Billy Milano se zase zlobil…a zlobil se v neděli ve smíchovském Futuru. V agresi ho podpořili ryze české předkapely různých žánrů. Tak si je vezmeme pěkně popořádku.

Jako první nastoupila vycházející hvězda a stále známější band české scény BEAST WITHIN THE SOUND. Sebranka pod taktovkou pana Juliána sehrála kratší set, kde představila to nejlepší ze své desky Eternal Conflict. Škoda jen slabšího zvuku, který se ale nevyhnul ani jedné z kapel. Pro ty, kteří s kapelou ještě neměli tu čest, jedná se o mix mezi moderním thrash/groovem říznutý metalcorem (je cítit, že se nebojí kombinovat oldschoolové postupy ve stylu kapel jako Testament a Machine Head s těmi novějšími), já však BWtS viděl už tolikrát, že je pro mě až složité něco vypíchnout. Výkon páně Juliána byl standardně famózní, což ale platí pro každý jejich koncert; tento český Dimebag zkrátka ví, co dělá a seká naprosto přesně jeden riff za druhým. Červ u mikrofonu se s kapelou již naplno sehrál a je to frontman, jak se patří, ale s BWTS si odzpíval jednu věc i bývalý zpěvák Nikolay. Za basou přesný Máca, který je dle mého názoru jeden z nejšikovnějších basáků na scéně, bicí sestava obsluhovaná Martinem, který se s každým koncertem zlepšuje, tepala taktéž jak měla. Musím pochválit hlavně kopáky, které byly pěkně seřízené. Zkrátka další solidní vystoupení, kde potěšil cover druhé rychlé části skladby od Machine Head Nation on Fire. Jsem zvědav, co z nich poleze dál, osobně bych uvítal více thrashe s houpačkami a méně metalcorových pasáží. Každopádně chlapci umí!

Další na řadě byli EXORCIZPHOBIA. Tuhle kapelu fanouškům českého thrashe, potažmo crossoveru, není třeba příliš představovat. Patří do naprosté špičky žánru, což také rozhodně potvrdila, protože mě až zarazilo, jak absolutně profi a živelně bylo vystoupení odehrané. Skoro to vypadalo, jak kdyby chlapci přijeli odněkud z Kalifornie jako kámoši M.O.D., a že si taky Tomáš Skořepa při zvukovce střihnul kus Are Your Hungry. Z něho láska k této muzice vyloženě čiší a jsem přesvědčen, že by s Milanovou bandou zvládl v pohodě odehrát celé vystoupení, jak už před lety dokázal na OEF s D.R.I.. Exorcizphobia hraje něco mezi oldschool thrashem a „suicidalovským“ crossoverem, který je slyšet hlavně na novém výborném splitu s LAHAR; nová věc z něj - Game Ends, Secret is Revealed - vyloženě drtila. Pěvecky je na tom Tomáš stále lépe a hlavně v refrénech to bylo hodně znát. Došlo samozřejmě na pořádné party songy jako Beer and Weed, ale kapele sednou i pomalejší věci jako Something is Wrong, která se pomalá na první pohled sice zdá, ale stejně z ní nakonec vyleze pořádná thrashová řežba. Exorcizphobia opět… nezkamala! Je vidět, že píle, poctivost a srdcařství se vyplácí. Tahle trutnovská kapela rozhodně ještě neřekla poslední slovo, těším se na další dlouhohrající desku. THRASH TILL DEATH!

Jediná kapela, která lehce vybočovala z víceméně spojujícího stylu večera, byli prachatičtí GRIDE. Jejich legendární vystoupení na Sedmičce mě vždycky rozsekala, takže mě zajímalo, jak si povedou ve Futuru. A určitě se mnou budou páni bubeníci souhlasit, že možnost vidět hrát Čerta, je pokaždé svátek. Tenhle člověk totiž hraje absolutně jinak než kdokoli jiný a jeho postupy a grimasy jsou naprosto neuvěřitelné. Velká škoda, že Gride ten večer vůbec nevyšel zvuk, kdy bicí se ve výsledné kouli skoro ztratily, takže nezbývalo než kluky naprosto bedlivě sledovat, abych vůbec věděl, co se děje; hlavně v rychlejších rytmech nebylo rozpoznat skoro nic. Tentokrát mě nejvíc uchvátil Inyho zpěv, který hlavně v HC řevech naprosto exceloval. A ono to bylo vlastně to jediné, co bylo pořádně slyšet. Kromě věci z posledního alba Záškuby chaosu zazněly i staré vykopávky jako Manipulace, Možnost volby nebo Arogance moci. Nezapomnělo se ani na Horizont událostí zastoupený například písní Kafe, noviny a rohlík s máslem. Odehráno skvěle, ale bohužel z pódia toho moc nelezlo. Škoda.

METHODS OF DESTRUCTION. Co k nim říci. Kapela založená Billy Milanem, frontmanem a bývalým roadiem Anthrax, která stála u zrodu crossoveru a hardcore punku konečně po dlouhé době dorazila do Prahy. M.O.D., kteří začali ještě dříve, než bylo napsáno na rozpisu, odstartovali samozřejmě otvírákem z legendárního alba U.S.A. for M.O.D., což je de facto pokračování alba Speak English or Die od S.O.D.. Vždyť i zmíněný otvírák Are You Hungry je původně věc od S.O.D., která se jen nedostala na desku. Rozjezd byl opravdu famózní a publikum perfektně rozehřál. Jinak Methods of Destruction hráli výhradně a pouze z prvních třech desek. Z U.S.A. for M.O.D. jich padlo nejvíc, což je vzhledem ke stopáži skladeb celkem pochopitelné. Krom už zmíněné padla ještě Get a Real Job a Let Me Out, kde bubeník dokonce sypal. Rychlovky Imported Society, A.I.D.S. a Thrash or Be Thrashed jsou součástí snad každého koncertu, takže není divu, že je kapela předvedla i zde. Došlo i na klasické Milanovy oblíbené kraťoučké fillery v podobě Don’t Feed the Bears a Bubble But, kterou chytře rozdělili na dvě části v různých částech koncertu. A že má Milano smysl pro humor dokázal i tak, že koncertní evergreen Hate Tank vtipně nazval Love Boat a zpíval jej tak i v refrénu. K mé velké libosti M.O.D. neopomněli ani podle mě jejich nejlepší desku Gross Miscondout z roku 1989, kde šel Milano ještě víc do thrashe, skladby zhutnil a prodloužil. Naprosto výborná No Glove No Love živě funguje opravdu na výbornou, což platí i pro klipovku True Colors, jejímuž zařazení jsem se také opravdu nedivil. Překvapila ale skvělá Sanan’s Cronies, kterou Milano věnoval zesnulému Jeffu Hammemanovi a cover In the City. Milanův pěvecký projev se s rostoucími léty a přibývajícími kily (že je ho ale pořádný kus) pořádně zbrutalizoval, což podle mě skladbám z tohoto alba maličko uškodilo. Víc se sem hodí Muirovsky zabarvený nezbedný hlásek, jak je na albu. Kde byl ale brutálnější projev naprosto vítaný, jsou skladby z třetího alba Rhythm of Fear. Album je v podstatě reakcí na NYHC styl, který v té době nabýval na síle. Z něho zazněly skladby Dead End, Get Up and Dance a koncertně nejlepší Step by Step. Zbytku kapely to sice šlapalo hezky, ale (nevím, jestli to bylo způsobeno slabším zvukem) přišlo mi, že v přechodech v jednotlivých částech skladeb dělali muzikanti poměrně dost chyb. Možná je to jen můj pocit, ale opravdu jsem několikrát zaznamenal naprosté rozjetí jednotlivých nástrojů. To nicméně nebránilo tomu, abych si vystoupení opravdu užil. Milano byl dobře naladěn, neustále se poléval vodou a pak se oklepával jako obrovský bernardýn. Z jeho hustých vousů a vlasů stříkala voda na všechny strany a často jí i prskal do publika. Na závěr samozřejmě došlo i na skladby S.O.D. , které byly zastoupeny peckami Kill Yourself, Milano Mosh, Milk a Pussy Whipped. Na závěr pak samozřejmě klasika United Forces a šlo se domů.

Fanoušci crossover/thrashe si v neděli v narvaném Futuru přišli na své – jen fakt škoda slabšího zvuku, který se nevyhl žádné kapele. Předkapely předvedly přesně to, co se od nich očekávalo a Milano jasně potvrdil, že je se svými M.O.D. jednou z největších osobností amerického crossoveru. MILANO MOSH!