Koncert Mare v Praze? Cože, v klubu Buben? Asi půjde o nějakej nejapnej překlep. Jenže ono ne, takže ve čtvrteční večer lezu natěšenej do fajného sklepního klubíku. Vstupný 180 - 250 Kč, jak je libo. Původní myšlenku dát kilčo, k tomu 50 Kč stravenku a nahodit smutný oči, nakonec zavrhuju (jsem přec v Praze) a kolem osmý večerní tedy dávám 220 Kč. Jediný, čeho jsem se předem trochu obával, bylo, že dorazí málo lidí… a taky že jo.

Vítá mě ticho a pár posedávajících hloučků. Ale abych nekecal, s postupujícím časem se klub pomalu plní a na konci akce už je taneční parket docela nacpanej. Nebudu ale předbíhat. Na koho tu ovšem hnedka nenarazím, Brut a léty neviděný Kuba. Nazdár! Dávám piváče za v pravdě nevesnický peníz 42 Kč, tuše, že dnes asi neušetřím. Kubajs už má mikču Mare - naopak - za lidovku, luxusních 400 Kč. No neberte to! Nuž já jí fakt nakonec nebral, neb všechno jsem dal za chlast… ale jen za nealko-chlast, jasný? Neb jet autem nachcanej není moje oblíbená kratochvíle. Každopádně, doráží další léty a měsíce nevidění známí a kamarádi, takže pokec samo sebou. V houstnoucí mgle dokonce zavoní čerstvé rohlíky a kadidlo, tedy nepřichází nikdo jiný než BM mág mIZZY. Takže samo pokec o Valborg, Manes, Urfaust atd. Chvála ti, pekelníku! Nejvyšší čas odpálit veselou rachejtli před klubem, jelikož akce je nekuřácká. Jednoznačně kvituju a nejsem sám.

Dolu sbíhám až během prvních tónů Anglánů Employed To Serve. O těch jsem do té chvíle nevěděl nic. Nebudu dlouho mlžit, takže otázka zní, jak je tohle možný?! Ještě než sundám bundu, padá mi brada. Line se na mě brutální chaotickej HC válec v čele s holkou, která vypadá úplně jak moje sousedka. Jako rozumějte, ona taky zrovna pěje, jenže v ženským sboru a tohle rozhodně nezní jako Jan Dismas Zelenka. To snad není možný, mladá usměvavá holka v triku Björk, ovšem v krku nehoráznej dynamit. Takže tu máme už zmiňovaný HC, k tomu sludge, metal, mathcore a i ozvěny grindcoru, vše v absolutně anihilačním podání. Jasný jsou odkazy na Dillingery, Crowbar (tohle by měl vidět Kirk, aby se trochu probral, nebo to zabalil), Converge nebo starý Hatebreed. Kuba už valí vpředu totální bomby a já mlátím hlavou o barovej pult. Kytarista skáče z nějaký stoličky (či čeho) mezi lidi a svíjí se s hrajícím falusem po zemi (vytanou dávno zastrčený vzpomínky na oldskůlový kalby). Zasekávačky, řev, mosh, matika a dokonce i sypačky. Námrd! Zvuk má koule jak meloun po prodělaný elefantiáze. Třikrát vivat zvukaři! Připadám si jako v lámacím kole. Vůbec netuším, jak dlouho se hraje, ale když je konečná, mám chuť akorát na krabici Hypnogenu a vytočit 155. Jako a teď mají přijít na řadu Mare? Eh, tohle nedopadne dobře.

Sedíme s totálně splaveným Kubou na baru a snažíme se o něco vzdáleně připomínající konverzaci. Hej, tak přijde nějaká obsluha? Asi ne. Já mám nejspíš na čele napsáno vidlák a kolegu, jakožto naturalizovanýho Brňáka, ignoruje slečna úplně. Jó, platit lístkem na šalinu tu asi nepůjde. Nakonec se ale dočkáme a jako přídavek dokonce dostáváme úsměv ve formě kyselýho xichtu s nevyřčeným „vypadněte“. Jo, díky, ale až po Mare.

A ti už pomalu zvučí na pódiu. Caleb, asketa v kulíšku a dlouhovlasej fešák Tyler. Nebudu opět zbytečně napínat, začíná se. Co se bude hrát je snad jasný, tedy jediný, co kdy natočili, stejnojmenný, už třináct let starý ípíčko. Takže, hrábne se do strun a jo, tohle jsou Mare, tenhle rukopis je jasnej. Paráda! Zvuk je brutálně, ale fakt brutálně nahlas, podlazenost nezná hranic, ale přesto je všechno křišťálově čistý. Opět se klaním zvukaři, takovej by měl bejt na všech koncertech. První, co mě uhodí do uší, je Tylerův vokál, kterej je o poznání níž než na desce. Ovšem stejně nádhernej a šílenej. Jedeme ale dál a hle, tady se najednou hraje jináč než z deky. Hernajs, není to nějak tvrdší? Hodně tvrdší? Noisový plochy rvou bubínky z uší a Tylerův řev, ryk, jekot a kvílení mě začínaj cupovat na maděru. Schovávám hlavu do dlaní, nechtěj jako trochu ubrat? Ne, přitvrdíme! Jasně, alespoň teď u Tropics se jede jiná, uffff. Před koncertem jsem čekal naopak zjemnění, ale ne tenhle holokaust. Víc noise a ještě víc noise (což mi pak potvrzuje i Mizzy). A už je tu zase křik a trhání strun. Očistec pokračuje.

Držím se v pozadí a ohlodávám klouby na rukou. Nejhlučnější plochy na desce hrajou dýl, jsou masivnější, šílenější a na hraně samotný snesitelnosti. Nerozumím, nechápu, tohle je jednoduše nejvíc! Experimentální prog noisecore? Je mi to šumák. Valíme dál a je tu poslední skladba. No, mám, co jsem chtěl. V pozadí jedou starý známý chorály a do toho zaníceně pěje Tyler. Teď bude jasný, co přijde. Držím se skoro do poslední chvíle a jo, už to přijde. Hrabu se dopředu ke Kubovi a… náraz do hlukový zdi, házím sebou jak v tanci Svatýho Víta. Noisový běsnění a řev se zarejvá do mozku jak vrtačka do másla a exploduje pod nemilosrdným sonickým bičováním do zamrzlýho časoprostoru. Konec. Aplaus. Ticho. Přidávat se nebude, není co.

Plazím se k baru a cestou seškrabávám svůj mozek z podlahy. Tam se vzájemně dělíme o dojmy a lížeme šrámy na těle a duši. Samý superlativy. Sedíme, kecáme, konečně je tu zasloužený uvolnění. Loučím se s odcházejícíma lidma, tak zase někdy, moc rád jsem vás viděl, kluci. Já ještě sedím s Brutem a dáváme další pitivo a rachejtli. Odcházíme ani nevím kdy, prostě někdy za tmy. V průchodu narážíme na kluky z Mare. Děkovačka, super koncert, na kterej se nezapomíná. Cestou na Karlák pak čumím jak puk na Mosaic House, z kterýho rostou obří svítící houby a nad hlavou mi přistávaj lidi s deštníkem. Hej, o tomhle jsem vůbec netušil. Klobouk dolů, parádní koncept. Za chvíli se tedy loučím i s Brutem, sedám do auta, zapnu Rádio 1 a line se na mě ruskej experimentální ambient. Hernajs, ta poslední kouřová už asi bejt neměla. No co už, jedu v klídku, žádnej spěch. Doma vyžeru ledničku a jdu chrápat asi po půl druhý. Ráno mi vstávaní nedělá žádnej problém, takže do práce dorážím s víc než hodinovým zpožděním. Cejtím se jak Marie Stuartovna po druhým záseku a usínám s čelem na klávesnici… qwerty… Při pomyšlení, že zanedlouho tu budou hrát Malignancy a Embryonic Devourment, mi vlasy šediví už teď. Každopádně doražte, bude další pohodovej večírek. Čus.

Fotky © Brutusáček