Trojice kapel, která se sešla minulého sobotního večera v Rock Café, měla i tři společné atributy: jednalo se o zástupce české metalové scény, plus minus atmosferičtějšího ražení (s tím, že ve vzácné shodě podstatnou část atmosféry vytvářely playbackové klávesy a samply) a s kořeny v 90. letech (byť každá jiným způsobem). Tím však veškerá podobnost končí.

Ještě na úvod pár slov k celkové atmosféře akce. Pokud návštěvník dorazil na osmou hodinu, kdy byl avizován začátek koncertu, naskytl se mu poměrně tristní obrázek na prakticky prázdný klub, kde krom kapel, lidí k nim přidružených a barmanů nebyl téměř nikdo. Postupně se v průběhu večera několik desítek dalších lidí objevilo, patrně s tím, jak dokázali vstřebat a rozchodit prohru českých hokejistů se slovenskými bratry, ale pořád žádná velká úroda. Jasně, důvodů si lze představit pěknou řádku: semifinále hokejového mistrovství, finále Ligy mistrů, hezké počasí zvoucí spíš na chaty a zahrádky než do podzemních katakomb, příliš velké množství jarních akcí a obecnou přesycenost „kulturou“ či zmlsanost pražského publika. Na druhé straně FORGOTTEN SILENCE a DYING PASSION by si jako jedny z dlouhodobě nejvíce ceněných kapel tuzemské scény větší zájem zasloužily, nota bene když se obě přihlásily po delší odmlce s novinkovým materiálem a oprášily koncertní činnost. Možná však platilo i pověstné „sejde z očí, sejde z mysli…“. Rock Café je sice pěkný klub, hezky se v něm za těchto podmínek dýchalo, ale je to zřejmě poučení, že podobné akce patří do menších prostor, aby vůbec mohlo dojít k vytvoření nějakého kontaktu s publikem.
 
Jako první se pódia ujali ET MORIEMUR a rovnou nastavili docela slušnou laťku. Kapela nás zaujala již loni na pozici předskokanů dánských doomových legend SATURNUS a nutno uznat, že pražský kvintet roste a zraje s každým dnem a koncertem. Velmi pěkný zvuk, všechny nástroje čitelné, vynikající sólová kytara kreslící výrazné, ale nevtíravé melodie a vyhrávky… Jestliže jsme na úvod zmiňovali 90. léta, ET MORIEMUR jsou s nimi spjati ne snad délkou své existence, ale jednoznačnou inspirací tehdejším hudebním feelingem. Zejména pak klasickou starou školou britského doomu (MDB, PARADISE LOST, raná ANATHEMA), ovšem najdou se i názvuky Skandinávie, třeba zmíněných SATURNUS či SWALLOW THE SUN. ET MORIEMUR patří dík za to, že i dnes s přehledem a grácií ukazují, jak lze hrát muziku, která zažívala enormní boom před nějakými 15 lety a kterou dnes jen málo kapel umí podat autenticky a uvěřitelně. A také že dnešní doom nutně nemusejí být jen extrémní polohy, tedy funeralové marše či gotická limonáda.

Tím, co nás tento večer přilákalo především, samozřejmě byli jihomoravští eklektici FORGOTTEN SILENCE. Partě seskupené okolo Krustyho a Medvěda ani po téměř dvou dekádách nedošly nápady, ba naopak. Novinkové dílo La Grande Bouffe (tedy Velká žranice) je opravdu žrádlo – jak živě, tak z desky, která patří určitě k nejsilnějším nahrávkám v celé jejich pozoruhodné diskografii. Nové skladby jsou díky své větší kompaktnosti a razanci jako dělané pro živou prezentaci, celá sestava je ve výborné kondici, není tam slabší článek a několik posil rozhodně prospělo čerstvou krví. Výborně se uvedl nový frontman Satyr, který velmi dobře dával čisté i hrubozrnné vokály, stejně tak kytarista Hyenik se vyřádil se sóly. Škoda jen neúčasti klávesisty Martyho, jehož nástroj zněl pouze z playbacku… Samozřejmou součástí, která šperkuje projev kapely, jsou výlety a úlety do jiných žánrů, jazzové parádičky a rytmické vychytávky, perfektně zvládnuté i naživo, ale celkově se zdá, že Forgotteni učinili svou muziku přímočařejší, přístupnější a také se zase o něco přitvrdilo. Z Medvědových riffů se stará škola thrashe a deathu jen tak nevytratí, tentokrát dostala spíš větší prostor. O muzice FORGOTTEN SILENCE se sice tvrdí, že není snadná na poslech, ale jakmile se naladíte na jejich vlnu, čas se pro vás stane relativním pojmem a mohli byste ji poslouchat třeba do rána. Pořád je co sledovat, pořád se něco děje, od prvního do posledního tónu se ani na chvíli nenudíte. Třešní na dortu byla závěrečná Mezzocaine z minulé desky Kro Ni Ka, která celý set skvěle vygradovala. Česká scéna může být na FS stále právem hrdá, škoda jen, že se tento exportní artikl šířeji neprosazuje v zahraničí.

Nastoupit na pódium po takové náloži by byl těžký úkol pro kohokoli. DYING PASSION se sice snažili, co jim síly stačily, ale takovou magii, nadhled a originalitu, jaká šla z projevu FORGOTTEN SILENCE, se jim vytvořit nepodařilo. Zuzana má bezesporu velmi pěknou barvu hlasu, zpívá technicky dobře, melodie jsou stavěny hitově, kytaristé hrají jako staří mazáci, zvukově a aranžérsky je to bezvadně promyšlené, decentní samply vkusně použité… samé dobré ingredience, ale jako celek to na nás prostě nezafungovalo. Navíc po čase začnou jednotlivé skladby poněkud splývat… Pokud bychom současnou tvář DYING PASSION vzali v kontextu mainstreamu, pak určitě dělají chytrou, mírně melancholickou a mírně přitvrzenou moderní pop-rockovou muziku – kdyby se z komerčních rádií ozývala podobná produkce, určitě by to byl kvalitativní skok o několik úrovní. V kontextu spíše undergroundové scény však již působí trochu cizorodě. Je tam maximální profesionalita, ale přes veškerou pódiovou energii i jakýsi odstup.
 
Ať tak či onak, těch několik desítek věrných a statečných si ten večer určitě přišlo na své a mohlo vybrat „toho svého“ favorita. Díky velmi dobrému zvuku i nasazení účinkujících akce předčila řadu „větších“ koncertů zahraničních kapel a ukázala, že šikovní muzikanti ani po letech a dlouhých odmlkách nepatří do starého železa.