Tentokrát začnu zcela v opačném duchu než naposledy se Soen v Rock Café – ačkoliv na Leprous jsem se zpočátku chystal jen jako řadový návštěvník, užít si je konečně jen a pouze v klubu, skvělý předkoncertní servis (děkuji Ivane) a nezájem ze strany ostatních kolegů z webu o akreditaci mne nasměřoval vstříc focení a reportu, což se vzhledem k průběhu večera nakonec projevilo jako báječná činnost. Report mi v hlavě začal nabírat konkrétní představu už někdy v polovině setu Leprous, kdy bylo jasné, že tohle je jeden z klubových koncertů roku.

Na první Nory Rendezvous Point jsem dorazil na minutu přesně. Progresivní metal mi nejdříve zaváněl starší tvorbou Dream Theater s více (na)sekanými riffy, jak je to dnes populární (třeba i u Leprous), ale postupem času pocit spíše krystalizoval směrem k temnějším Redemption či Kamelot. Můžeme tomu říkat třeba melodic progressive core metal. Sličná baskytaristka nebyla jen na okrasu, ale skutečně svůj nástroj dobře ovládala – rezonující tlusté dráty rozechvívaly vnitřnosti (a lehce šimraly ušní bubínky). Pozornost na sebe ale strhával i bubeník, a ne jen proto, že si na závěr sundal triko a ukázal krásně vypracované tělo (a dívky plesaly blahem). Že je to ale Baard Kolstad, jsem si uvědomil (zjistil) až dodatečně, když nastoupili Leprous. A to není zdaleko jediné pojítko, které tady bylo možné zaznamenat – klávesový arzenál byl také pro obě kapely společný, resp. jeho 1/3. Dopředu vytrčený Moog dostal nejvíce prostoru při závěrečné The Conclusion, která se přetavila až někam do hypnotického stoner/post-metalu a dobrou čtyřminutovou instrumentaci, kdy zpěvák zaujal volnou pozici u kláves, zatímco klávesák loudil tóny pouze z Moogu. Debut Solar Storm vyšel 02/10, doporučuji případně BandCamp.

Sphere o hodně přitvrdili a přinesli tak před Leprous vítanou změnu. Zatímco Rendezvous Point tíhli jednoznačně k melodice, tady se nezapřela inklinace k tvorbě Fear Factory zkombinovaných s Meshuggah, lehce možná i stříknuté Australany The Amenta, a ve vokálně-melodických pasážích jednoznačná inspirace Soilwork. Osmičkoví kytaristé, šestistrunný basák, strojové bicí. A sedělo to i po vizuální stránce – logo z LED diod, poprvé se dostala do akce i světla uzavřená v plastových bedničkách přímo na pódiu (a ty zase dobře posloužily jako stupínky, na které si muzikanti mohli vylézt namísto absentujících odposlechů v čele pódia). Zpěvák Isak Haugan vypadal tak trochu jako bratranec Jense Kidmana, a když přidal i typické kidmanovské „pohybové zlo“ (ať už nakloněný a řvoucí nad publikem nebo s rukama za zády či podél těla kývající se do rytmu), podoba byla takřka dokonalá. Oproti Fear Factory ale fungovaly i čisté zpěvy, které tu přidával kytarista Marius Strand (Bjorn Strid hadr), za občasné výpomoci ve sborech i od druhého kytaristy Ulrika Nilsena. Celkově dalších příjemných skoro 40 minut hrací doby. (YouTube)

Těšba na hlavní hvězdy večera byla ideálně zvukově vyplněna Lateralus, která stačila dohrát až někam v Parabole, jestli se nepletu. A pak to nastalo, žádné zdlouhavé intro, ale rychlý nástup a nerovnými notami rovnou na The Flood. Leprous klubově vždy dávali přednost prezentaci nové desky před rovnoměrnějším přehráváním diskografie, a to v dost výrazném poměru. A ačkoliv se poslední studiovka možná jeví na první pohled uhlazeněji, živě byly skladby přetavovány do své animální podoby a na povrch vyplouvaly neskutečně instrumentální masakry. U Foe jsem se třeba obával, jak si Einar Solberg poradí s vokály, ale byl prostě k neuvěření. Sborové „ooooo“ s publikem? Mrazivé, krásné. V Third Law jsem se přistihl, jak hypnoticky zírám na bubeníka Baarda Kolstada a říkám si - ne kde(!) bere tu energii, ale jak(!) si je schopný všechno pamatovat a ještě k tomu přidávat?! Einar doposud zakotvený u svých kláves se sice může projít maximálně na svých 3x1 metr, ale pro show byly podstatné již zmiňované plastové schůdky. Představte si, že do této na první pohled křehké, krásné ale stále mírně znepokojivé hudby, vám hrají světla, vše je zahalené mlhou a pět chlapíků je v transu.

Po rychlé výměně kytar, což byla docela častá záležitost, ale na plynulosti show to vůbec nebylo vidět (jelikož jsou tu vždy klávesy), se rozeznívá Chronic proměněná v rock'n'rollový black metal. Zde zase musím pochválit basáka Simena – precizní a přesný (jinak to nejde). Navíc pomáhal i se zpěvy, ostatně jako zbytek kapely, čímž i když publikum zrovna nepřizvukovalo, mohlo tiše zírat, jak se to dělá profesionálně. Tady je zapotřebí vyzdvihnout další věc, že Leprous mají za sebou samozřejmě spoustu koncertů a přesně ví, co kde chtějí mít, a jak. Z nich prostě čiší profesionalismus na všechny strany. A to je skvělé, protože tahle kapela ještě poroste!

Nevím, kam ještě mám pokračovat, třeba jsem se ohromně těšil na nejoblíbenější věc z novinky – Rewind, meshuggovsky-toolovsky zlou a nervní (tady si vyměnil kytaru jen Tor Oddmund, což mimochodem nevím, jestli je „tradice“, ale poměrně často si kytaru ladil za pochodu) - skvěle doplněnou další videoprezentací na 4 LCD obrazovky. Na těch se po celou dobu vystoupení promítaly různě se opakující a prolínající sekvence (příadně celé video jako k Third Law). Nic nového, ale další střípek do celkové skládačky dojmu z vystoupení.

Acquired Taste? Nejen pěvecká kláda zvládnutá s bravurou akademika. Leprous se svými „lehčími skladbami“ prostě nemusí zabývat. Oni si prostě záměrně volí tu trnitější, složitější cestu (aby možná i nezakrněli), na jejímž konci je ale o to sladší odměna. Tedy doufám a přeji si, aby se tak stalo. Při Red (světla jak při Slayer) už to bylo doslova progresivní peklo, mlha tvoří oblak, na kterém se jakoby kytaristé a basák vznášeli. Jsem uhranut, neschopen čehokoliv, a to je vlastně teprve půlka vystoupení!

Ano, Leprous vzápětí po Slave (ten nástup!) odešli, ale ještě se (naučeně) dvakrát vrátili. První vyvolávání bylo podstatně delší než druhé. Nevím, jaká byla návštěvnost jinde, ale zdejších 250 (?) lidí ovacemi určitě hanbu neudělalo. První přídavek byl k první skladbě The Congregation - The Price, kterou si Einar malinko vokálně upravil (namísto plynulého zpěvu si jednotlivé tóny nasekal, podobně jako hrají kytary). Moon je zase příkladem, jak se z poměrně jednoduché záležitosti stane bomba, která vám exploduje do ksichtu a ještě jí za to poděkujeme nekonečným THANK YOU!

Down jsou jenom jedni, ale tohle bylo lepší (rouhání!). Pokolikáté to již zmiňuji – Einar, tomu prostě nelze uvěřit, co tenhle člověk dokáže se svými hlasivkami, a to pak přišla na řadu ještě The Valley, což je podle mne po vokální stránce nejpropracovanější skladba Leprous vůbec. A v superlativech bych mohl pokračovat i nadále, nebýt toho, že pak přišla poslední kompozice večera Forced Entry.

Nechci tady uvádět, kdy jsem v jaké formě koho viděl. Je ale snad jasné, že ještě teď se celý tetelím blahem nad úžasně stráveným večerem a nezbývá mi, než se těšit na další norský večer, již ve středu se Shining. Každopádně letos jsem v klubu zatím nic lepšího neviděl! Leprous!!!

Setlist:
The Flood
Foe
Third Law
Chronic
Rewind
Acquired Taste
Red
Slave
---
The Price
Moon
Down
The Valley
---
Forced Entry