Každá z relativně vzácných návštěv brněnské rodačky a tak trochu národní hrdinky v Čechách je považována za velkou událost, o čemž svědčil i hojný výskyt současných i minulých členů vlád, laureátů Českých lvů, Magdaleniných kolegů muzikantů, autorů muzikálů a dalších „koukej, mámo, toho odněkud známe“ ve foyer Dvořákovy síně. Bylo zřejmé, že dnes večer se nepřišlo na konkrétní dílo, ale na osobnost.

O půl osmé se tlumí světla, ukončuje se nástup a výstup, dveře se otevírají a na jeviště z nich pomalým krokem přichází Jimi Hendrix barokní kytary, kapelník doprovodného anasámblu Private Musicke, Pierre Pitzl. Hraje už při příchodu ze zákulisí a pomalu zaujme své místo. Po několika úvodních taktech je následován hlavní hvězdou večera, která svůj part rovněž zahajuje ještě jednou nohou v zákulisí. K nohoum se ještě dostanu.

Ve dvou dokončí úvodní kus, během kterého se na svá bidýlka postupně začnou slétat zbylí doprovodní muzikanti. Kožená se zatím rozehřeje na několika vypjatých arpeggiích. Při pohledu na složení osmičlenné doprovodné kapely (po dvou kusech jsou zastoupeny smyčce, loutna a kytara, doplňené různými perkusemi) lze vyvodit tón celého vystoupení - program bude čerpat téměř výhradně z tři roky staré kolekce Lettere Amorose, zhudebněných milostných textů z přelomu renesance a baroka, vesměs od méně profláklých italských autorů. Repertoár je pestrý a přístupný, s každou skladbou se střídá priorita jednotlivých instrumentů, dramaturgii zpestřují sólové výstupy kytaristy a loutnisty.

Celý večer je pojatý velice neokázale, písničkově, zasadit jej do jiného prostoru, ocitli bychom se na koncertě barokně popové kapely. Samotná Magdalena se netváří jako velká sólistka, diva která vyprodává sály po celém světě. Vystupuje jako skromná frontmanka kapely, po pódiu se pohybuje bosa, oděna do velice střízlivě vybraných šatů. Plynulá povaha repertoáru jí nepovzbuzuje k příliš dramatickým gestům, i na její pověstné třeštění očí do prostoru dochází jen sporadicky.

Na rozdíl od reportáží z rockových koncertů není nutné dodávat větičky o tom, že Kožená byla zrovna ve skvělé formě. Její rozpoznatelný mezzosoprán má už léta výjimečné kvality, umí jím říznout, vyhubovat i medově pohladit. S přibývajícími léty a životními zkušenostmi zraje. Když zpívá, žerete a pijete každý jeden tón, nemyslíte na nic jiného a cítíte se privilegováni, že smíte být přítomni.

Vrchol přichází ke konci v osmiminutovém dramatu Canzonetta spirituale, kde se na nervním podkladu pouhých dvou neustále se střídajících akordů odehraje milion a půl emocionálních pochodů. Kompozice končí půl minuty se táhnoucím tónem, ve kterém slyšíme deziluzi, rezignaci, poslední vydechnutí před skonem, ale i jakýsi neurčitý záblesk naděje. Ve vzduchu je cítit sdílené „tohle se neslyší mnohokrát za život“. Kolem sebe slyším obdivné vrnění i pofňukávání.

Po zaslouženém standing ovation následuje přídavek v tradičním, možná lehce přežitém formátu 3x3 (tři přídavky, před každým se za pulsujícího potlesku třikrát odešlo a znovu přišlo).

Příjemné překvapení čekalo návštěvníky při odchodu, hlavní aktérka hned po vystoupení míří do foyer, kde se u jednoduchého stolku podepisuje lidem na věci, přijímá chválu a odpovídá na tu a tam se vynořivší dotazy. Jaký rozdíl oproti leckterým muzikantům regionálního významu, kteří jaksi vypadli z kontaktu s realitou a na své příznivce po koncertech hledí jako na otravný hmyz.