Vaše album bylo letos v žebříčku Progawards zvoleno debutem roku 2010. Jaký to byl pro vás pocit?

Toto vítězství jsme vůbec neočekávali, dokonce ani to, že budeme zařazeni do užšího výběru. Bylo to příjemné překvapení, které nám dodalo chuť pracovat i na mezinárodních úspěších. Desku Al Trop jsme vydali ve vlastní režii, pak nám ale Arnö Pellerin z labelu Prikosnovénie nabídl, že nás bude distribuovat. Podařilo se mu album docela hodně rozšířit…
 
Zpěv a harfu jste nahrávali ve studiu Le Rocher, baskytaru a bicí pak ve studiu ZF. Proč jste se rozhodli nahrávat ve dvou studiích?

Naše hudba je založena a skládána na principu setkávání dvojic harfa/zpěv a basa/bicí. Proto se nám zdálo logické rozložit nahrávání do dvou míst. A mělo to i své praktické důvody.
 
Ve skupině L’Effet Défée jsi hlavním mozkem, v podstatě vůdčí osobou. Skládání nových písní je především ve tvé režii...

Napsala jsem hudbu jako inspiraci jistou povídkou, příběhem, který je mi velmi blízký, a proto mne lákalo převést jej do hudební formy. V první řadě šlo o potřebu vyjádřit určité emoce, smíšené a kontrastní pocity z našeho světa i naše skryté touhy. Z toho důvodu je pak výsledkem velmi rozmanitá hudba obsahující odlišné součásti, které se vzájemně propojují a překrývají.
 
Obdivuju to, že jakožto zpěvačka dokážeš složit nástrojové i zpěvové party. Myslíš, že je pro zpěváka, jakožto pro ne-instrumentalistu, složitější skládat instrumentální zbytek?

Jsem přeci jen muzikantka, studovala jsem sedm let klavír a k tomu chodila na hodiny muzikologie a komponování. Ale skutečně to není vždycky tak snadné adaptovat určité prvotní nápady pro konkrétní nástroje. Každopádně všechny mé skladby byly kolektivně aranžovány tak, aby každý instrumentalista mohl vložit svou osobitost do prvotních idejí, které jsem přinesla.
 
Jsi taky dvorním kapelním textařem. Objednala jsem si vaše album s tím, že si texty přečtu, ale booklet mě později trochu šokoval. Přeházená písmena ve slovech, pozpátku psané fráze, fonetické dvojznačnosti. I samotné jméno kapely - L’Effet Défée – naznačuje, jaký asi budou mít texty charakter. Jak je to tedy s vaší řečí?

Vyprávíme příběh o střetu mezi naším hmotným, fyzickým světem a světem vnitřním, skrytým, v tomto případě reprezentovaným říší víl. Bylo proto potřeba vytvořit zcela nový jazyk, který není spojen s ničím existujícím, abychom mohli vyjádřit a symbolizovat tento tajný, vnitřní svět.
 
Jak vytvoření tohoto nového jazyka probíhalo?

Využili jsme jakousi jednoduchou vílí řeč. Když jsem psala své texty a zároveň k tomu používala elektronické efekty, umožňující například pustit řeč pozpátku, okamžitě jsem našla zalíbení v souzvuku a zvukomalbě tohoto obráceného jazyka. Dovoluje posluchačům ponořit se do čisté imaginace, do jejich vlastního vnitřního světa, aniž bych jim vnucovala jeho formu či obsah. Tato myšlenka se mi moc líbí, je v ní určitá forma svobody. A ti, kdo chtějí vědět víc, si pak mohou prostě přečíst pozpátku každé slovo a objevit jeho původní smysl.
 
Ohledně vaší sestavy: desku jste nahráli v základním složení Maude Trutet (zpěv), Vinciane Tronson (harfa), Boris Louvet (bicí) a Jean-Baptiste Lebrun (kytara, basa). Na desce se ale podílelo i několik dalších lidí, kteří v sestavě L’Effet Défée nejsou - mezi nimi třeba Benjamin Boccara nebo Erwann Hervé. Co je tohle za kapelní spřízněnce?

Toto jsou nejbližší spolupracovníci. Ke kapele patřili i Erwann Hervé (coby první kytarista) a Benjamin Baccara, blízký přítel; spolupracoval s ním Jean-Baptiste, který už však také není naším členem. Nyní s námi jakožto baskytarista hraje Kevin Toublant.
 
Počítám, že nějaké rady přišly i od tvého otce Jeana-Paula Truteta nebo strýce Daniela Truteta. Jaké je to sdílet a konzultovat hudební vášeň s rodinou?

Moje rodina mi dala prvotní touhu a chuť dělat muziku. Se svým strýcem, violoncellistou, spolupracuji i na jiných projektech. Je štěstí mít v rodině umělce, otevírá to pohled do tohoto světa od dětství.
 
Z reakcí těch, co poslouchali Al Trop, jsem pochopila, že vaše hudba v mnohých evokuje i dost dráždivé pocity. Mimo jiné i sexualitu, agresi... Tuto vlastnost jí teda hodně dodává právě zpěv.

Nikdy jsem v tomto smyslu o naší tvorbě neslyšela hovořit! Zpívám a vyjadřuji své nejhlubší emoce. Pro mne je tato nahrávka formou výkřiku, apelem na naléhavost žít. Nepociťuji v tom ovšem žádný sexuální podtext, je to poprvé, co slyším zmínku o tomto aspektu.
 
Ohledeně zpěvu - dá se křičet zdravě? Většina současných učitelů zpěvu zastává názor: nekřičet, vydávat jenom líbezné tóny. Jak se díváš na kontrast mezi technikou „naprosto zdravého zpěvu“ a technikou, která nepovažuje za hřích hlasivky trochu sevřít?

Pokud do zpěvu zapojíš naplno své vnitřnosti a máš solidní svalový základ, není třeba mít obavy. Sama vyučuji zpěv, takže vím, co si mohu dovolit. Navíc stále pracuji na stabilitě a posílení břišních a bederních partií svého těla tak, abych mohla zpívat, jak to cítím. Abych vnímala více celé své tělo, nejen svůj hlas.
 
Nesvádíš své studenty k experimentu?

Samozřejmě, pokaždé když vyučuji, se snažím povzbudit své žáky, aby objevili a využili naplno své skryté možnosti. Zpěv, stejně jako kterákoli jiná forma uměleckého vyjádření, je cesta k objevování a lepšímu poznání sebe sama. Momentálně téměř neučím, abych se mohla plně věnovat povolání zpěvačky. Ale určitě se k výuce zase vrátím, předávání zkušeností je velmi zajímavý způsob, jak se člověk může sám učit a objevovat i sám sebe.
 
V tvé pěvecké interpretaci je zřetelný jak vliv klasiky, tak experimentu, moderny. Jakou techniku zpěvu, ať už v L’Effet Défée nebo jinde, upřednostňuješ?

Praktikuji různé formy zpěvu. Začala jsem být na scéně aktivní jako velmi mladá a postupně jsem se učila třeba lyrickému zpěvu či tradičnímu výrazu používanému v severní Indii. Myslím, že je skutečně velmi zajímavé prozkoumat všechny možnosti a existující způsoby projevu tak, aby člověk postupně objevil či vytvořil svou vlastní cestu a poté po ní mohl jít a tvořit sám za sebe.
 
Jak to v současné chvíli vypadá s vašimi koncerty? Nechystá pro vás třeba někdo z kolektivu Tomahawk nějakou delší šňůru po Evropě?

Momentálně nemáme žádné naplánované turné, ale doufáme, že se nám brzy podaří vyrazit a představit se na evropských podiích. Nemáme však příliš mnoho kontaktů a zatím jsme se moc nezabývali zahraničním bookingem. Také se ale chceme zaměřit na druhé album, které bychom rádi vydali na jaře 2012, nyní je jeho tvorba a příprava v plném proudu.
 
V roce 2009 jste dělali předkapelu kapele Magma. V rozhovoru pro Progressive Areu jsi hovořila o tom, jak po onom koncertu přišla řeč na to, že by mohlo mezi tebou a Magmou dojít k spolupráci. Schyluje se k něčemu?

Zatím není nic konkrétního domluveného, nicméně toto setkání a vystoupení pro nás bylo velmi silným momentem a zážitkem.
 
Kromě L’Effet Défée působíš i v mnoha dalších projektech. Olli & Mood, Cristal, Infinite Youpi, Le Concerto Perché, Nassij… Jak to všechno stíháš? Jsou momentálně L’Effet Défée tvou prioritou?

L’Effet Défée je můj osobní projekt, kterému se věnuji naplno a coby své tvůrčí prioritě. Je tedy co do důležitosti nadřazen všemu ostatnímu a má absolutní přednost. Nicméně je zajímavé podílet se i na dalších různorodých projektech a nebýt jejich hnacím motorem či lídrem. Dovoluje nám to neustále se obohacovat o nové vlivy, otevírat se jiným zkušenostem a nahlížet na věci z odlišné perspektivy. Navíc když si chce člověk vydělat na živobytí muzikou, nemůže být ukotvený v jedné jediné aktivitě.
 
Debut L’Effet Défée způsobil mezi lidmi veliký poprask. Zároveň ale bohužel stále ještě patříte mezi kapely, o jejichž existenci se dá jen velmi těžce dozvědět...

Současná doba je velmi složitá, neboť na jedné straně díky internetu existuje množství fantastických počinů, které jsou ovšem na straně druhé utopené v mase průměrných a málo zajímavých produktů hudebního průmyslu.
 
Proč ještě je těžké prosadit se s L’Effet Défée?

Protože se prostě nevejdeme do žádných škatulek, které by eventuálně mohly napomoci našemu většímu komerčnímu úspěchu. Alternativní projekty, jako je ten náš, představují spíš určitou formu uměleckého odporu, protože nepřizpůsobují svou tvorbu přáním a představám velkých médií a nesnaží se nikomu zalíbit ani podbízet.
 
Na druhou stranu, alespoň mírná publicita je pro kapelu taky důležitá…

Samozřejmě bychom byli rádi, pokud by se naše muzika co nejvíce šířila mezi lidi a mohli jsme pravidelně koncertovat, jezdit na turné... Hudební vydavatelství, média a programoví ředitelé rozhlasových a televizních stanic však tlačí kapely do toho, aby zapadly do určitého formátu, a pak podporují jen takové, které se co nejvíc podobají tomu, co zrovna frčí. To mi připadá jako velká škoda.
 
Nedala bys mně i čtenářům nějaké doporučení na kapelu právě tohoto typu - myslím tím na kapelu, která si tě získala, kterou je těžké vypátrat, ale zároveň je pro člověka ochuzení o ní nevědět?

Jsem velkým fanouškem Secret Chiefs 3 z USA, což je osobní projekt Treye Spruance, ale ti už jsou vlastně celkem známí.
 
Vaše nové album, které podle tvých slov vyjde začátkem roku 2012, bude teprve druhým kouskem ve vaší diskofrafii. Jak vnímáš jeho přípravu v souvislosti s vaším debutem?

Al Trop beru prostě jako jistý vývojový stupeň. Jako ukázku toho, kde jsme tehdy byli, a také známku, že je třeba postoupit o krok dále. Úplně první zkušenost totiž dovoluje získat určitý odstup i větší vyzrálost při další tvorbě. I proto tentokrát uděláme řadu věcí určitě zcela jinak.