Den první 1.5.2009

Přijíždíme do Gijonu, menšího městečka v severním Španělsku, v pátek večer víceméně za jediným účelem. Podívat se na Aphex Twina v sobotu. S pátkem jsem počítal spíše jako s přidanou hodnotou a nebral jsem ho nějak vážně. Chyba. Pátek se ukázal být dnem taktéž značně zajímavým, s krásným překvapením nakonec v podobe Daedelus, takže se mi nakonec report trosičku protáhne. Ale abych to s protahováním nepřeháněl:
Typicky páteční ráno. Zvoní budík. Rychle vypnout. Ale něco mi pořád vrtá hlavou a ne a ne se vypnout. Po pár minutách je jasno: kurva, dyť dneska potřebuju stihnout bus do Gijonu. Následuje cesta ve vysokejch otáčkách, plán stresu a hektiky, zjištění, že jsem si demagnetizoval kreditku mobilem, tudíž, že budeme muset vyžít s 50 Euramana tři dny. Parádní dovča narýsovaná podle přísnýho pravítka, na moc piveček a zkoušení španělskejch specialit po hospodách to nevypadá.

Po šesti dlouhejch hodinách v autobuse, skrčenejch a převrácenejch v různejch spánkovejch polohách, konečně přijíždíme do Gijonu. Město samo o sobě není nic moc, i když fandové surfingu asi souhlasit nebudou, malý, docela obyčejný, městečko s mořem a neustále naplno zapnutým větrákem (obzvlášť v noci se ukázalo, jak je severní vítr krutý). Pak následovalo hledání kempu a vzhledem k tomu, že jsem si stále ještě neuvědomoval, v jak vážný rozpočtový situaci jsme, zaplatil jsem si teplou cestu autobusem. Podobnej luxus poprvé a naposled. Během cesty si konečně uvedomuju, jak báječně plnej měšec tolarů mám u pasu a začíná sladká dieta. Chleba s Nutellou. Po sladkým jídle sladce a neočekávaně usínáme v nově postaveným stanu, čtyři hodiny příjemný prázdnoty, po kterejch se vzbouzíme cca okolo dvanáctý večerní. A šup na první cestu pěšky do festivalovýho areálu (bus=peníze, zřejmě bohatých přístup má svoje problémy). Samozřejmě, za pomoci veškerejch mejch orientačních schopností se ztrácíme a nakonec, po hodině a půl bloudění po polích a residenci místních boháců (žer je!!!), se konečně dostáváme do areálu.

A konečně můžu začít plivat superlativa. Festival, kde je hodně lidí, ale ne příliš, nádherná nově postavená koncertní hala se super akustikou a obrovským

projekčním plátnem, ideální pro audiovizuální koncept, žádný organizační problémy, bez typicky nazi ochranky, která by ti pomalu strčila prst do řitě, jen aby si, proboha, náhodou dovnitř nepronesl flašku s pitím, všechno v pohodový příjemný atmosféře s milejma lidma okolo (takřka žádný stopy po intelektuální, tak chytrý a všemu dobře rozumějící, kastě, který jsem se trochu bál), prostě parádní párty.

Takže se konečně hřejeme uvnitř koncertní haly a přišli jsme právě na to, co jsme chtěli. Hraje Kelpe. Příjemný britský IDM, chytře poskládané beaty a aranžmá, ne příliš originální, ale perfektně funkční a zábavný. Projekce k tomu taky hezky sedí, trhavá, roztěkaná směsice uklidňujících motivů, rychle se vynořit a zmizet, zaseklej počítač rozsekávající screensavery do různejch kousků a koláží. Ale nebudu tu veškerou slávu dávat neprávem jen Kelpemu, nebyl na pódiu sám, spoustu práce odvedl taky živej bubeník, příjemnej lidskej dotek v počítačový muzice, příjemný na podívání, příjemný na poslech, celkově bych přirovnal třeba k nedávným Diamond Watch Wrists od Prefuse 73 a Zacha Hilla, ale instrumentální a ne tak zlámaný.

Po drobné pauze přichází hlavní hvězda večera, Daedelus. Musím přiznat, že jsem od jeho vystoupení zas až tak moc nečekal. Jeho nový album jsem slyšel jednou a hodně letmo, bez toho, aniž by mě cokoliv zaujmulo, takže jsem očekával příjemný, ale nudný vystoupení. Omyl. Nejsladší překvapení festivalu (přesně proto mám festivaly tak rád) právě začíná. Od první písničky nakažlivě chytlavá, ale chytrá taneční muzika podaná s grácií, s lehce uhozeným režisérem (a tady to slovo doopravdy sedí, protože Daedelus moc dobře věděl, podél kterejch not pískat tak, aby si to lidi užívali, naprostá kontrola nad publikem) ve viktoriánským sáčku. RŮZNORODOST, silný, ale ne přehnaný melodický linky, taneční rytmy, ale ne ubíjející repetice okolo dokola, trochu tance, hiphopovejch beatů, ambient, abstraktních rytmů, na jedný straně si pohrávat s takovejma intelektuálníma vložkama jako Beirut, na druhý straně vkládat I tough niggaz rap vložky, kéž by tahle párty muzika fungovala všude. Dokonce mě vystoupení přinutilo se vrátit k jeho albu, který už dávno odpočívalo pod vrstvou prachu, a od tý doby se mi protáčí v playlistu takřka neustále. Aby ses taky dostal do pozitivní nálady po sto a jednom dni šedi, klikni sem.

Další páni na holení? Moderat (= Modeselektor + Apparat). Tady už žel bez překvapení. Očekával jsem nudu od Modeselektor, nudu od Apparata a hádej, co jsem dostal. Nudu krát nudu. Písnička a ven.

Konečně přichází místo pro osobní příběh a vylití si duše. Miluju obtěžování nesouvisejícím vypravováním všemožnejch alko historek nebo prostě jen počítání piv, ale v tomhle reportu nic takovýho nenajdete. Proč? Jednoduše proto, že jsem neměl žádný peníze, abych si mohl podobný zábavy dovolit. Takže potřebuju nějakej jinej zdroj, kterým bych mohl tenhle report trošku pošpinit a řešení je překvapivě jednoduchý. Žebrácký historky, naříkání nad nedostatkem peněz, lamentování “co bych jenom mohl dělat, kdybych měl peníze”, chleba s Nutellou a podobný příběhy jsou perfektním záskokem za obvyklý alko dobrodružství.

Po pěti minutách Moderata dlouhá cesta domu. Abych se zbytečně nerozepisoval, zvolím úsečnou metodu Romana ze Sibiře. Zima. Les. Zima. Domy. Bohatý domy. Zima. Psi. Velký psi. Zima. Silnice. Velká silnice. Brána. Skrz bránu. Stan. Spát. Spát. Spát. Dlouho spát.

 
Den druhý 2.5.2009

Budím se zhruba v jedenáct a okamžitě cejtím tu sladkou vůni, ze který už se mi pomalu začíná otáčet žaludek. Nutella. Beru chleba a vylejzám ze stanu, abych se nasnídal. Tentokrát je chleba o něco tvrdší, žvejkavější a Nutella mě překvapuje, ještě větší sladkostí než obyčejně.

Po snídani jsme se rozhodli udělat si procházku po Gijonu. Jak už jsem říkal,

město to v žádném případě není úchvatný, obyčejný španělský městečko, i když soudě podle last.fm dost kulturně živý. Ale stejně se během procházky stala nezapomenutelná událost. Skočili jsme si na jídlo. Do restaurace. Samozřejmě jedno meníčko do dvou (ačkoli španělská pohostinnost moc nezafungovala a žádost o dva talíře se minula účinkem), ale pořád to byla radikální změna jídelníčku a jeden by se skoro cítil bohatým (stud, stud, stud), a není to právě nepříjemný pocit.

Pak jsme si nemohli nechat ujít největší den španělský fotbalový ligy, takže hurá zpět do kempu na Real Madrid vs. Barcelona. Stále v povzneseném stavu po návstěvě restaurace neuvěřitelný tok dukátů z našich kapes pokračoval, dvě piva na osobu, ale stálo to za to. Barcelona zničila veškeré sny Madridu o letošním titulu a okolní osazenstvo baru (průměrný věk aspoň 60 let) z toho evidentně mělo značnou radost, anticentralismus zdá se funguje i ve Španělsku.

Jakmile fotbal skončil, vydali jsme se na další dlouhou vycházku na čerstvém vzduchu do festivalového areálu. Tentokráte ostré smysly žádnou chybu nepovolily, žádná procházka opuštěnýma políčkama, nejpřímější nejkratší cesta přímo za cílem, 45 minut, abych byl přesnej a znova jsme byli tam, kde jsme chtěli být. Propasovat dovnitř flašku whisky s kolou (dovezeno až z Madridu), vznešenější varianty Kuby z Libně, a honem, honem na hudební produkci.

Řeknu to natvrdo (a budu se cítit velce): druhej den byl víceméně ve znamení čekání na Aphex Twina. Hudební produkce před ním byly přinejlepším lehce nadprůměrné, sice ne tak špatné, aby člověk odešel ven do zimy, ale žádnej úžasnej spektákl se nekonal.

První přišel na pódium Eedl ze Španěl, Barcelony, asi nejhorší, co jsem na L.E.V. viděl. Průměrně průměrný IDM s utahanejma nohama, už tisíckrát ohranejma zvukovejma “experimentama” a nudnou videoprojekcí. Lehce zábavnější než poslouchat chroustání zaseklýho modemu, ale pořád lepší, než jít ven do zimy. Když se ale přidá extravangantní tanec pod vlivem slečny před náma, kterej se posléze proměnil v parádně zvládnutý válení sudu pod vlivem a byl zakončenej rychlým odchodem na záchod, tak to vlastně byla docela zábava. Zábavnější část čekání přišla s Alva Noto, příjemná hlučná švábská elektronika, i když mám trochu jinej názor na kvalitní videoprojekci. Kdyby z ní aspoň nebolela hlava.

Jen troška napjatýho čekání, konec světla a začíná show, na kterou celou dobu čekáme. Jen aby bylo jasno: nebylo to sólo Aphexe Twina, přizvukoval mu ještě Tim Hecker (těžko hodnotit, zda to nakonec bylo plus nebo mínus). A začíná se hlučně, špinavě, tanečně, často až k hranicím elektra. Ale samozřejmě, že s takovejhlema pánama za pultem to nebude tak úplně normální elektro. Spousta zvuků, hluků, ruchů v pozadí, který vytvořej nový struktury v rámci těch starších, malý pavoučcci ti běhaj všude po těle, spousta žánrovejch překryvů, z poklídku až na hranici tvrdě noisovýho vymývání, všecko ale s aphexovským rukopisem, precizně řízenej experiment. Dost náročný na poslech, převládají hlukový díry do hlavy nad jemným plíživým strachem, hrocení převládá nad jemnější, milejší tváří. Ani videoprojekce, ve který se všemožně deformuje a dekonstruuje lidskej obličej do prapodivnejch tvarů, pot z čela nesetře, spíš naopak ještě pár kapiček přidá. Po hodině konečně přichází nějakej prostor na dychání, půlhodinka z Drugks. Pro ty, co nevědí: víceméně ambientní nálada s téměř breakcorovejma beatovejma podkladama, hodně jemnýho chrastění a tikání, Boards of Canada dává pusu Venetian Snares.

Závěrečná pecka je jasná. Vyhrocení od jemnýho, křehkýho ambientního kousku až ke zcela noise industriální faxový mašině, 54 Cymru Beats. A video z márnice. Pitva.

Potom. Chci domu. Jít. Zima. Zima. Psi. Zima. Kemp. Spát. Spát. Spát dlouho.