Otvírám dveře železničního vagónu, pomalu sestupuji na nástupiště. Hlavní nádraží. Po dlouhé době do sebe nasávám pražský vzduch. Jak já tu nebyl dlouho! Běžím na sraz se sestrou, tu v hospodě na stráži brzy vystřídá Loomis, s nímž se plácám po zádech. Leč koncert černoušků se neodvratně blíží a já kráčím na nejbližší tramvaj směr Žižkov. Odpusťte mi malou odbočku, nedá mi to... Nastoupím do tramvaje a až nyní si uvědomuji, v jakémže prostředí se to vlastně nacházím. Přichází totiž duo fešných dívčin, z nichž jedna nelítostně prohlásí: „No a jak ty? Dlouho jsem tě neviděla na kapitálových trzích!“ Mám problém, abych nevyprskl smíchy, ale naplno si uvědomuji osvobozující přiznání: Jo, jsem ze Sedlákova! Úlevný pocit. Konec odbočky.
Přicházím do Akropole přesně v moment, kdy měli Living Colour začínat, totiž v půl osmé. Ale ono to s tím přesným startem nebude tak horké. Procházím prostory, zvědavě prohlížím osazenstvo (ten večer značně zaplněné ženskými postavami), avšak nikoho známého nepotkávám. V sálu se vytěsňují lidmi poslední skuliny, a když Living Colour nakráčejí na pódium, právě odbíjí osmá.
750,- za lístek, koncert bez předkapely, očekávání nejvyšší. Strach z toho, že koncert bude unylá dvouhodinovka zestárlých hudebních akademiků vzal za své asi po třiceti vteřinách. Asi takto: jedna věc je poslouchat černošský kvartet na deskách a něco úplně jiného je stát před nimi a vidět, co se to děje na pódiu. Zapomeňte na písničky z jejich pěti alb (projeli všechny, nejvíc novinku a Stain), naživo je jejich reprezentace naprosto jiná. Jedná se spíše o variaci na známé písně než o jejich doslovné přehrávání. A přesně v tom to je. Živelné, spontánní a rozdávající energii do všech stran. Dlouho se mi na koncertě nestalo, že bych stál s otevřenou hubou přikovaný k zemi a měl dvě hodiny permanentně husí kůži.
Intro obstarává WTFF, za jehož tónů kvartet nastupuje. Jedem! Ano, jízda, to je to správné slovo. Zvuk po celou dobu vystoupení krystalicky čistý, přesto se mi ozřejmuje skutečnost, proč je zvuk na posledních dvou deskách takový, jaký je. Ne, kytary už neřežou jako na přelomu osmdesátých a

devadesátých let. Zůstala zatuchlou garáží načichlá kytara s velkou chutí si zvukově zablbnout. Tož to je asi jediné zvukové mínus. Naopak velkým plusem byla digitální projekce abstraktních vzorců, které byly neustále v pohybu a tvořily častokrát až psychedelickou atmosféru. Pozitivem však bylo, že obrazy netvořily ucelený příběh a nestrhávaly na sebe příliš pozornosti.
V tomto případě se cítí autor v pasti. Jakkoliv popsat to, co Living Colour v Akropoli předvedli, je zhola nemožné. Naživo pouze rozvinuli to, co umí nejlépe – muzikantskou všestrannost. Začínají sázkou na jistotu a s přehledem odehrávají první písně z debutu (Desperate People, Middle Man – doufám, že se nemýlím a byly opravdu první) a Stain (Auslander, Ignorance is Bliss). Až po zahřátí publika ho testují novými písničkami (Burned Bridges, The Chair). To se bez problému chytá a i když moshpit nehrozí, každá píseň je opětována hlomozným aplausem. Velkým plusem celého galapředstavení byly téměř žádné pauzy mezi skladbami, koncert se ani na vteřinu nezastavil, žádné vycpávky a hluchá místa, Reid za Glovera občas pouze zakřičel své „Thank you!“ a jde se na další vál. A že jich bylo!
U Reida bych se chtěl zastavit. Marně přemýšlím, zda jsem ve svém hudebně nabitém životě viděl něco podobného, co předvedl tenhle černý kytarový kouzelník. Možná jen Adrian Belew se mu invencí trochu přibližuje, nicméně ten operuje v jiných končinách (neměl bych rovněž opomenout Johna McLaughlina). Ne, Reid snese nejkritičtější oko a i to vlhne. Co je na tomto kytaristovi neuvěřitelné, je jeho cit pro duch písně. Každá vyhrávka nebo sólo ctí jednotlivé skladby, v jejímž „prostředí“ se ocitá. Pro mě jako člověka, který zná písně Living Colour nazpaměť, byla každá píseň skoro jako nová, protože Reid do ní rval nové a nové motivy (ve sloce na čtyři takty najednou harmonicky ujede úplně jinam a plynule se do ní vrátí; v Type před závěrečnou gradací zahráli nosný motiv kompletně v duchu reggae) a pro smrtelníka absolutně nepochopitelná sóla. Touto spontánností a impulzivností evokoval Jimiho Hendrixe (jejich společný bluesový základ je hodně slyšet) a celé dvě hodiny nejvíce poutal mou pozornost.
Ale ať to zbylé trio neodnese. Wimbish na pravoboku slapoval jak o život a

potvrzoval známé úsloví „basa tvrdí muziku“. Škoda jen, že od zvukaře nedostal víc prostoru, věci by dostaly ještě víc funky šťávy. Glover s nasazenou pletenou čepičkou jako frontman ani moc nepůsobil, neskandoval prázdná hesla typu „make some fucking noise“ a pouze se soustředil na svůj zpěv, který byl ovšem stoprocentní. Zbývá zmínit bezchybný motor kapely, Calhouna, který ač ve skladbách hraje „na pohodu“ (beztak obdivuju jeho cit pro hajtku a ride činel), v téměř patnáctiminutovém sólu se úplně utrhl ze řetězu. Na začátku zahrál „standardní“ sólo v cobhamovském duchu, pak si z laptopu přidával elektronické jungle podklady, do nichž vyráběl nové a nové figury. Konec sóla obstaral regulérní house rytmus, do něhož chrlil další a další polyrytmické konstrukce.
Jak již bylo řečeno, nejvíc se hrálo ze Stain, novinky a samozřejmě nechyběly debutní hitovky, s nimiž se uvedli na světovou scénu (Cult of Personality, Glamour Boys, Open Letter (to a Landlord)). Některé skladby byly zahrány rychleji než v originále (například Type) a myslím, že to písním spíš uškodilo, koncert měl beztak moc energie, tak proč to přehánět... Uprostřed Bi opět dochází k experimentálnímu uragánu, kdy z těch elektronických jungle podkresů, kytarového šílenství, psychedelických haluzí jde hlava kolem. Vše trvá kolem pěti minut, pak se vše vrací k ústřednímu riffu Bi a šlus. Uf! To samé Elvis is Dead, doprostřed ovšem kapela vrazí rhythm’n’blues (nepochopitelné je, že tam sedlo jak prdel na hrnec) a Reid začíná nekonečné santanovské sólo. Mazec! Z nejslabšího alba skupiny – Collideøscope – ale vybírají její patrně nejsilnější skladbu, Flying. V ní zase neskutečně psychedelické sólo se vší LSD omáčkou.

Jako přídavek volí vypalovačku Time’s Up a koncert končí. Na jeho konci přišli pořadatelé a pokřtili novinku Living Colour spolu se skupinou šampaňským. Kapela je dojatá očividně vřelým aplausem, který nemá konce. Kvartet se klaní. Je po všem.
Pak se však ještě objeví u pultu se svými proprietami, o které je velký zájem. Všichni se usmívají, mají sice dobrý důvod, ale přesto je vidět jejich přirozené pohodářství a velká pokora.

PS: Sice jsem toho letos dost neviděl (Mournful Congregation, Molvaer, Henriksen, Xela, Alice In Chains...), toto však bylo bezesporu o parník to NEJ, co jsem za rok 2009 viděl. Bravo! onDRajs