převážně na grindcore a death metal. Normálně bych se podobné akci zřejmě obloukem vyhnul, ale protože v letošním line-upu se objevila i česká thrashová kultovka Assesor, na jejíž živé vystoupení jsem si již dlouho brousil zuby, a Krhanice mám od domova autem asi 30 km, tak jsem byl ochotný přetrpět cokoliv.

Na fotbalový stadion, kde se akce konala, jsem dorazil někdy kolem jedné hodiny, kdy už se na pódiu pomalu rozehřívala domácí formace Deathstar, kterou se mi na nedávném festiválku ve Volyni podařilo zdárně odignorovat, což možná byla chyba. Melodický death metal v jejich podání v kombinaci se slušně zahranými sóly byl na zahřátí ideálně zvolenou kombinací. Jediné, co mi přišlo jako páté kolo u vozu, byl frontmanův vokál, který byl na můj vkus příliš jednotvárný a monotónní. Šlo sice o melodičtější odnož deathu, ale já rád, když vokál setne vše živé v okruhu několika set metrů, což se zde žel nekonalo. Hudebně ale dobré.

Jako druzí se publiku představili Industrislaven. Byli pouze dva, chrochtal a basista, doplňováni množstvím naprogramovaných záležitostí, hlavně tedy hlášek z některých našich kultovních filmů a pohádek (např. „A co je to ten moribundus“ z Dařbujána a Pandrholy). Jako správní grindeři neopomněli vyjádřit svůj odpor k neonacistům a taktéž křesťanům, avšak hudebně mě nijak nezaujali a nebyl jsem sám - odezva od publika byla taktéž nic moc, což dokládá i marné povzbuzování growlera, že nikoho neukousne, pokud půjde blíž ke stejdži. K půlminutové stopáži jednotlivých záseků se ani moc nechci vyjadřovat, ke grindu to patří stejně jako k blacku corpsepaint, jehož smysl též dost lidí nechápe.

Změna k lepšímu přichází s nástupem Psychotic Despair, jejichž hudbu osobně sice vůbec neznám, ale baví mě daleko více než u obou předchozích kapel, stejně jako mnoho dalších návštěvníků, kteří v hledišti poprvé vytvořili skutečný kotel. Vokál je solidní bublanina, zpěvák je neskutečný pařmen a móóóc se mi líbí dřevěný zvuk virblu. Ke vší smůle mi ale zhruba v půlce setu už nějak chybí energie si ten death/grindový ohul náležitě vychutnat, a tak mizím na krátkou procházku a obdivuji posázavské zalesněné kopečky.

Cutterred Flesh pokračují v cestě nastolené brutality, ale celkově je jejich projev takový línější, přímočařejší, kytary hutnější, valivější trochu více do klasického brutal deathu. Měl jsem pocit, že ke konci setu zařadili o něco rozmanitější materiál, který mě chytil víc, a to navzdory prasklé struně na basové kytaře, která zapříčinila, že poslední dvě nakládačky se jely bez basáka. Nebylo to ale moc poznat.

Následuje jediná zahraniční akvizice krhanického odpoledne, Němci, kteří dali své kapele přitažlivý název Burning Butthairs. Jejich hudba je žel k uzoufání nudná, jednotvárná, přišlo mi, že hrají pořád dokola jeden riff, zpěvák celkem nevýrazný a bicí automat celkovému vyznění též moc nepomohl. V průběhu jejich setu mi hlavou vířily myšlenky, že tyhle akce postrádají potřebné zlo a měl jsem nutkání rozbít láhev svého nealka a pořezat si ruce, nebo je pořezat aspoň těm Němcům za jejich výkon.

Pražští Brutally Deceased ve frontě na pivo hovořili o tom, že tam prostě napálí tu desku a pak se ožerou. A jak řekli, tak udělali. Z jejich hudby dýchá atmosféra starého severu, což potvrdili i vydařenou cover verzí klasiků Dismember. Podobně jako v nedávném reportu na Negative Plane mi ale i zde chyběla druhá kytara, která by dodala potřebnou jiskru a šťávu. Naopak mě ale zaujal „sexy“ hlas zpěváka, teď myslím ten civilní, když nabízel ke koupi tričko kapely.

Čtvrt na sedm a konečně přišla moje chvíle, na stejdž nastoupili dědci z Assesor (teď vlastně už Assessor), které doprovázely snad celé rodiny. Během zvučení se pořizovaly nezbytné snímečky do alba, které vyobrazovaly „zlé“ pózy jednotlivých protagonistů, především pak kytaristy Jaroslava Pracny ve slušivé leather vestičce. Chvíli se čekalo na zpěváka Michala Roháčka, dobře známého z Kryptoru, a pak se rozjel thrash jak hovado. Bylo znát, že chlapy to neskutečně baví a vyžívají se v tom. Set byl složený především z novinek, deska by snad měla vyjít ještě letos, které za legendární Invazí příliš nezaostávaly. Oproti starým flákům se vrhají více do deathových vod včetně backing growlingu, což je zřejmě vliv páně Pelána z Morrioru, ale pevná thrashová patina zůstává. Ze samotné Invaze zazněla eponymní skladba, dále můj oblíbený Hrad a Nářky zapomenutých – pro mě osobně kurva zážitek a zřejmě i pro samotné muzikanty, kterým svítily oči jak malým klukům. Hrálo jim to náramně a na pódiu se evidentně cítili jako ryby ve vodě. Ocenil jsem i nadhled, se kterým celý set pojali, prostě taková domácí pohodička doprovázená humornými siláckými gesty jednotlivých protagonistů, především mistra Roháčka. Za vše musím jmenovat uvedení jedné ze skladeb slovy „následující věc je o lidech, kteří v životě všechno přepočítávají na peníze“, načež se z publika ozval jeden člověk, že přesně takové lidi nenávidí, Roháček briskně kontroval slovy „já je mám rád“. Škoda jen slabší odezvy diváků, než by si Assesor zasloužili, ale je to přece jen více grindový fest s jinak zaměřeným publikem. Já si zapařil neskutečně. Po vystoupení jsem měl na muzikanty ještě pár otázek, třeba proč z Invaze hrají jen ony zmíněné skladby a proč si přidali jedno esko do názvu. Prý mají nacvičené jen ty tři staré kusy a není vůle k naučení se dalších, a esko z toho důvodu, že se zreformovala vlastně pouze část původní sestavy, a tak jako nový začátek byl zvolen mírně pozměněný název. Následně mi ale bylo s úsměvem řečeno, že by bývalo lepší nechat to při starém vzhledem ke kult faktoru – evidentně jsem nebyl první, kdo jim tuto otázku položil (ještě aby jo) - ale co, hlavně že muzika zabíjí. Po Assesor se mě zmocňovaly myšlenky na odjezd, ale nakonec jsem se rozhodl si počkat ještě na Tortharry, kteří mě dokonale rozsekali loni jako předskokani Gorgoroth.

Z tranďáků Halalí se od doby, co jsem je prvně před lety viděl, stala zřejmě díky častějšímu koncertování o něco známější kapela, jak dokladuje i masivní divácká podpora a evidentní zkušenosti v komunikaci s publikem, což je u této kapely možná stejně důležitá složka jejich vystoupení jako samotná muzika. Ne každému to ale bylo po chuti, jelikož se z úst některých návštěvníků linuly vzkazy ve smyslu „drž už hubu a hraj“, já se těmito oplzlostmi celkem bavil. Ostatní si spolu s kapelou zahopsali a vzápětí už nedočkavě vyhlíželi Poppy Seed Grinder. Na mě už toho grindu bylo za celý den docela dost, takže jsem jejich koncert úplně odignoroval…

Tortharry si jako jediní mohli užít hraní za tmy, čemuž dosti napomohla i celkem dlouhá příprava, z níž nejvíce času zabrala instalace bicí aparatury a následné starosti s mikrofonem. Vedle pódia byly umístěny poutače oznamující, že nová deska Beneath již spatřila světlo světa a existuje možnost jejího zakoupení. Jak jsem již avizoval, po skvělé řežbě loni před Gorgoroth jsem byl zvědavý, co borci předvedou pod otevřeným nebem. Že to bude skvělé, jsem ale věděl už při rozehrání, kdy pánové vysekli bezchybný cover War for Territory od Sepultury, který všechny přítomné dostal hned do správné provozní nálady. Co potom následovalo, se těžko popisuje. Masakr jak svině, který jsem už hodně dlouho nezažil. Hudebně opět naprosto perfektní, precizní práce, kterou nemá smysl nějak detailně popisovat. Tortharry umí… ví, že umí a ostatní jen čumí. Co se ale dělo pod pódiem, to bylo totální peklo. Několik týpků do půl těla včetně zpěváka Psychotic Despair rozjelo pogo a stage diving jako řemen, až to odnesl i mikrofon zpěváka kapely, který se musel v průběhu vystoupení opravovat a jako ochrana si před něj sednul jakýsi maník, zřejmě pořadatelská služba. Lidi do sebe vráželi jako kulečníkové koule a často se odráželi až na stejdž pod nohy samotným muzikantům, kteří před nimi museli uskakovat. Několikrát se frontman během přestávek mezi skladbami snažil slovně bránit ničení majetku – je to super, ale zkuste prosím vás nepadat, jsou to drahé nástroje, a to není sranda. Jako odpověď následovalo ještě více skoků do publika. I přes střízlivý stav jsem se nakonec musel přidat, protože zkrátka nešlo zůstat mimo. Tortharry jsou minimálně v Česku naprostá špička a já nepamatuju, kdy se domácí kapele podařilo dostat diváky do takového varu.

Zpocený jako prase a s mnoha modřinami odjíždím domů a i přes policejní kontrolu ve skvělé náladě. Silné dojmy, velmi silné. Tortharry přislíbili účast i na příštím ročníku a já je moc rád znovu uvidím.