Jsou koncerty a pak jsou taky KONCERTY. Jednou člověk dorazí na akci, sleduje čtyři snažící se předkapely, stylově každý pes jiná ves a pak slavnostně možná zahraje něco, na co se dá i koukat, či co se dá poslouchat. V lepším případě se jedinec na danou veselici těší kvůli některým konkrétním interpretům a jen díky přátelům a alkoholu překlene to, co se ho zase tolik nedotýká. Takové koncerty jsou. A je to dobře. Oni si někde musejí zahrát i ti snaživci a člověk si někde musí popovídat s přáteli. Všichni pořadatelé tak zaslouží uznání za svou snahu. Tedy téměř všichni. Ale potom jsou taky nadkoncerty, které si fanatičtí pořadatelé-fandové udělají k obrazu svému. Aby potěšil je. A tím pádem udělají pomyšlení taky všem stejně naladěným fandům. A jeden takový KONCERT se odehrál právě před dvěma dny!

On je prostě rozdíl, když se kupříkladu milovník hororové literatury koukne do klasického knihkupectví a radostně tam najde pár věcí, které by ho mohly zajímat. Jiná situace nastane, když se podobný maniak dostane do knihkupectví specializovaného, kde naopak není nic, co by ho nezajímalo. To je potom úplně jiný zážitek. A právě tak se museli cítit milovníci všeho okultního, temného, pekelného a blackmetalového v sobotu v Hoodoo.

Jestli se dá na celém večeru najít nějaký zápor, pak ho zmíním hned na začátku. Klub Hoodoo je tuze útulný a na danou akci byl, dá se říct, ideální. Tentokrát byl nevýhodou fakt, který zrovna u nás na koncertech nebývá zase tak častý. Bylo docela plno. A tudíž těsno u baru, kde lehce nestíhala obsluha. Taky na pivo prapodivných názvů většina milovníků zlatavého moku frflala (černé jsem nedostal, protože by to prý cituji „dlouho trvalo“). Ale to je opravdu jen taková poznámka na okraj. Však si to pivo člověk může dát kterýkoliv jiný den a kdekoliv jinde. Důležité tu byly úplně jiné věci.

Plánovaný začátek se klasicky dostal do skluzu, ale nikomu to příliš nevadilo. Na každém kroku byl někdo známý a diskuze ve zšeřelém sále, osvětleném jen velmi decentně, byla už sama o sobě neobvyklým zážitkem. Svíce na pódiu, lebky a kosti, bafomet za bicí soupravou, motivy z hororových soundtracků jako hudební podkres... Nic nebylo podceněno.
 
Konečně se na scénu dostavili CULT OF FIRE ve svých černočervených pláštích a špičatých kutnách, upomínajících KKK v černočervené verzi (vše o Capirote zde, zde něco o svátku). A trochu jsem se obával o jejich zdraví, když jsem viděl rozdováděný kotel. Těla se míhala kolem zapálených svíček a opravdu bych nechtěl vidět, co by dokázal oheň s garderobou muzikantů. Ale vzhledem k tomu, že nad vším dohlížel sám rohatý, byla má obava zjevně zbytečná. Sám jsem dosud slyšel jen starší epko a dvě skladby z čerstvé desky Triumvirát, kterou skoro celou bylo možno tento večer vyslechnout živě. A hned úvodní epická Závěť světu nenechala nikoho na pochybách, že tento večer se na nějaké předkapely nehraje. Už fakt, že se Cult Of Fire letos představí na Brutal Assaultu mluví sám za sebe. Základ všeho je stará poctivá čertovská škola. Není se co divit, když člověk vezme v potaz sestavu kapely. Některé skladby však absorbují až nečekané množství melodických nápadů. Naštěstí mají zúčastnění cit pro peklo a veškerá sóla či vyhrávky nenarušují onen infernální koncept ani v nejmenším. Naopak sóla navazují svým citem pro sirnatá témata k tradici Root a Master´s Hammer. V pravou chvíli se to však vždy znovu rozklepe, to by zase s Cornem jinak nešlo. Díky poněkud náročnějším kostýmům je show CoF (safra to je zkratka, hehe) poněkud statická, ale v záři svící bylo deklamování Devilishe za mikrofonem dostatečným vizuálním doprovodem k celému setu kapely. Snad jen sekyrová vozba mohla být poněkud hrubozrnnější, ale k tomu jeden kat chyběl. Celkově moc dobrá práce.

První z norské elity nastoupili ONE TAIL, ONE HEAD, kteří v sestavě Prague Death Mass tvořili funkci „špindírů“. On ten zvuk Cult Of Fire nebyl vůbec zlý, ale teprve když spustili jejich následovníci, byl znát markantní rozdíl. Pravdou je, že tady nebylo třeba tolik vypíchnout melodie, natož - jako u prvně jmenovaných - nějaké samply. Jak už lze tušit, zvuková lavina, kterou do přítomných Norové začali hustit, byla vražedná. Barbarský black metal s krvavou zálivkou rozhýbal kotel do patřičných obrátek. Vše dovedeno do extrému. Od maximálně otrhané a dirty image až po excelentně agresivní a energický projev celé kapely. Klepačky nikterak ultrarychlé, spíš v násilných intencích gorgorotího Pentagramu, střídaly do kola zvoucí tancovačky zcela v norské tradici a fanatici v kotli si mohli nohy ukopat a kosti zpřerážet. Studiová tvorba kapely mi nepřišla nějak zvlášť výjimečná, ale živá prezentace mi naprosto vyrazila dech svou přesvědčivostí a nekompromisní bestialitou. Vykulené oči zkrvaveného lídra dávaly jasně najevo, že v Praze nechala kapela maximum a většinu osazenstva plného sálu roznesla na kopytech.
 
Mám mezi známými hned několik blackových fanatiků, kteří před tímhle čertovsky agresivním projevem dávají přednost sofistikovanému projevu á la Gaahl. I ti si tento večer přišli na své. MARE jsou zhudebněné velebení hlubin pekelných. Nebojí se rozprostřít rituálně-ambientní plochu, na kterou plynule navážou svým specificky pojatým black metalem. Během první skladby jsem si musel chvíli zvykat na poněkud jinou polohu vokálu Azazila. Klasičtější chrčák ustoupil o něco teatrálnějšímu a originálnějšímu projevu, který velmi dobře koresponduje s vizáží satanského kazatele. Kozlečí hábit a pentagram na čele už předurčoval k chladnému a nehnutému vystupování, ale vše nahrazovalo charisma a mimický projev. Zbytek kapely zvolil tradičnější výzor a po chvíli jsem se do jejich pekelného díla dostal i já. Po krajanech to Mare věru neměli lehké. Kdo lidi dokáže rozházet po sále, má zpola vyhráno. Hlavní šleh večera se však bez skrupulí zažral všem pod kůži a postupem času byl znát respekt, který si kapela svou produkcí automaticky zařídila. Majestátní plochy v černých odstínech se nesly nad svícemi k uším lidí, kteří dorazili na to správné místo ve správný čas a zasáhlo jejich slechy i mysl. Najednou byl konec a na většině tváří bylo znát jakési procitnutí z transu a touha po dalším přídělu.
 
Nic nevadí, že jsem, díky výluce spojů, šlapal z Flory pěšky skoro na Palmovku. Tenhle KONCERT stál opravdu za to. A kdo věděl, kam jde a proč tam jde, musel být kardinálně spokojený. Díky Kultu ohně za něj!

/Fotky © kurtteplice, celá galerie zde/