Těšil jsem se, ale rozporuplně. Probírat se posledním vydáním Map a atlasů mě totiž moc nebavilo, ne že by to bylo všechno špatně, to ne. Jen zmizel ten rockovej náboj a ani těch hezoučkejch kudrlinek už tolik není, celkově Perch Patchwork víc folkovatí. A ačkoli mě nějakej folk sem tam zaujme, tady teda ne. Písničky sice pořád plný roztomilejch melodií, pořád je tu ten krásně nakřáplej vokál, jenže tomu chybí atmosféra, něco, co by ti zrychlilo srdeční stahy. Hezký, ale suchý, až z toho škrábe v krku. Takže mi onoho večera nezbejvalo doufat, že se nebude hrát jen z novinky, ale nezapomene se ani na starší věci.

Začátek bohužel spíš potvrzuje moje obavy, protěžuje se novinka a zůstávám chladnej, až trošku znuděnej. Potěšující je dosyta naplněná Sedmička a zlato v hrdle zpěváka, kterej nemá sebemenší problémy zazpívat naživo to, co si nahraje na desku. Intonace, časování, vejšky, všechno v pořádku, nic neujíždí. Dost nápaditý jsou bubny, kde se všemožně pracuje s kdejakejma řehtačkama, klepátkama a podobně. I ty melodie na kytary jsou docela hezký, ačkoli na můj vkus možná až moc vtíravý. A kluci se u tý muziky navíc tak roztomile pohupujou a užívaj si. Ale nemůžu se zbavit pocitu, že je to celý takovej hudební balast bez něčeho, co by opravdu stálo za pozornost. Jako ne že ne, od baru hezký, k povídání si nad pivem taky, k práci, do pozadí, to jo.

Roztávat začínám až s tím, jak se pomalu mezi nový písničky začíná vkrádat starší tvorba. Tam se konečně dostavuje ten pocit křehoučký, slaďoučký nádhery, ze který by stačilo vytáhnout jedinou kudrlinku a rozpadla by se na kusy. Pomalu, ale jistě se v druhý půlce koncertu do jejich hudby zaposlouchávám a začíná mi bejt jedno, z který desky se hraje. Čas mi konečně začíná utíkat rychlejším než pomalým tempem, třeba i nohou si podupu, už nemám potřebu vybavovat se se všema okolo a stačí mně poslouchat. Očekávání byla možná i tak trošku vyšší, přece jen živě to trošičku postrádá tu krystalickou čistotu z desky, ale to k živýmu provedení patří. Takže mi asi vadí spíš to, že vystoupení není o něco živější, že tě o trošku víc nerozdovádí. Kdybych si ale celý vystoupení užil tak, jako jeho druhou půlku, tak bych tady vůbec neremcal a šel bych domů úplně spokojenej.

Za zmínku snad stojí i drobná závěrečná epizodka s akustickým vystoupením, i když spíš jen proto, aby byl celkovej popis večera kompletní, protože z uměleckýho hlediska byla přidaná hodnota nulová. Je milý, když si mezi vás muzikanti vezmou svoje nástroje a zahrajou vám uprostřed publika svoje písničky akusticky. Ale jenom za předpokladu, že jejich muzika má akustickej potenciál a že si na to vezmou kvalitní nástroje s hezkým zvukem. V případě Map a atlasů to celý ale znělo spíš jako rozbitá digihra a na jazyk se vkrádaj ošklivý slova ‚strojený‘, ‚na efekt‘ a ‚pozérství‘. Mrzí to o to víc, že při tomhle kotlíkaření hráli písničky ze starejch alb, který by v elektrickým provedení stály za to.