Cesta na strahovskou Sedmičku má pro nás svou nedílnou romantickou součást – jízdu lanovou dráhou na Petřín. Tentokrát však veškerá romantika končí v momentě, kdy během jízdy dojde ke stržení záchranné brzdy – seskok pod vrcholem do kolejiště a výšlap podél dráhy tvoří svérázné a rozhodně nečekané intro k dnešnímu koncertu. I proto přicházíme o většinu setu prvního účinkujícího – slavonických HC/grinderů NIHIL. Těžko usuzovat z posledních dvou skladeb, ale víceméně vystoupení, které neurazilo ani nevzalo za srdce.

Klub se tentokrát zaplnil o poznání víc než o týden dřív na A STORM OF LIGHT. Netrvá dlouho a přicházejí další tuzemští předskokané – GRIDE. To už je přece jen jiná klasa, ne nadarmo patří do české extraligy. Zahráli skvěle, po hudební stránce nelze vytknout vůbec nic. Čistý kompaktní zvuk, všechny nástroje čitelné, sehrané, krátké svižné odsýpající skladby… ale jako by ten večer něco chybělo. Na poměry špičkové kapely jako GRIDE to mělo trochu vlažnější atmosféru, než by člověk čekal. Odškrtávali jsme si jednu položku za druhou jako na běžícím pásu, ale že by se dostavilo grindcorové peklo, běsnící kotel a vzduch, který by se dal krájet… to ne. Těžko říct, zda za to mohou sterilní prostory strahovského klubu, nízký strop, který nedovolil dvoumetrovému zpěvákovi Inymu pořádně se rozeskákat, nebo jen statické publikum, které poslouchalo sice pozorně, ale žádnou velkou energii směrem k pódiu nevysílalo.

Program jede v rychlém tempu – co jiného také čekat od podobné sestavy. Devět večer a na scénu již naskakuje dnešní hlavní hvězda. S německými LE SCRAWL už jsme měli tu čest dvakrát na festivalových pódiích a nikdy nezklamali. Protože je kapele zjevně úplně jedno, kde zrovna hraje, a dokáže báječně rozproudit jak festivalový kotel, tak komornější klubové prostředí, není důvod k obavám, že by tomu dnes mělo být jinak. A také není – od prvních taktů skvělá muzika, zábava i show. LE SCRAWL nasazují nejprve starší vypalovačky, například Boiling Point či Antisocial. V pětičlenné sestavě nechybí vedle kytary, basy a bicích ani méně typické „grindcorové“ nástroje jako klávesy, saxofon či příčná flétna… Muzikanti jsou to navíc velmi univerzální, frontman a basák Mario si s ledovým klidem prohodí nástroj s kytaristou Simonem, saxofonista Arne (který jako by z oka vypadl Lou Reedovi) sáhne po flétně a zpět po ságu… Se stejnou lehkostí proplouvají mezi zdánlivě nesourodými žánry a míchají grindcore, ska, jazz a další, jako by na světě nebylo nic přirozenějšího. Jazzový výraz velmi dobře vynikl i díky klávesám – nová pianistka Uta sice zpočátku zněla nesměle, ale ke konci setu už to rozjela jako stará mazačka.

Muzika LE SCRAWL nemůže nechat lhostejným a vybízí publikum k tanci i poslechu. Pohyby i úsměv přicházejí úplně bezděčně, stejně tak se po celou dobu dostavuje pocit, že tohle je prostě dobrá zábava a přitom velmi inteligentní. Spojit chytrou a zábavnou muziku je rozhodně velký kumšt, to jen muzikanti klamou tělem, když se u toho tváří, jakoby tenhle mix šlo jen tak zahrát levou zadní a s prstem v nose. Koncertní set rychle spěje do finále, těsně před koncem přichází nezbytná vtipná cover verze známé melodie z filmu Mission Impossible a diváctvo si ještě vydupe dva tři přídavky (vzhledem k „délce“ skladeb není problém odstartovat poslední flák ve 21:59 a ještě skončit v časovém limitu, aby nebyl rušen noční klid). Čurbyho „jízdní řád“ pro tento večer funguje opravdu přesně.

To, pro co jsme si ten večer přišli, jsme také dostali – kvalitní hudbu, dobrou show, pobavit se, uvolnit a slyšet něco zajímavého, méně všedního. LE SCRAWL patří ke kapelám, jež jsou naživo konzumovatelné prakticky v jakémkoli množství (určitě větším než malém), takže při příští pražské zastávce opět na viděnou.