Od své první návštěvy Masters of Rock jsem po referencích od známých čekal hlavně mraky lidí, předražené pivo a mizerný výhled na scénu. V rozpisu se ale našlo pár lákadel, kvůli nimž snad stálo za to vyrazit a spojit návštěvu MOR s vlastivědným putováním po Vizovicích a přilehlém okolí. Ceny nakonec nebyly v porovnáním s ostatními festivaly ničím výjimečným a pokud člověk chtěl a občas risknul nějakou tu strkanici, tak i vcelku slušně viděl. Jedinými výrazně otravnějšími momenty byly sveřepé prohlídky u vchodů (to, že není vpuštěn člověk

s petkou vody v batohu nebo rozpitým kelímkáčem už je balancem mezi buzerací, drzostí, troufalostí a trapností, tím spíše, že na dotaz po smyslu tohoto opatření není podáno jakékoliv vysvětlení), vše ostatní (mraky opilců, zápach zvratek linoucí se při hlavní přístupové cestě k areálu, více či méně použitelné toitoiky atd.) nijak výrazně nevybočovalo z běžně známého koloritu. Ještě jedno malé rozhořčení již nesouvisí přímo s Masters of Rock, nýbrž s podmínkami v nedalekém kempu Rybárna. Přes jeho klidné a vcelku idylické přírodní prostředí stranou hlavního festivalového šrumce, a přitom v příznivé pěší vzdálenosti, nakonec nebyly všechny věci tak, jak si je člověk původně na základě prohlídky webu představoval. Například o pouze jednom záchodu na řádově určitě stovky osob každého pohlaví, a tedy ranních dvacetiminutových frontách na potřebu, nebo o dodatečných platbách za sprchování, se tam nic nepsalo. Jinak od tohoto příspěvku nečekejte vyčerpávající info o většině účinkujících (jejich rozpis si může případný zájemce dohledat v sekci ind-EX nebo na festivalovém webu), ale pouze reference o vybraných jedincích.
Začátek vystoupení Kreator o kousek unikl díky tlačenici u vchodu, jakýs takýs plácek byl mezi sardinkami nalezen při (tuším třetí) Extreme Aggression. Skopčákům to pořád šlape skvěle, o nějaké únavě materiálu (včetně toho lidského) nemůže být zatím řeč, stejně jako o tom očekávat něco jiného než typický eurothrash s melodickým rukopisem, jaký dělá z Petrozzovy kohorty nezaměnitelné tělísko. Oproti brněnskému vystoupení zpřed už skoro třech let se hodně vybasoval i Christian Giesler a celkově to tedy krom Milleho občasných úsměvně bubrlatých komentářů a zábavového (méně už zábavného) dirigování publika nemá větší skulinu. Budiž The Gathering věřena jejich léta probíhající metamorfóza z průkopníků symfo doomující větve na přitriplou tvrdší univerzitní kytarovku s převažujícím výrazem trochu odvázanějšího doprovodného bandu Alčy Morissette. Muzika vcelku příjemná a nevtíravá, jenže to netrvá ani moc dlouho a přestává bavit, páč postrádá výraznější šťávu, s čímž návraty do minulých časů (např. ke Strange Machines či v drobnějších reminiscencích k Always) už příliš nepohnou. Whitesnake byli letos pasováni na hlavní tahák, jejich návštěvnost ale vypadala trochu jinak. Ne že by tedy neměli plno, ale maxima mělo být dosaženo až večera následujícího při německých dýních. Co k tomuto velmi starému, velmi poctivému a velmi dobrému hard rocku, drženému jedním z nejlepších vokálů historie, v jehož bloku si snad každý z přítomných generací příznivců našel „tu svou“, ještě? Asi nic.
Ve vývoji Dark Gamballe /px/ lze vystopovat jakous takous (i když stylově

odlišnou) tendenci jako u The Gathering. I oni s každou další deskou kráčejí vstříc mainstreamu, ale na rozdíl od Holanďanů to doposud energeticky ustáli. I když už namísto někdejšího hledačství a novátorství víc sázejí na jistotu toho, co zrovna frčí, pořád se jejich produkce naživo dobře poslouchá. Navíc momentálně ve tvrdších odnožích nevím o nikom dalším, jehož české texty mají úroveň a většinou nevyznívají jako blábol. Cover Sad But True bych ale klidně oželel. Sólové vystoupení Mike Terrany (v některých verzích programu inzerované dokonce jako drum clinic :-)) zazáplatovalo místo po odpadnuvších Illdisposed a bubence Rage, s nimiž pak v noci nastoupil jako poslední kapelou sobotního programu, přiblížilo pro mnohé posluchače z jeho málo známých stránek – těch klasičtěji rockových, ale i bluesových, jazzových, swingových a všemožných dalších. Případným pochybovačům o tom, že před sebou mají jednoho z momentálně nejvštestrannějších bubeníků planety, snad spadly čelisti. Finští Charon (a goticky laděné tesknění vůbec) měli v obecenstvu poměrně velkou podporu a předvedli zvládnutý, ale velmi velmi klasický gotický metáleček zcela zaměnitelný jak s HIM, tak s posledním obdobím Sentenced a zástupy dalších. Klidně bych si je ale užíval další hodinu namísto následujícího příšerného pojízdného cirkusu manželů Krullových. Pan Alex se rozhodl prodat to, co své křehuli Liv v Leave's Eyes postavil, téměř za každou cenu. Ač služebně pouze nepovedený doprovodný vokalista, vzal na svá bedra „poslání“ tahouna souboru a v tomto jménu hecoval dav pod publikem jedním trapnějším gestem než druhým, oblažoval proslovy (jasně, i o fotbale) a teatrálně gestikuloval. Za zády má projekt sestavený z výborných muzikantů, kteří se ale realizují pouze v aranžérsky bídné, podbízivé a plytké, řekněme gothic/doom slátanině postavené na odosobněném a většinou sterilním zpěvu Liv. Kam se poděla muzikantská soudnost frontmana dávno zemřelé evropské techno deathové špičky Atrocity? Alespoň něco k dobru je zároveň malou záhadou - na CD výběru z festivalu skladba Farewell Proud Men sice není buhvíjakým nepředpokládaným trhákem, ale hrůza živého zážitku se zdaleka nedostavuje. Švédky Crucified Barbara /px/ hrnou ve čtyřech střednětempý rock ve stylu osmdesátých let a

mají rády Kiss (Shout It Out Loud) a úplně nejradši prý Motörhead (Killed by Death). Tak jako v předchozím případě znějí z festivalového sampleru o poznání schopněji než naživo, kdy se spíše vtíral pocit že být čtyři chlapi, možná by si hned tak na podobné akci nezahrály. Stále rostoucí králové temné progrese Evergrey /px1/ měli o něco méně chytlavě postavený playlist a patrně slabší celkovou dramaturgii než na předloňské Benátské noci, navíc s postupujícím otrkáváním se ve světě větších kapel a poznáváním doprovodných věcí zdá se trochu přibrali manýry, které by klidně jako skupina, jejíž tvorba ve své hloubce a síle těžko hledá konkurenci, mohli přenechat některým dříve i později vystupujícím souborům. Navzdory tomu ale padesátiminutovka Evergrey zalezla hodně pod povrch, těžko si to v jejich případě vlastně představit jinak. Největší část zážitku z Helloween se odehrála v podobě poslechovky jejich setlistu na dálku do prostředí kempu. Překvapilo nečekaně vysoké zastoupení skladeb ze zavrhované, i když z Derris-období určitě ne nejslabší The Dark Ride. Přímo v areálu jsme shlédli již pouze přídavek podporovaný apokalypsu evokujícím natřískaným hledištěm s kymácejícím se alkoholem vydatně omámeným obecenstvem věkového rozmezí odhadem 15-50 let. Následující dvacetiminutová Helloween & Gamma Ray session byla v přibližném souladu s očekáváním postavena na protahovaných částečně sebeukájejících verzích Future World a I Want Out. Rage coby poslední sobotní účinkující svým živočišným, ale zároveň na těch nejvybranějších instrumentálních předpokladech vystavěným power/symfo metlošem dali otevřenějším návštěvníkům festu na zbylé german speedy záhy zapomenout, protože jestliže někdo z německého lidovějšího metalu je dnes schopen jít výrazněji dál, jsou to právě oni. I věci z posledních dvou studiových počinů, při jejichž poslechu nejsou výjimečné myšlenky na vhodnost prodloužení odstupů mezi jednotlivými alby Rage, byly na živo nesmírně intenzivní a přesvědčivé. Tahle trojka stále umí moc.
Němčouři End of Green byli dalšími z gotických apoštolů festivalu, oproti Charon s trochu větší snahou o vlastní vklad a výraz. Přesto nejmarkantnějším dojmem z jejich vystoupení asi zůstane podoba v kulichu naditého zpívajícího kytaristy říkajícího si Michelle Darkness s Bodom smrádkem Alexi Laihem. Metal Church /px/

byli opravdovým retrem s potenciálem dát zapomenout na všechno kolem a vrátit se do časů U.S. power/thrash metalu osmdesátých a počátku devadesátých let. Velké řemeslo, tutovky z převážně prvních třech desek a novinkové A Light in the Dark, trocha nostalgie (nejen) pro řadu stárnoucích mániček, z nichž nemálo se na letošní MOR nechalo navnadit právě kvůli Metal Church, kteří se vyloupli až na jednu z posledních chvil jako náhradníci za Annihilator. Velkým plusem byla i normální komunikace s publikem, prostá provařených gest, kterých už do té doby bylo dost a dost. Poláci Riverside, jedno z pro mě největších lákadel, zůstali (jak už to bývá) poněkud za očekáváním, přestože laťka byla hodně vysoko. Jejich art rocku prošpikovanému psychedelií a atmo plochami by prospěl větší nadhled a omezení pasáží, ve kterých se skupina (basa+zpěv, kytara, bicí, klávesy) noří až moc do sebe na úkor spádu a člověk při nich zbytečně dlouho očekává nějaký záchytný motiv. Poslední shlédnutou družinou byli finští sobíci Korpiklaani, těšící se velké přízni obecenstva, z něhož jedna skupinka neváhala popílit v areálu rostoucí malý jasánek, do jehož koruny zavěsila zástavu s logem kapely. Tento útvar se rozkymácel v předních řadách hned při nástupu družiny na pódium. Proč relativně tolik vzruchu pro slabší hospodský mix Pogues, nevyzrálých Skyclad a třeba našich Třech Sester už nebyl kvůli blížícímu se odjezdu směr Praha moc čas zjišťovat.
Závěrečná bilance: pár povedených i těch slabších kapel, pár "legend", které si ne vždy myslí, že své nejlepší už mají odehráno. Hodně laciných true póz (z hlášek typu "Let me see your hands!", "I wanna you to sing with me", "You motherfuckers are kicking ass!" a jejich nesčetných variací i v tom vedru mrazilo, a jak to asi teprv muselo vypadat při setu Edgay :-)) a spousty (cca 25 tisíc) true rockerů a metalistů, kteří vždy jednou za rok obléknou trička Helloween, Iron Maiden, Manowar, Gamma Ray, Rage, Rhapsody (zhruba okoukaná frekvence četnosti sestupně) a dalších, a jdou si to se vším všudy užít na svůj, letos poprvé čtyřdenní, každoroční svátek. Masters of Rock je tu totiž hlavně pro ně...