Plzeňská Šeříkovka se poslední dobou stává synonymem pro kvalitní útočiště sluchovodů rochnících si v méně komerčních hlukových impulsech. Po tahácích Rage/Dead Soul Tribe a Moonspell/„nový“ Root byli tak trochu utajení Masterplan od loňského listopadu třetí záležitostí, která se pozdávala jako stojící za výpravu do západočeské metropole. Ne zrovna přehnaná propagace koncertu v kombinaci s nedělním večerem sice sváděla k pochybám o světobornosti návštěvnosti, ty se ale hned při vstupu rozplývají. Šeříkovka je i dnes zaplněná tak, jak bývá zvykem – koncert se určitě zaplatil, a nejen že se uvnitř dá dýchat, ale není ani potřeba po někom šlapat. Střízlivý odhad hlásí 250-300 lidu.
Power 5 se narodili pro čistý heavy/speed germánského střihu a s jeho prvními tóny přenášejí sál o nějakých 18 let nazad. Sympatická komunikace zpěváka Olina Škrabala s publikem, slušné muzikantské a průměrné skladatelské dispozice, radost ze hry a prezentace, určitá míra energie a nadupanosti alespoň naživo vítězící nad klišé. Jak v budoucnu nezabřednout do zrádných bažin schematičnosti a zdravě zprogresivnět by mohly napovědět třeba úvodní riff a rozjezd skladby Digitální město.
O původně neplánované účasti domácích Interitus se většina příchozích

dozvídá až na místě a reakce jsou smíšené. Od doby, kdy jsme je tady zrovna nepřechválili, se asi nic závažného nezměnilo, ale dnešní set je přece jenom vzdušnější a přesvědčivější. Hraje se z CD Srdce krále a připravovaného Frozen Darkness, nové věci budí dojem větší přímočarosti a zní víc „heavy“, ale možná je to dáno koncertní atmosférou a až teprve poslech CD potvrdí nebo vyvrátí. Nelze se ale zbavit pocitu, že podivně nešikovná poloha zpěvu Jana Davídka skladbám spíše bere než dává, stejně tak jako nelze nepřemýšlet o tom, co by z hudby Interitus zbylo, pokud by byla očesána o „netradiční“ housle, flétnu a melodický zpěv Báry Sudové, což je ale problém i dalších stylově spřízněných skupin. Největším dojmem z Interitus je tak pro dnešek precizní pětistrunné basování Honzy Daňka.
Masterplan táhnou hlavně ze dvou důvodů. Zaprvé, v jejich středu sídlí v osobě Jörna Landeho jeden z momentálně nejšikovnějších hlasů, a nebojím se to tvrdit, současné rockové scény vůbec. Zadruhé, po vyhazovu z Helloween Roland Grapow a Uli Kusch pochopili to, že stavět na minulosti nemá smysl a díky tomu na dva roky starém eponymním debutu přišli s pestrou koláží svěžích, nikoli jen speedmetalových, ale mnohem šířeji postavených skladeb, která je daleka občasných bezradností jejich bývalého působiště. V podstatě pro ni (snad s výjimkou trochu zastydlejší Heroes, kde si zazpíval i Michael Kiske) platí, že co skladba, to něco trochu jiného, ale zároveň hit. Druhá deska Aeronautics, je-li výběr skladeb prezentovaných z ní naživo reprezentativní, bude možná malinko slabší.
Koncert začíná nezbytným intrem za reje světel a postupného vynořování se jednotlivých muzikantů z oblaků páry. Lande přibíhá jako poslední a překvapivě se hlasově hledá, rozezpívávání mu zabere celou první sloku Crimson Rider. Pak je to ale až do konce čistý křišťál s etiketou Made in Norway. Tatík Grapow

tu vypráví, jak se mu žije na Slovensku, tu roztleskává, rozezpívává a diriguje (fuj!), tu onanisticky sóluje jako minulý týden Tonda v Lažánkách na zábavě, truemetalově třepe kšticí a samozřejmě mění kytary jak o život. Do asi tříminutového sóla zařazuje i citaci helloweenovské Future World, což je samozřejmě odměněno největšími ovacemi za celý večer, přesně podle motta „Masterplan-nemasterplan, Helloween je prostě špica“. Ostatní členové si také neodpustí postupně předvést, že umí zahrát i víc než v Masterplan potřebují, samozřejmě opět za mohutného dirigování, předezpívávání, atakdále, atakpodobně, a v publiku podle očekávání ti, kteří veškeré podobné vidlárny kvitují, početně převažují nad neštastníky, kteří přišli spíš kvůli podstatě hudby jako takové a tohle „snad nějak přetrpí“. Naštěstí všechno má pořád spád, takže se to s potutelným úsměvem skutečně přežít dá.
Najednou už se hraje přídavek, pak upřímné poděkování a rozlučka s fanoušky, z nichž ti nejvíc neodbytní jsou odkázáni na stůl v předsálí, kam po koncertě Masterplan přijdou na pokec a podpisovku. My nasedáme do rozklepaného vozidla,

kdysi někým vtipně pojmenovaného Forman, a po chvilce bloudění plzeňskou periférií se napojujeme na dálniční tepnu pražskou. To vše s doznívajícími pocity z právě prožitého tradičně-metalového kýče, ale v případě Masterplan postaveného na opravdu kvalitním kumštu a talentu dělat velmi dobrou a pro široký posluchačský okruh stravitelnou hudbu „tvrdšího“ ražení.